Kyjev i Moskva padly do pasti vzdušné války, ze které nemají jak uniknout

Sestřelení jedné balistické rakety nad Kyjevem by „podle učebnic“ mělo stát 14 až 21 milionů dolarů, tedy 300 až 450 milionů korun. Americká doktrína totiž předepisuje vyslat na cíl, který se blíží rychlostí několika kilometrů za sekundu, dvě až tři střely PAC-3 systému Patriot. Jedna přitom vyjde zhruba na sedm milionů dolarů.

Ukrajinští operátoři si takový přepych dovolit nemohou: kvůli nedostatku munice pálí na cíl často jedinou střelu a smiřují se s vyšším rizikem, že „protistřela“ mine.

Útočící ruský Iskander přitom podle odhadů stojí kolem 1,4 milionu dolarů. Obrana tedy i při té nejúspornější střelbě platí za sestřel několikanásobek ceny útoku.

To ovšem platí pouze, pokud má obránce vůbec čím střílet. Celý svět vyrobí ročně kolem 600 střel PAC-3: americký Lockheed Martin slibuje zvýšení na 2000 kusů až ke konci desetiletí, japonská Mitsubishi přidává asi 30 ročně a část zásob letos odčerpala válka s Íránem.

Ukrajina by přitom podle hrubého propočtu analytika Fabiana Hoffmanna potřebovala ke spolehlivé ochraně před ruskými raketami kolem 140 střel měsíčně – tedy munici zhruba za miliardu dolarů každý měsíc. Což by byl zároveň zhruba trojnásobek současné světové produkce.

Tato jednoduchá aritmetika vysvětluje i průběh letošního léta na obloze nad Ruskem a Ukrajinou. Na Kyjev dopadají ruské balistické rakety, aniž by na ně obrana vystřelila. Na druhé straně linie hořely ruské rafinerie, letiště a lodě po úderech ukrajinských dronů, protože ruská protivzdušná obrana nedokáže pokrýt tisíce možných cílů. Obě obrany selhávají současně a ze stejného důvodu: nezkrachovaly kvůli neschopnosti či špatné technice, ale kvůli ceně.

Pozemní fronta se mezitím téměř nehýbe. Drony proměnily každý přesun ve viditelný a snadno zasažitelný cíl, ruský postup se měří na stovky metrů měsíčně a Moskva za něj platí obrovskými ztrátami. Vzduch je tak posledním bojištěm, kde obě strany ještě mohou o něco usilovat. Výsledkem jsou dvě hloubkové kampaně – obě ničivější než kdykoli dřív – z nichž ani jedna zatím nepřinesla výsledek, který by válku přiblížil ke konci.

Šestého července, v předvečer summitu NATO, odpálilo Rusko na Kyjev 23 raket Iskander a šest hypersonických střel Zirkon. Obrana nesestřelila ani jednu a ve městě zemřelo nejméně 26 lidí.

Nešlo o výjimku: v červnu ukrajinská obrana zachytila jen 14 z 54 balistických raket, tedy pouze zhruba čtvrtinu. Přitom letošní rok je – co se týče počtu přilétající munice – vůbec nejhorší: za první pololetí Rusko odpálilo 521 balistických raket, což je proti loňsku dvojnásobné tempo.

Ukrajině ovšem došly zmiňované střely PAC-3, jediná spolehlivá protizbraň proti balistickým raketám. Bilance se krátce zlepšila 14. července, kdy obrana zničila pět z osmi útočících raket, poprvé po téměř dvou týdnech. O dvě noci později ale na Kyjev dopadla další balistická salva – a už opět bez jediného úspěšného sestřelu.

Prezident Volodymyr Zelenskyj popsal v rozhovoru pro Financial Times, jak vypadá zásobování obrany: protirakety podle něj někdy dorazí den před velkým útokem. Spojenci totiž nemají odkud brát. Nizozemsko oznámilo, že své možnosti vyčerpalo, a polský premiér Donald Tusk odmítl poslat další střely s odkazem na to, že polské zásoby jsou téměř vyčerpané.

Ani americká licence na domácí výrobu střel, kterou Ukrajina získala po summitu NATO v Ankaře, na tom v dohledné době mnoho nezmění. Japonsko po získání stejné licence potřebovalo tři roky k prvnímu úspěšnému testu a dnes vyrábí kolem již zmíněných 30 střel ročně. A třeba Německo od udělení licence v roce 2022 ještě nevyrobilo ani jednu. Úzkým hrdlem výroby jsou totiž například naváděcí hlavice, které umí vyrobit jediná firma na světě – americký Boeing.

Ruské zásoby balistických raket také nejsou bezedné, ale přece jen jsou hlubší než takřka vyprázdněné sklady ukrajinské protiletecké obrany. Z Hoffmannovy analýzy zbrojních zakázek vyplývá, že Rusko vyrábí 600 až 800 balistických raket ročně, což stačí na 50 až 70 odpalů měsíčně a občasnou velkou salvu po několika týdnech střádání.

Na systematické srovnávání ukrajinské infrastruktury se zemí je to málo. Dokud však obrana nemá čím střílet, rozhoduje poměr cen, a ten hraje jasně pro útočníka.

Ukrajinská kampaň stojí na stejném poměru, jen obráceném. Její hlavní zbraní jsou dálkové drony, které se vyrábějí po tisících a stojí většinou výrazně méně než protiletadlové rakety, které má ruská strana k dispozici. Ukrajina jimi míří zejména na ruský ropný průmysl, naprosto klíčovou nohu ruské ekonomiky.

Ukrajinská armáda tvrdí, že vyřadila 42,7 % ruské rafinérské kapacity, deník Financial Times odhaduje zhruba 40 % a analytici Carnegie připomínají, že skutečný jarní výpadek výroby byl menší, do 13 %, protože poškozené provozy se průběžně opravují. I ta opatrnější čísla ovšem znamenají palivové restrikce v regionech, kde žije kolem 50 milionů lidí.

Rekord kampaně drží červencový útok na rafinerii v Omsku, 2500 kilometrů od ukrajinských hranic. A 14. července zasáhly drony po zhruba 1500 kilometrech letu kombinát Salavat v Baškirsku – podle ukrajinské armády i listu Ukrajinska pravda poslední velkou ruskou rafinerii, která letos úderům unikala.

V Azovském moři ukrajinské drony mezitím fakticky zastavily lodní dopravu. Síly bezpilotních systémů tvrdí, že od 6. července zasáhly 116 plavidel; deník The New York Times nezávisle ověřil zásahy nejméně 11 lodí a analytici konzultační firmy Ambrey napočítali z videozáznamů 30 až 35 zásahů za čtyři dny.

Ať je však přesné číslo jakékoli, fronta lodí čekajících na proplutí Kerčským průlivem se mezi 6. a 11. červencem zmenšila z 98 na tři a provoz na moři (podle transpondérových dat, tedy odpovídačů na lodích) klesl o více než polovinu.

Rusko navíc pozastavilo plavbu kanálem mezi Donem a Azovským mořem, kterým podle odhadů prochází až čtvrtina ruského vývozu pšenice. Drony přitom míří na můstky a kormidelny: malá hlavice tanker nepotopí, na jeho vyřazení z provozu ale stačí.

Ruskem okupovaný poloostrov Krym pocítil totéž dřív a silněji. Po úderech na rozvodny a elektrárny zažil začátkem července plošné výpadky proudu, trajektová flotila přes Kerčský průliv se ztenčila ze sedmi lodí na dvě a od 13. července tam ruský Červený kříž rozdává humanitární pomoc. S Ruskem poloostrov spojuje jen několik snadno spočitatelných dopravních tepen, a právě proto se stal pro novou generaci dronů ideálním cílem.

Ruská obrana řeší tutéž početní úlohu jako ukrajinská, jen s jinými čísly. Cílů, které stojí za dron nebo řízenou střelu, jsou přitom jen v evropské části Ruska tisíce. Moskva už kvůli tomu stahuje protivzdušné systémy i od polárního kruhu.

Souběžně se odehrává závod v technice: když ukrajinské stíhací drony dokázaly srážet z oblohy přes 90 % klasických dronů s vrtulovým pohonem, začalo Rusko ve větší míře nasazovat rychlejší proudové verze.

Samotná vzdušná síla podle staré poučky války nevyhrává; ovlivňuje však, co protivník dokáže nahradit, opravit, ochránit a politicky unést. Obě kampaně jsou velmi destruktivní a škody na obou stranách rostou rychleji, než se je daří opravovat. Ale zničenou vojenskou techniku, továrny, sklady či rafinerie zatím nedokázaly Kyjev ani Moskva „převést“ v to nejdůležitější: v politický výsledek.

Ruská balistická převaha nejspíš nepovede k systémovému zhroucení ukrajinského hospodářství po vzoru Německa na konci druhé světové války, a to ze dvou důvodů. Prvním je váha úderu: 50 až 70 přesných hlavic měsíčně se nedá srovnat se statisíci tunami pum, které na Německo každý měsíc shazovaly tisíce spojeneckých bombardérů.

Rozdíl v přesnosti je pochopitelně ohromný a třeba velké elektrárny Ukrajina během války vrátí do provozu těžko, protože balistické střely je vždy dokážou znovu poničit. Nicméně řada provozů se dá „rozdělit“ na menší cíle, kterých bude pro omezené počty ruských balistických střel už prostě příliš. Početnější munici, drony a střely s plochou dráhou letu, přitom ukrajinská obrana naopak zastavuje lépe než kdy předtím.

Druhým faktorem jsou státní hranice: stále větší část ukrajinského válečného hospodářství leží fyzicky za hranicemi možností ruských zbraní. Protirakety se vyrábějí v Americe a Japonsku, ukrajinské střely Bars se budou licenčně vyrábět v Německu, peníze přicházejí z Evropy. Německo v roce 1944 žádné takové zázemí nemělo. Ale například severní Vietnam ano – a tak, i když na něj Spojené státy svrhly více pum než na Německo, ke kapitulaci ho nedonutily.

Ruské údery také nezlomí ukrajinskou veřejnost. První teoretici letecké války (nejznámější byl italský generál Giulio Douhet) sice věřili, že moderní městská společnost je psychicky křehká a podobnou zátěž nevydrží – v jejich představách měly války končit poté, co bombardéry obletí armády, udeří na města a vynutí si paniku, kolaps výroby a volání po míru.

Jak ukázala historička Tami Davis Biddle, tato víra přežívala mezi oběma světovými válkami i přes to, že důkazy pro ni byly slabé – část vojáků a politiků v sílu nové zbraně patrně jednoduše chtěla věřit. Ovšem druhá světová válka velkou část této hypotézy velmi přesvědčivě vyvrátila: morálka bombardovaných klesala a výroba trpěla, ale britská, německá ani japonská společnost se nezhroutila a mír si na svých vládách nevynutila.

Moskva to téměř jistě ví a její cílení tomu odpovídá: hlavními terči jsou pro ni zbrojovky, sklady, letiště a energetika. Civilní oběti jsou „vedlejším produktem“ jeho snah – i když Moskva v něm zjevně nevidí zásadní „problém“. Červen 2026 tak podle OSN byl s 293 mrtvými a 1990 zraněnými nejkrvavějším měsícem pro ukrajinské civilisty od jara 2022. Celkem 45 % obětí měly přitom na svědomí zbraně dalekého dosahu.

Cynicky řečeno: pokud Moskva nebude za oběti platit nějakou (politickou) cenu, nemá smysl se otázkou civilních obětí příliš zabývat. Vzdušný „teror“ si žádá konstrukci krytů, opravy a přesun protivzdušné obrany, a to všechno odčerpává protivníkovy zdroje z fronty.

Stejně střízlivě je potřeba vážit i účinky ukrajinské kampaně. Že Rusko údery cítí, je z čísel zřejmé: výroba benzinu podle zdrojů agentury Reuters pokrývá jen asi 65 % domácí poptávky, těžba ropy klesla na nejnižší úroveň za dva a půl roku a před invazí přitom daně a cla z ropy a plynu tvořily 45 % příjmů federálního rozpočtu. Podle odhadu washingtonského institutu CSIS míří kampaň především sem: má přenést náklady války na ty, kdo z ropných příjmů žijí, a vyvolat tření mezi moskevskými elitami.

Žádná z těchto ran se ovšem nezdá smrtelná. Rafinerie se dají opravit: předchozí vlny úderů srazily ruské zpracování ropy zhruba o desetinu a výroba se pokaždé během týdnů vrátila na původní úroveň. V tuto chvíli jsou problémy na straně ruských spotřebitelů, armády se příliš netýkají. Mimo jiné i proto, že válka se bojuje do velké míry s pomocí pěchoty, která naftu k útoku nepotřebuje.

Škody zatím Rusko jen vyčerpávají, ale nedokázaly ho ochromit. Kyjev zjevně sází na to, že by se to mohlo postupně změnit, ovšem nepochybně ani ruští, ani ukrajinští plánovači nevědí zcela přesně, kolik toho ruský ropný průmysl ještě „snese“. Kolapsy v případech podobných složitých systémů mohou přijít zcela nečekaně a náhle, bývají těžko předvídatelné. Ale v tomto případě jsme od něj podle znalců ruského ropného průmyslu (jeden příklad) stále ještě daleko.

Podobné je to s Krymem. Pro Kreml je poloostrov politicky citlivé místo, vojensky se však bez jeho plného provozu obejde; zhasnutá města a rozdávání humanitární pomoci jsou pro Moskvu ponížením, bezprostředně ale neohrožují frontu ani stabilitu režimu. Kreml se podle toho také chová: Putin slíbil posílit zásobování po moři, o ústupcích však nemluví.

A do třetice ruská veřejnost. Fronty u benzinových pump plodí reptání, ale ne odpor. Lidé mohou válku nenávidět, a přesto nejsou schopni ani ochotni ji zastavit. V zemi, kde je veřejný protest trestným činem, to platí dvojnásob. Ostatně i hněv ruských vojenských blogerů nad hořícími tankery míří na vlastní admirály a generály; válku samotnou nezpochybňují.

Ukrajinská kampaň tedy Rusku prokazatelně zdražuje válku, ubírá rozpočtu a dává Kyjevu do ruky páky pro budoucí vyjednávání. Donutit Moskvu k míru za podmínek, které by sama považovala za porážku, však (alespoň zatím) nedokáže.

Současná výhoda na straně útočníka ve vzduchu nevydrží navždy. Oba protivníci hledají způsoby, jak z pasti „příliš drahé obrany“ uniknout. První cesta je zničit protivníkovy zbraně, než se dostanou do vzduchu: Ukrajina proto útočí na ruský raketový průmysl a ruské ministerstvo obrany po jednom z červencových úderů na Kyjev oznámilo, že cílem byly továrny na dálkové rakety a drony.

Druhou cestou je vyvinout obranu levnější než útok. Kolem ukrajinského protiraketového systému Freyja vznikla v Paříži koalice deseti zemí, která chce mít levnější obdobu Patriotů ve vzduchu do 12 měsíců. Stejná logika pohání vývoj stíhacích dronů proti větším útočným bezpilotním strojům – na ukrajinské straně už je plně rozvinutá, na ruské je proces o hodně pozadu, ale také běží.

Je velmi dobře možné, že tato opatření postupně otupí hrot útoků z obou stran – ale nebude to hned. I proto Zelenskyj žádá spojence o 300 střel Patriot na zimu. Tuší, že s největší pravděpodobností bude opět těžká.

Ovšem tentokrát to bude v ještě větší míře než kdy předtím platit i na ruské straně fronty – včetně vzdáleného ruského týlu.