Hlavní obsah

Libanon: Křižovatka, kterou cizinci projíždějí na červenou

Foto: Reuters

Izraelské útoky na Libanon pokračují bez ohledu na příměří.

Nevítaný zájem sousedů i domácí spory vysilují Libanon po desetiletí. Teď jej navíc devastují bezohledné izraelské útoky, které kromě fanatiků z Hizballáhu ničí i naději na obyčejný život. Další dohoda o příměří problém neřeší.

Článek

„V arabském světě je rozšířena víra, že příliš krásné či nadané dítě může přitahovat zlou pozornost, uhranutí. Rodiče prý proto zvlášť hezké potomky znetvořovali, aby je tím chránili. Snad měl Bůh mírné, preventivní zmrzačení přivodit i Libanonu. On to však neudělal,“ napsal v roce 1982 spisovatel Lance Morrow pro časopis Time. Tehdy malou blízkovýchodní zemí zmítala občanská válka a esejistův sentiment byl na místě. Smutné je, že tyto věty platí dosud.

Dost poezie, jakkoli horami, mořem i starobylou kulturou obdařený stát o velikosti Jihočeského kraje k podobným vyznáním vybízí. Libanon má ovšem také řadu problémů: panuje tady korupce a nepotismus vyplývající ze zamrzlého, sektářského dělení moci. Tři dominantní komunity - křesťané, sunnité a šíité - tvořící vždy zhruba třetinu z bezmála šesti milionů obyvatel si totiž ústavně rozdělily vládu nad konfesním státem. A i když progresivní omladina žádá společnost občanskou, jiní dávají přednost současnému modelu, neboť se obávají chaosu a dalších náboženských třenic.

Navzdory trablům má Libanon řadu nápadníků, byť obvykle nevítaných. Disponuje unikátní, strategickou polohou, vzdělanými rezidenty i úrodnou půdou, hlavně ale jde o Blízký východ v malém. O regionální laboratoř, pravil by cynik. Vede tudy fronta nekonečné války Izraele s muslimským světem. Ke spolužití tu jsou odsouzeni sunnité a šíité, největší a zároveň soupeřící větve islámu. Místní křesťané si bedlivě střeží historickou identitu, když odmítají vyhynout. Země k tomu drží planetární prvenství v poměrném počtu uprchlíků - na tisícovku Libanonců jich připadá 137, nejčastěji ze Sýrie a Palestiny.

Mnoho komplikací pro nevelký kraj? Připočtěte extremisty, problematické sousedy a regionální mocnosti, které touží Libanon zčásti či docela ovládnout, případně roztrhat na kusy.

Tedy postupně: vojáci izraelské armády (IDF) v březnu do Libanonu opět vstoupili a zčásti jej obsadili. S nástupem cynické, krajně pravicové vlády Benjamina Netanjahua se na civilní ztráty neohlížejí. Umírají bezbranní lidé. Za jeden útočící dron zničte deset bejrútských domů, vykřikuje bigotní šovinista a izraelský ministr financí Becalel Smotrič. Jeho ideový souputník, voják izraelské armády, si na návštěvě u arabských sousedů pořídil snímek, kterak morduje Ježíšovu sochu. Byl potrestán 30 dny vojenského vězení, škoda na pověsti IDF nevratná. Obyčejní Libanonci bezmocně svírají pěsti.

Další komentář k situaci na Blízkém východě najdete zde:

Proč vojáci IDF napochodovali do Libanonu? Aby se vypořádali s extremisty z hnutí Hizballáh, kteří ohrožují sever židovského státu, jeho města a vesnice. Organizaci sice tvoří domácí šíité, centrálnímu kabinetu přesto naslouchají zcela výběrově. Jsou tací, kteří tvrdí, že programově antiizraelská skupina vznikla jako filiálka íránských Revolučních gard. Ano, těch, kteří nyní vládnou Teheránu a v bitvě s Donaldem Trumpem mají navrch. Když ve čtvrtek libanonská vláda uzavřela s Izraelem příměří, Hizballáh prostě odvětil, že dohodu nebere. Obyčejní Libanonci - rozuměj ti, kteří si přejí mír - mají smůlu.

Aby byla historie celá: Sýrie obsadila drobného libanonského souseda na celkem 29 let, aby odešla až v roce 2005. Po masových demonstracích a mezinárodním tlaku, který vyvolal atentát na respektovaného vůdce Rafíka Harírího. Damašek se ani poté přítelem Bejrútu nestal a Libanon zůstal obklíčen nepřáteli. Můj libanonský známý na potupu nezapomněl a u českého piva přede mnou zopakoval slib, že Sýrii - rozuměj okupanta - nikdy nenavštíví.

Editoři dobře vědí, proč komentáře o Libanonu odmítají. Jde nejčastěji o sotva srozumitelnou změť cizích jmen a pozapomenutých dějů, kterými je třeba se namáhavě brodit. Tolik politika. Ve skutečnosti je středomořská republika s cedrem na mincích opravdovou křižovatkou kultur, což tentokrát není klišé. V jiných, kosmopolitních časech Libanon z různosti profitoval. Proslul bankami, byznysem, prestižními univerzitami. Byl vstřícný, gramotný, vzdělaný.

Jedno je jisté: až Libanon opět začne být prosperující křižovatkou, na které platí výhradně domácí pravidla a přes kterou cizinci nejezdí na červenou, bude dobře na celém Blízkém východě.

Doporučované