Lidé zažehli „uhlíkovou bombu“. Teď ji nedokážou uhasit

Obloha nad indonéskými ostrovy je zatažená a vzduch jako by se dal nahmatat. Je prosycený toxickými částicemi, které jej barví do odstínů od šedé až po zlatavou. Kouř z požárů se mezitím šíří z Bornea přes Malajsii a Singapur až k Filipínám.

„Je to jako slzný plyn. Hned vás zasáhne do nosu a pálí v očích,“ popsal pro BBC dobrovolný hasič Dwi Sujatmoko. V toxickém oparu strávil více než měsíc a je evidentní, že bude mít ještě plno práce.

Indonésie zažívá nejhorší požární sezonu za více než deset let. Oficiální údaje ministerstva lesnictví uvádějí, že od ledna do července shořelo přibližně 202 tisíc hektarů půdy. V srpnu se rozsah prudce zvětšil – indonéská ochranářská organizace YKAN odhaduje, že jen za tento měsíc mohlo shořet dalších zhruba 600 tisíc hektarů.

Přesný součet zůstává nejistý. Na ostrově Borneo totiž kouř nevychází jen z hořící vegetace. Místy doslova stoupá ze země.

Situaci dělá mimořádně nebezpečnou místní specifikum – rozlehlá rašeliniště. NASA jejich hoření přirovnává k „vrcholnému predátorovi“ mezi požáry. Doutnají pomalu, produkují mimořádné množství znečišťujících látek a mohou se šířit pod povrchem, takže plameny nejsou na první pohled vůbec vidět. Oheň se může držet hluboko v půdě a znovu se objevovat na jiném místě.

Indonésie má pro takový scénář mimořádně vhodné podmínky. Nachází se zde zhruba 36 procent světových tropických rašelinišť a samotný Kalimantan, indonéská část Bornea, jich má asi 4,5 milionu hektarů.

Za běžných okolností fungují rašeliniště jako obrovská zásobárna uhlíku. Podmáčené prostředí zpomaluje rozklad rostlinného materiálu, takže se uhlík ukládá pod zemí po tisíce let. Některá rašelinná ložiska na Kalimantanu sahají do hloubky více než deseti metrů a na jediném hektaru mohou ukrývat přes šest tisíc tun uhlíku.

Jakmile ale rašelina vyschne a vzplane, může se tento tisíce let ukládaný uhlík během relativně krátké doby dostat zpět do atmosféry především v podobě oxidu uhličitého, ale také oxidu uhelnatého a metanu. Hoření zároveň produkuje mimořádné množství jemných prachových částic. Z hořících rašelinišť se tak stává jakási „uhlíková bomba“.

Požáry v Indonésii vznikají mimo jiné při vypalování půdy kvůli zemědělství a plantážím. Mnohem zranitelnější je navíc krajina, kterou lidé už dříve odvodnili – mokrá rašelina se ohni brání, vysušená naopak dokáže doutnat hluboko pod povrchem celé týdny.

Letošní jev El Niño pak vytvořil podmínky, ve kterých se lidské zásahy potkaly s mimořádně dlouhým suchem a vysokými teplotami.

Když taková rašelina vzplane, uvolňuje uhlík, který se v ní ukládal tisíce let. Jen mezi 1. a 7. zářím vyprodukovaly indonéské požáry podle dat evropské služby Copernicus přibližně 19,7 milionu tun oxidu uhličitého – o 273 procent více, než je pro tuto část roku obvyklé, a více než třetinu všech světových emisí oxidu uhličitého z požárů v daném týdnu. Indonésie v této statistice předstihla i Rusko.

Vývoj tak začíná připomínat rok 2015, který patří k nejhorším požárním sezonám v moderní historii země. Mezi červnem a říjnem tehdy shořelo přibližně 2,6 milionu hektarů půdy a kouř na celé týdny zahalil velkou část jihovýchodní Asie.

Jedna z nejcitovanějších studií následně odhadla, že znečištění ovzduší mohlo v Indonésii, Malajsii a Singapuru přispět k více než 100 tisícům předčasných úmrtí.

Rozeznat z výšky Pontianak, hlavní město Západního Kalimantanu, je pod vrstvou smogu téměř nemožné. Viditelnost tam ráno místy klesá na několik stovek metrů.

Během návštěvy reportérů ABC News ukazoval místní monitor kvality ovzduší hodnotu AQI přes 900 – hluboko v kategorii nebezpečného ovzduší.

„Nic podobného jsme nezažili,“ řekla jim místní žena Fatmawati, zatímco s desítkami dalších rodin čekala u nádrže s pitnou vodou. Její rodina za běžných okolností zachytává dešťovou vodu, zásoby však vyschly. Po jednom nárazovém dešti byla voda stékající ze střechy kvůli vrstvě prachu a sazí ze smogu černá. Mezitím Fatmawati řeší další problém – její děti neustále kašlou a mají rýmu.

Ještě 1. září evidovalo indonéské ministerstvo zdravotnictví 50 891 respiračních onemocnění souvisejících s požáry. O osm dní později už jejich počet překročil 113 tisíc. Kouři a smogu je podle ministerstva vystaveno více než 12,5 milionu lidí v sedmi provinciích.

Vláda rozdala téměř milion roušek, posílila zdravotnické týmy a do nejpostiženějších oblastí poslala stovky kyslíkových koncentrátorů.

V Malajsii ministerstvo zdravotnictví během jednoho srpnového týdne zaznamenalo nárůst případů astmatu o 259 procent. Smog z indonéských požárů výrazně zhoršil kvalitu ovzduší ve filipínské Manile, kde se čísla dostala do pásma „akutně nezdravých hodnot“.

Nedostatek vody ztěžuje i práci hasičů. Novináři ABC News na začátku měsíce mluvili s Andrim Susantem, který požáry na Borneu hasí už několik měsíců. „Dopady jevu El Niño jsou v celé Indonésii tak závažné, že vodní zdroje začínají vysychat. Je to už přes 60 dní… vlastně už jsem přestal počítat, kolik dní už nepršelo,“ sdělil.

U rašelinných požárů navíc nestačí uhasit plameny na povrchu. Dokud z půdy dál vychází kouř, mohou pod zemí zůstávat žhavá místa, ze kterých se pak oheň rozšíří znovu.

Indonésie nasadila desítky letadel a vrtulníků. Některé hasí požáry ze vzduchu, jiné se pokouší uměle vyvolat déšť. Pomocnou ruku podalo také Japonsko, které v rámci své první známé hasičské zahraniční operace vyslalo 300 lidí, výsadkovou loď a tři vrtulníky Chinook.

U podzemních rašelinných požárů jsou ale možnosti hasičů omezené. Podle odborníků mohou na některých místech doutnat až do příchodu vydatnějších dešťů, které se očekávají v říjnu nebo listopadu.

Jiné části Indonésie, konkrétně kolem Sundského průlivu mezi Jávou a Sumatrou, zase zasypává sopečný popel, který se usazuje na střechách, autech i vypraném prádle a nutí místní pohybovat se v rouškách. Zdrojem je sopka Anak Krakatau, která začátkem září zesílila aktivitu a zhruba 25 hodin chrlila do ovzduší popel a další vulkanický materiál.

Popel dočasně uzavřel osm letišť včetně hlavního jakartského letiště Soekarno-Hatta. Zrušeny nebo zpožděny byly tisíce letů a problémy zasáhly přes 340 tisíc cestujících. Všechna postižená letiště se do úterý znovu otevřela, samotná sopka ale aktivní zůstává.

Ade Ervin, šéf indonéské organizace vodních záchranářů Balawista, byl při začátku erupce na základně v Caritě na západním pobřeží Jávy. „Střešní tašky se chvěly a budovy se třásly,“ popsal a dodal, že tlakové vlny shazovaly listí ze stromů.

Záchranářům navíc komplikují práci návštěvníci, kteří erupci berou jako atrakci a přibližují se, aby ji mohli pozorovat.

Pro lidi žijící v dosahu popela jde o méně spektakulární zážitek. Rosyidah Khairiyyah, která žije v Bogoru více než sto kilometrů od sopky, vytírá popelem pokrytou terasu několikrát denně a mezery pod dveřmi ucpává mokrými ručníky. I tak mají popel všude. U jejích děti se také objevilo něco, co sama popsala jako „podivný kašel“.

Indonésie leží na rozhraní několika tektonických desek v oblasti pacifického Ohnivého kruhu a má kolem 130 aktivních sopek. Erupce a zemětřesení jsou proto běžnou součástí zdejšího života. V úterý zaznamenaly erupce také Ibu na ostrově Halmahera a Ili Lewotolok na ostrově Lembata.

Život na hranicích tektonických desek Indonésie ovlivní těžko, rozsah požárů na Sumatře a Borneu naproti tomu není jen výsledkem přírodních podmínek.

Požáry se v Indonésii každoročně zakládají také kvůli levnému čištění půdy pro zemědělství a plantáže. Velkou roli hraje i to, co se s krajinou dělo dávno před letošním suchem – odvodněná rašelina je podstatně náchylnější ke vznícení než původní mokřad.

Indonéské úřady proto současně s hašením hledají viníky. Policie zaevidovala dvě stovky případů a obvinila 138 lidí. U 119 z nich má za to, že požár založili úmyslně, dalších 19 stíhá kvůli nedbalosti. Vyšetřování se tentokrát netýká pouze jednotlivců – policie prověřuje také osm firem.

Ekologické organizace ale upozorňují, že právě odpovědnost firem byla v minulosti slabým místem indonéského boje s požáry.

Analýza Greenpeace zjistila, že mezi lety 2015 až 2019 shořelo v zemi přibližně 4,4 milionu hektarů. Zhruba 1,3 milionu hektarů, tedy téměř třetina, leželo v koncesích pro palmový olej nebo produkci buničiny. Osm z deseti palmoolejných společností s největšími spálenými plochami uvnitř jejich koncesí podle Greenpeace nedostalo žádnou sankci.

Podle aktivistky Greenpeace Belgis Habiby proto nestačí postihnout člověka, který oheň přímo zapálil. Je třeba zkoumat také to, kdo půdu ovládá, jak s ní hospodaří, zda byla rašelina odvodněna a kdo z využívání půdy profituje. Jinak stát podle ní jen „odřezává větve, zatímco kořeny zůstávají“.