Článek
Běloruský diktátor Alexandr Lukašenko je pod sílícím tlakem Moskvy. Poté, co se před dvěma lety prohlásil za vítěze prezidentských voleb a tvrdě potlačil masové protesty rozhořčených obyvatel, vsadil všechny karty na Rusko. Otevřený vstup do války pro něj ale může mít vysokou cenu.
Přesto po více než půl roce opět do Běloruska vpustil několik tisíc ruských vojáků, kteří se usadili na bělorusko-ukrajinských hranicích. Podle běloruských úřadů jsou tam jen kvůli „obraně“.
„O co Lukašenkovi a (ruskému prezidentovi Vladimiru) Putinovi jde, je vyporovokovat a přinutit ukrajinskou armádu, aby se přeskupila a zaměřila se na severní hranici,“ říká v rozhovoru běloruská novinářka Hanna Ljubaková.
Jaká budoucnost ho čeká, pokud válečné tažení Moskvy zkrachuje? Jak vstřícnost vůči ruské armádě vysvětluje vlastním obyvatelům? A jak Bělorusové jeho kroky vnímají? Dávají i přes letité represe dál najevo odpor?
Bělorusko v tuto chvíli hostí několik tisíc ruských vojáků, zároveň autoritářský lídr země Alexandr Lukašenko deklaruje podporu ruskému prezidentovi Vladimiru Putinovi. Jak krokům Lukašenkova režimu rozumět? Blíží se Bělorusko krok po kroku do momentu, kdy se aktivně zapojí po boku Ruska do agrese vůči Ukrajině?
Myslím, že tady je důležité brát v potaz okolnosti toho oznámení o vzniku nového společného rusko-běloruského vojenského uskupení, které bude dislokováno na území Běloruska. Děje se tak v kontextu úspěšné protiofenzivy ukrajinské armády na jihu a jihovýchodě země a přišlo to pouhý den po útoku na Krymský most.
Kdo je Hanna Ljubaková?
Hanna Ljubaková je běloruská novinářka a spolupracovnice think tanku Atlantická rada. Přispívala například do týdeníku The Economist, deníku The Washington Post nebo do mediální platformy openDemocracy. Je jednou z nezávislých novinářek, které úřady donutily uprchnout ze země kvůli kritice běloruského vůdce Alexandra Lukašenka. V současnosti žije v exilu.
To nás vede k závěru, že může jít o provokaci. O snahu Lukašenka a Putina vytvořit zdání nové, respektive staronové hrozby pro Ukrajinu ze severu, tedy z běloruského území. Připomenout, že i odtamtud by mohl přijít útok.
Otázka samozřejmě je, zda je Lukašenko připraven opravdu vyslat své jednotky na Ukrajinu. A obávám se, že odpovídat na to by bylo jako hrát v kasinu. Prostě nevíme, nikdo to neví. Není to rozhodně v Lukašenkově zájmu, je to něco, čemu by se normálně snažil ze všech sil vyhnout, ale vyloučit to na sto procent nemůžeme.
Ale jak říkám - to, o co Lukašenkovi a Putinovi jde, je vyprovokovat a přinutit ukrajinskou armádu, aby se přeskupila a zaměřila se na severní hranici.
Zdá se, že se Rusko i Bělorusko tedy snaží trochu vyšponovat situaci. Alexandr Lukašenko nedávno obvinil země NATO, že se snaží Bělorusko natlačit do války, že chystají proti Minsku agresivní kroky, dokonce mluvil o tom, že Aliance prý připravuje na Bělorusko jaderný úder. Tyhle výroky bychom tedy měli chápat v souvislostech, které jste právě vysvětlila?
Přesně tak. Podívejme se na fakta: Ti, kdo tady vyhrožují jadernými útoky, jsou ve skutečnosti Moskva a Minsk. To není Západ, to není Polsko, Litva a zejména ne Ukrajina. Kdo útočí na Ukrajinu? Rusko. A běloruský režim, který poskytl Moskvě území Běloruska jako předpolí nebo odrazový můstek k invazi.
Je to běžná taktika diktátorů, že vytvářejí představu nepřátel, kteří jsou všude kolem a chtějí jejich zemi uškodit. Taková permanentní hrozba se hodí jednak k zastrašení obyvatelstva a - což je neméně důležité - také k ospravedlnění trvalé přítomnosti ruských vojsk v Bělorusku.
To je něco, čemu se Lukašenko nevyhne, protože myšlenka nasazení běloruských vojáků v zahraničí není populární, a stejně tak nepopulární jsou v Bělorusku konstantní útoky, odpalování raket, vypouštění dronů, kterých jsme svědky.
A Lukašenko musí vysvětlit jak obyvatelstvu jako takovému, tak svým stoupencům a loajalistům, proč to dělá. V posledních několika měsících provedly Bělorusko a Rusko sérii společných vojenských cvičení poblíž ukrajinských hranic, teď přišly s novým nápadem vytvořit společné vojenské uskupení a zdůvodňují to tím, že ze strany Polska, Litvy a Ukrajiny přichází hrozba vpádu na běloruské území.
„Je to akt spoluagrese“
A je jasné, do jaké míry se Bělorusko vlastně do války na Ukrajině zapojilo?
Je to spoluagrese. Poskytnutí vlastního území k invazi či úderu proti jiné zemi je aktem spoluagrese, jak můžeme najít ve všech relevantních dokumentech OSN.
A mělo by být myslím jasné, že i Lukašenko je válečný zločinec. Co Lukašenko totiž také udělal, je, že poskytl ruské armádě veškerou infrastrukturu, ruští vojáci využívají vojenské základny, letiště, v zásadě jakákoli vojenská infrastruktura v Bělorusku je jim volně k dispozici.
Poskytnutí vlastního území k invazi či úderu proti jiné zemi je aktem spoluagrese.
To mě také vede k závěru, že Bělorusko v důsledku toho ztratilo vlastní vojenskou suverenitu. Protože Lukašenko nemůže ruské armádě jen tak říct, ať odejde. Musí s ní nějak počítat. A ruští vojáci využívají i civilní infrastrukturu, musí někde žít. Využívají například běloruské nemocnice. Celkově se bavíme o spoustě míst, která v posledních měsících ruská armáda v Bělorusku využila.
Zmiňovala jste politické riziko, jakému by Lukašenko mohl čelit v případě otevřeného vstupu do konfliktu, a to, že je v ošemetné situaci. Kolik toho víme o tom, jak válku na Ukrajině a Lukašenkovy kroky vnímají běloruští obyvatelé?
Myslím, že existuje velký rozdíl mezi většinou Bělorusů a většinou Rusů.
Máme k dispozici nejméně dva velké sociologické průzkumy mezi Bělorusy, které ukázaly, že 86 až 97 % populace je proti vyslání běloruských jednotek na Ukrajinu. To je drtivá většina a znamená to, že proti myšlence nasazení běloruských vojáků se staví i Lukašenkovi loajalisté, jeho přívrženci.
Má to i své praktické důvody. Běloruská armáda není k boji motivována, je to Putinova válka, cizí válka, proč by běloruští vojáci měli překračovat hranice a zabíjet Ukrajince? Lidé to nechápou. Navíc běloruská armáda má zastaralou výzbroj, vojáci nejsou vycvičeni k boji.
Těch, kdo by byli schopni bojového nasazení, není podle vojenských analytiků víc než deset tisíc, což není síla, která by byla schopna změnit vývoj války.
Je tu velké riziko, že by vojáci neplnili rozkazy, že by se rozutekli, dezertovali. A co je také velmi důležité - že by to mohlo vyprovokovat nepokoje uvnitř Běloruska, zvednout vlnu demonstrací nebo dokonce nastartovat podzemní hnutí odporu.
A Lukašenko si to uvědomuje. Myslím, že to chápe i Putin. Takže je pro něj pohodlnější využívat běloruské území nadále jako odrazový můstek k invazi spíš než nařídit, aby byly běloruské jednotky nasazeny, a riskovat tím vyvolání nestability v zemi.
Když to shrnu: Bělorusové jsou proti tomu, aby jejich vojáci překročili hranici a bojovali proti Ukrajincům. Prostě tuhle válku nechtějí.
Sabotáže na železnicích
Objevily se dokonce informace o běloruských skupinách odporu, které sabotují infrastrukturu používanou ruskými silami uvnitř Běloruska. Co všechno se o jejich akcích ví, jsou úspěšné?
V prvních měsících války jsme zaznamenali mnoho případů sabotáží, které měli na svědomí ti takzvaní „železniční partyzáni“. Často se jim dařilo narušit přesuny ruských jednotek a jejich vybavení, které používali k útokům na Ukrajince.
Sám běloruský režim uvedl, že v prvních dvou měsících po zahájení ruské invaze na Ukrajinu došlo k více než 80 sabotážním akcím. To je víc, než kolik jsme my sami dokázali spočítat. To znamená, že se do toho bylo ochotno zapojit více lidí, než o kolika jsme to věděli.
✊ 🚂 The rail war continues. Thanks to cyber and guerrilla attacks, Russians are still afraid to use military trains in Belarus. Ammunition is being transported in gondola cars, unloading takes place near a busy highway. ⚠️It violates any safety standards https://t.co/wN4szQNCwP pic.twitter.com/YXZxz9nCH4
— Belarusian Cyber-Partisans (@cpartisans) March 16, 2022
A co tedy přesně dělali: Dokázali zastavit nebo zpomalit pohyb ruských vojsk. V jeden moment dokonce ukrajinská železnice děkovala svým běloruským kolegům za to, jak Ukrajině pomáhají.
To běloruský režim vyděsilo. Zatkli desítky lidí, někteří z nich vynášeli informace, někteří narušovali ta železniční spojení. Nechci být v tom popisu úplně technická, ale ničili třeba rozvodné skříně, to znamená, že tím nikdy neohrozili lidské životy. Režim je přesto označil za teroristy a jejich činy za terorismus. Mnohým z nich proto hrozí trest smrti, protože ten se v Bělorusku za terorismus ukládá.
V jednu chvíli režim střílel na partyzány ostrými náboji. Tento týden byl jeden z nich odsouzen k jedenácti letům vězení. To jen ukazuje, jak tvrdá ta reakce ze strany režimu je.
Došlo tedy i na zatýkání? Režimu se podařilo některé příslušníky běloruského odboje dopadnout?
Desítky lidí byly zatčeny a jsou ve vězení. Někteří z nich už byli odsouzeni k opravdu mnoha letům za mřížemi, a mnohým z nich hrozí trest smrti. Je to velmi nebezpečná situace.
Nakolik blízkost konfliktu na Ukrajině dopadá na život uvnitř Běloruska jako takový? Zmiňovala jste například to, že ruští vojáci využívají běloruské zdravotní péče, tamních nemocnic. Jsou tu také ekonomické dopady. Jak moc je lidé pociťují?
Myslím, že Lukašenko sám vnímá a chápe nálady mezi lidmi. Ceny se hodně zvyšují, máme inflaci. Lukašenko dostal strach z možných protestů kvůli drahotě a další zvyšování cen prostě zakázal.
To je určitě zajímavý krok, ale samozřejmě víme, co s sebou přináší, zdražuje se ještě víc. A zároveň to ukazuje, jak se režim zoufale snaží potlačit nespokojenost obyvatelstva a jak vážná celá ekonomická situace je. To je jedna věc.
Poslechněte si rozhovor s běloruskou novinářkou Hannou Ljubakovou v podcastu 5:59:
Druhou věcí je strach, lidé mají obrovský strach. Represe se stupňují a zůstává otázkou, jak je možné, že běloruský režim dokáže zatýkat už dva roky doslova každý den. K dnešnímu dni evidujeme 1346 politických vězňů - a to opravdu není málo na zemi, která má devět a půl milionu obyvatel.
Lidé jsou zatýkáni třeba i za to, že si ukrajinsky zpívají, jsou za to terčem trestních stíhání. Vyjadřovat nespokojenost je v Bělorusku téměř nemožné, ale přesto se lidé snaží něco dělat.
A pak je tady ten přízrak rizika mobilizace. Mnoho Bělorusů teď dostává předvolání k odvodovým komisím a samozřejmě se bojí, že je to předzvěst mobilizace, jak jsme ji nedávno viděli v Rusku. Tomu se spousta z nich snaží vyhnout, vymýšlí si zdravotní důvody.
Celé to dál eskaluje strach ve společnosti, protože opravdu nikdo z Bělorusů nechce jít přes hranice bojovat proti Ukrajincům.
Odpor? „Bělorusové dělají menší akce“
Chtěla jsem se ptát přesně na to, jestli je v Bělorusku v tuto chvíli vůbec nějaký prostor k vyjádření odporu?
Prostor pro odpor je minimální, ale pořád se objevují ukázky úžasné solidarity s Ukrajinou. Na odporu proti Lukašenkovi se také nic nezměnilo, neznamená to, že by se neprotestovalo, že by ho Bělorusové zase milovali. Lidé neustále organizují menší akce, dělají to tajně, je to takový ten podzemní odpor.
Třetí den po ruské invazi na Ukrajinu se po celém Bělorusku protestovalo, v ulicích byly desetitisíce lidí. Možná to bylo trochu nečekané, protože, upřímně řečeno, já jsem si nemyslela, že po těch dvou letech brutálních represí budou mít lidé odvahu k nějakým větším akcím.
#Belarus Our amazingly brave women came out to the streets to protest against the war and Russian invasion in #Ukraine.
— Hanna Liubakova (@HannaLiubakova) March 3, 2022
The women can be arrested at any moment. Political prisoners are tortured in jail. The costs of protesting on the streets are really high pic.twitter.com/NRakEnE3cA
Jen toho 27. února bylo zatčeno na tisíc lidí a pak jich ještě přibylo. Ale přesto se Bělorusové pořád snaží dělat alespoň to, co je v jejich silách, takže třeba šíří informace.
Je to zajímavé, jak tisknou třeba samizdatové noviny, které pak šíří ve svém okolí, ve městechm kde bydlí. Může se to zdát jako maličkost, ale za téhle situace to maličkost není.
Lidé také posílají fotky a videa, která ukazují pohyb ruských vojsk, odpaly raket a vypouštění dronů směrem na Ukrajinu. Sledovat dron je složité, přesto se Bělorusové snaží pátrat, odkud letí, a posílají ty informace přes kanály na telegramu do světa. Někteří lidé už za to byli zatčeni i odsouzeni na roky vězení.
Ale to celé jen ukazuje, jak zůstávají Bělorusové motivovaní, jak funguje občanská žurnalistika a jak jsou všechny informace, které sbírají a sdílejí, důležité. Nás novináře to motivuje, abychom dál pracovali, abychom to nevzdávali.
Myslím, že naší hlavní výzvou je vysvětlit světu, že revoluce v Bělorusku ještě neskončila, že dál pokračuje. Hodně mě trápí, když Ukrajinci obviňují Bělorusy, že nic nedělají. Moc toho dělat nejde, ale Bělorusové se snaží, co je v jejich silách, aby Ukrajinu podpořili.
A jen pro představu - co se stane s těmi, které režim při odporu dopadne? Jak dopadli účastníci protestů před dvěma roky a při všech demonstracích, které pak následovaly a trvaly měsíce? Kolik z nich bylo vystaveno represím a kde jsou teď?
Těch lidí, které bezpečnostní složky od roku 2020 zadržely, je nejméně padesát tisíc. Takže zhruba jedno celé město v Bělorusku. To je opravdu děsivé.
Mohu zmínit několik konkrétních příkladů, které se staly tento týden. Třeba bývalý byznysmen a aktivista Mikalaj Autuchovič - který začal se svým politickým aktivismem už před mnoha lety a už v minulosti byl uvězněn, byl to politický vězeň a také se dá označit za Lukašenkova nepřítele.
A teď ho režim poslal za mříže na pětadvacet let. Obvinili ho z asi deseti kriminálních činů - tím nejdůležitějším bylo obvinění z terorismu, což už jsem zmiňovala, a to, že prý vedl skupinu, která měla připravovat teroristické útoky a tak podobně.
A ráda bych zmínila, kdo měl do té skupiny (podle úřadů - pozn. red.) patřit – například důchodkyně Halina Dzerbyšová. Obvinili ji v podstatě z toho samého a odsoudili ke dvaceti letům vězení. Přitom má rakovinu.
Trest pro manžela opoziční lídryně Cichanouské
Více o osmnáctiletém trestu pro Sjarheje Cichanouského, manžela běloruské opoziční lídryně Svjatlany Cichanouské, si můžete přečíst v článku z loňského prosince.
Dalším údajným členem má být Uladzimir Hundar, který je těžce postižený, nemá nohu. Dostal 18 let.
Ukazuje to jednu věc, že režim musí své represe postupně zesilovat. Proto ukládají dlouholeté tresty i penzistům, deset nebo dvacet let vězení. Prý kvůli terorismu. Ale nikdo nezemřel, nejsou tu žádné důkazy, že by se opravdu něčeho dopustili.
Spravedlivý proces nejde vůbec očekávat. Tak tomu bylo i v případě Sjarheje Cichanouského a jeho osmnáctiletého trestu. Nebo také například u mého kamaráda, blogera Ihara Losika, kterého poslali na patnáct let za mříže. Obvinili ho z organizování demonstrací. Potíž je v tom, že ho zadrželi v červnu 2020, tedy ještě před tím, než masové protesty vypukly.
Je tu tolik nesrovnalostí a rozporů. A je zkrátka velmi nespravedlivé, co režim těmto lidem dělá.
Kolik lidí odešlo? „Nevíme“
Víme, že mnoho lidí v důsledku represí ze země uprchlo, včetně hlavních představitelů opozice. Jak zásadní ta vlna odchodů byla? A kolik toho opozice co se týče disidentských aktivit vlastně může ze zahraničí ovlivnit?
Neznáme přesná čísla, kolik lidí z Běloruska skutečně odešlo. Je to opravdu velmi těžké spočítat, ale podle odhadů jsou to statisíce. Hodně z nich uprchlo na Ukrajinu, odkud se poté kvůli válce přesunuli do Polska a dalších zemí.
Je obtížné to sledovat a nikdo se o to vlastně ani nepokouší. Ale minimálně já vidím, že všichni moji přátelé se přesunuli mimo Bělorusko, což naznačuje skutečný rozsah emigrace. Co se týče třeba novinářů, tak těch odešly nejméně tři stovky. Všechny hlavní nezávislé redakce zemi opustily.
Neznáme přesná čísla, kolik lidí z Běloruska skutečně odešlo. Je to opravdu velmi těžké spočítat, ale podle odhadů jsou to statisíce.
Ale neřekla bych, že tu je teď nějaké rozdělení na Bělorusy doma a Bělorusy v zahraničí. Jsme stále v kontaktu, hlavně díky internetu spolu mluvíme a diskutujeme, snažíme se organizovat. Pro lidi v Bělorusku je to samozřejmě velmi nebezpečné, takže se to odehrává v co největší tajnosti. A lidé v zahraničí mezitím dělají, co je v jejich silách.
Je tu například organizace BYPOL, kterou vytvořili bývalí příslušníci běloruských bezpečnostních složek. Pracují na plánu, s jehož pomocí chtějí dosáhnout svržení Alexandra Lukašenka. Počítá v určitý čas s určitým sledem událostí - jehož součástí by měly být i protesty - které by režim svrhly a zničily.
Ale kromě těchto organizačních a, řekněme, mobilizačních příprav se prodemokratické hnutí věnuje i podpoře občanské společnosti v Bělorusku nebo podpoře sankcí vůči režimu. A v neposlední řadě přípravě reforem.
To je velmi důležité, protože po pádu režimu tu bude jen velmi krátký čas k jejich provedení a mělo by to být velmi rychlé. Cílem jsou nové, svobodné a čestné volby, pro jejichž uspořádání je klíčové vyjednávání. O to usiluje jak opozice v Bělorusku, tak - z pochopitelných důvodů - v zahraničí. Už se skutečně rozběhla celá řada věcí.
A my si zároveň stále udržujeme kontakt s lidmi v Bělorusku. A i když provádět jakékoliv sociologické šetření by v této situaci bylo velmi obtížné, tak přesto stále máme přehled o tom, co si lidé v zemi myslí.
A jak se v té souvislosti jeví přístup, který zvolily některé země Evropské unie, včetně třeba České republiky - Praha se po začátku války v únoru rozhodla úplně zastavit vydávání schengenských víz pro vstup do Evropské unie pro všechny Rusy a Bělorusy. Jak velký problém to představuje pro lidi, kteří se snaží před diktaturou uprchnout nebo kteří už v zahraničí jsou?
Viděli jsme - a můžeme předpokládat, že to tak stále je - že většina Bělorusů je proti Lukašenkovi. Ve volbách v roce 2020 ve skutečnosti nezvítězil. Z jakého důvodu by tito lidé měli být trestáni?
Za válku na Ukrajině nese zodpovědnost režim. Ale obyčejní lidé skutečně potřebují víza a potřebují cestovat, je to důležitá věc. Ne všichni chtějí ze země utéct, žádat o azyl a čekat na něj, nebo také například nechtějí usilovat o humanitární víza.
Česko přivírá dveře uprchlíkům z Ruska a Běloruska
O rozhodnutí Česka od 25. října ještě důrazněji přivřít dveře uprchlíkům z Ruska a Běloruska jsme mluvili v pondělním díle podcastu 5:59. Poslechněte si, co to pro migranty z těchto zemí znamená.
Jsou tu lidé - novináři, zástupci občanské společnosti a aktivisté, kteří bojují za ochranu lidských práv nebo za ochranu přírody - a mnozí z nich v Bělorusku stále zůstávají. Vedení organizací, pro které pracují, ale často sídlí v zahraničí. A to je důvod, proč tito aktivisté potřebují vyjíždět do zahraničí a pak se opět vracet.
V podobné situaci je i mnoho studentů. Pokud by cestovali na humanitární víza, mohli by při návratu čelit problémům. Úřady tyto věci sledují a už tu dokonce byly případy, kdy lidé byli zadrženi právě kvůli tomu, že taková víza měli.
Pro režim je to jasné znamení: Dostala jste humanitární vízum určitě z důvodu, že jste se účastnila protestů. Jste vinna. A proto jsou schengenská víza tak důležitá. Rozumím tomu, že pro Evropskou unii a některé členské státy je to otázka bezpečnosti.
Snad by ale stačil nějaký systém ověření, monitoringu a kontroly místo toho, aby pro lidi z Běloruska platil absolutní zákaz. Vždyť už tak zakoušejí represe. A tohle rozhodnutí je zbavuje šance vycestovat do zahraničí, uniknout aspoň na chvíli ze spárů režimu a pak se zase vrátit.
Co se teď očekává ohledně možných dalších Lukašenkových kroků? Jak moc je jeho osud spojený s osudem ruského prezidenta Vladimira Putina?
Myslím, že čím slabší bude Putin, tím bude slabší i Lukašenko. A platí to i naopak. Čím víc sankcí na ně oba bude uvaleno, tím budou slabší. Může to fungovat i jako odstrašující prostředek.
Lukašenko je samozřejmě na Putinovi velmi závislý. V ekonomické sféře musel všechny své experty přesměrovat na Rusko, a jakmile se něco semele, jede do Ruska prosit o peníze. Potřebuje je.
Pokud tedy připravíme Rusko o jeho tradiční přísun peněz tím, že od něj přestaneme nakupovat ropu a zemní plyn, což už se ostatně děje, bude to rána pro Rusy i pro běloruský režim, protože Lukašenko se pak už tak snadno k ruským penězům nedostane.
Je klíčové je izolovat a držet pod sankčním režimem. Co je ale podle mne také důležité, je to, že spousta úředníků, členů nomenklatury a existující mocenské vertikály a obecně lidí, na kterých režim v Bělorusku stojí, v roce 2020 v době největších protestů proti Lukašenkovi evidentně vyčkávala, co se stane. A domnívám se, že v zásadě bylo možné je přesvědčit, aby přešli na stranu opozice. Jenže když viděli, že Putinovo Rusko je připraveno se za Lukašenka postavit, zůstali s ním také.
Další opravdu důležitý moment tedy je, že pokud Rusko tuhle válku prohraje, uvidí všichni ti lidé z vojenských a bezpečnostních struktur běloruského režimu, že Rusko není tak silné, jak si mysleli. Že armáda označovaná za druhou nejobávanější na světě a její vybavení, kterým se Rusko tak rádo vychloubalo, ve skutečnosti není tím, za co se vydává.
Pak si dvakrát rozmyslí, jestli opravdu chtějí dál stát za Lukašenkem. Jeho moc se opírá o tři pilíře: bezpečnostně-represivní aparát, byrokracii a Putina. A pokud jeden z těch pilířů odstraníte, způsobí to nestabilitu i v tom zbytku.
Podcast 5:59
Zpravodajský podcast Seznam Zpráv. Jedno zásadní téma každý všední den za minutu šest. To nejdůležitější dění v Česku, ve světě, politice, ekonomice, sportu i kultuře optikou Seznam Zpráv.
Poslouchejte na Podcasty.cz, Spotify, Apple Podcasts a dalších podcastových aplikacích. Sledujte nás na X, Instagramu, Threads nebo Bluesky.
Archiv všech dílů najdete na našich stránkách. Své postřehy, připomínky nebo tipy nám pište prostřednictvím sociálních sítí nebo na e-mail: zaminutusest@sz.cz.