Město ukrajinské osudové bitvy je k nepoznání. Místo tanků jsou tam jeřáby

Reportáž si také můžete poslechnout v audioverzi.

/Od zvláštního zpravodaje na Ukrajině/

Je to velmi zvláštní křižovatka. Rozstřílený a poničený kostel stojí naproti novému supermarketu, za spadlým mostem a autem v řece pod ním se rýsuje panorama jeřábů a velkých domů, právě stavěných. A vedle je úplně nový, širší most.

Toto místo je symbolem ukrajinského odporu proti okupaci a místem, které do značné míry rozhodlo o tom, že ruská armáda se nedostane do Kyjeva.

V Irpini 25. února 2022 ukrajinští obránci sami vyhodili do vzduchu Romanivský most, aby přes něj ruské kolony nemohly přejet. A podařilo se: Rusové okupovali zhruba polovinu Irpině, vykradli a spálili mnoho domů, zavraždili 292 civilistů. Ale neprošli do Kyjeva.

Když okupanti na konci března 2022 odjeli, vypadal Irpiň, před válkou více než šedesátitisícové město, jako peklo na Zemi. Dnes vůbec není k poznání, na rozdíl od mnoha zničených měst na východě Ukrajiny ale v pozitivním smyslu slova. Parky jsou zpět v předválečném skvělém stavu, některé domy opravené, jiné stržené. Ale staví se nové čtvrtě.

Ze starého mostu je památník, jakési memento. Lze si před ním sednout na lavičku a přečíst si historii tohoto místa, o tom, jak je pro Ukrajince důležité.

Památník je poctou takzvané cestě života: tak se říkalo zničeným troskám, když pod nimi a vedle nich lidé z okupovaných měst, jako je Irpiň, Buča a další prchali ze severu směrem do Kyjeva, zatímco všude kolem zněla střelba a padaly granáty. Rusové v Irpini nasadili i letadla.

Romanivský most zůstane navždy tak, jak jej změnila válka, podobně jako vodárenská věž v chorvatském Vukovaru nebo Pamětní kostel císaře Viléma v Berlíně.

Druhou takovou budovou v Irpini je Dům kultury. Ruské dělostřelectvo ho zničilo 17. března předtím, než se kvůli ukrajinskému protiútoku muselo stáhnout. Byl tam koncertní sál pro pět stovek lidí, pořádaly se výstavy. Dnes jsou trosky výstavou toho, jak vypadala ruská invaze a okupace.

Reportér Seznam Zpráv oslovil na ulici čtyři místní obyvatele s dotazem, zda se nebojí, že se okupanti jednoho dne vrátí. Odpovědi byly různé. „Rozhodla jsem se tady žít, tak je pozdě na to se bát. Za okupace jsem tady zůstala s rodiči, dcery jsem poslala pryč. Nerada na to vzpomínám, bylo to dost strašné,“ říká žena před supermarketem.

Muž se synem v náručí uvádí, že strach nemá. „Koupili jsme byt, pak jsme dva roky čekali, až bude hotový. A nastěhovali jsme se fakt několik málo dní předtím, než tady Rusové zaútočili. Ale stihli jsme odjet a pár měsíců jsme přečkali ve Lvově. Dnes tady máme docela klid. Někdy je varování před náletem, ale nejsme tady tolik terčem jako Kyjev nebo jiná města. Je samozřejmě možné, že se Rusové někdy znovu pokusí zaútočit z Běloruska, ale snažíme se na to nemyslet,“ říká.

Postarší muž, který přijel na parkoviště před supermarketem, je ještě optimističtější. „Věřím ukrajinské armádě, okupanty už tu neuvidíme. Podívejte se, jak se všude staví a buduje. Dělali by to lidé, kdyby si mysleli, že jim to Rusové zase zničí? Já tady v době okupace nebyl a když jsem přijel, můj dům byl poničený, ale v porovnání s jinými to nebylo tak zlé. Jiní lidé dopadli mnohem hůř než já,“ uvádí muž.

Irpiň byl jedním z měst, kde okupační vojáci brali z domů a bytů pračky, mikrovlnné trouby, veškerou techniku, nábytek i oblečení. Když na začátku dubna 2022 Ukrajinci znovu vstoupili do okupované části, našli postupně 292 mrtvých civilistů. Z velké většiny ženy. Některé oběti okupanti zastřelili, některé přejeli autem.

Autor textu je součástí kolony Paměti národa, která veze na Ukrajinu sanitky a další pomoc.