Článek
Čtete ukázku z newsletteru Takže, ve kterém komentátoři Seznam Zpráv glosují ta nejdůležitější aktuální témata a přibližují českou i zahraniční politickou debatu. Přihlaste se k odběru a celý newsletter budete každý čtvrtek dostávat do své e-mailové schránky.
Vstoupí 13. listopad 2026 do dějin jako den, kdy se Evropa definitivně vzdala svého snu stát se globální velmocí?
Tuhle otázku pokládají autoři evropského newsletteru Morning Post Europe v reakci na to, jak se lídři Evropské unie vyrovnali s výběrem svého zástupce pro jednání s Rusy a Američany o Ukrajině.
Jmen kolovala ve veřejném prostoru řada, od finského prezidenta a Trumpova spoluhráče z golfu Alexandera Stubba přes dánskou premiérku Mette Frederiksen až po českou hlavu státu Petra Pavla, jehož mnozí znají ještě z časů jeho bývalé role šéfa vojenského výboru NATO. A jak to dopadlo?
Evropa za stůl, u kterého by se měly vyjednávat podmínky míru na Ukrajině, nepošle jednoho společného zástupce. Pošle jich sedm. Konkrétně představitele pěti zemí – Francie, Německa, Velké Británie, Itálie a Polska – a šéfy unijních a aliančních institucí.
Nikdo ji tu nemá rád
Na roli evropské vyjednavačky se přitom chystala bývalá estonská premiérka a nyní představitelka společné zahraniční politiky EU Kaja Kallas. U níž by to dávalo i institučně smysl, vzhledem k tomu, že je jakousi šéfkou evropské diplomacie. Zjevně se ale chystala sama.
„Kallas nikdo nemá rád,“ svěřil se na jednom z předchozích summitů nejmenovaný evropský lídr autorům Morning Post Europe. Údajně je to proto, že se chová, „jako by byla stále jednou z nich“, šéfů států a vlád, zatímco nynější role Kaji Kallas je víc servisní.
Jiným politikům měl zas vadit jestřábí přístup k Rusku od ženy, jejíž rodinu Sověti deportovali na Sibiř. Kaja Kallas je proponentkou Gromykovského přístupu k jednání s Moskvou, tedy - podle někdejšího ministra zahraničí SSSR Andreje Gromyka -požadovat nerealistické maximum, protože i při kompromisu člověk získá víc, než měl na začátku. „Rusové by Kallas nikdy nepřijali,“ řekl k tomu mimo záznam jeden diplomat.
Ať je to jakkoli, schůzka EU v Dublinu v pátek 13. listopadu nelibost vůči Kallas potvrdila. Jakožto vyslankyně do jednání o Ukrajině neprošla. Jenže – neprošel nikdo jiný společný. Evropští lídři zakopli, o co už tolikrát v minulosti: o svoje ego a nedostatek odvahy obhájit si ústupek ve prospěch celku před svými voliči.
V konečném důsledku totiž nešlo o nic jiného, než aby Emmanuel Macron, Friedrich Merz, Donald Tusk a další mohli říct: „Nebudu sedět u stolu, kde se bude rozhodovat i o našem osudu, ale je to tak v pořádku. Zájmy vás, francouzských, německých, polských… občanů budou zajištěny a ochráněny.“
Jistě se najdou důvody, proč by při vyjednávání o Ukrajině měl ten který politik být. Merz proto, že Německo platí na pomoc bránící se zemi nejvíc. Andy Burnham proto, že Británie má druhou nejsilnější armádu v Evropě. Macron proto, že Francie je jaderná velmoc v srdci EU a Polsko zase vede východní křídlo Evropy.
Stejně tak se ale najdou důvody, proč mohli ustoupit. Francii dost možná už na jaře příštího roku povládne Marine Le Pen, následně může hlasování odstavit od moci Giorgiu Meloni v Itálii a v obou zemích převáží zásadně vstřícnější politika vůči Rusku. To samé pak platí i o Polsku. A Merz, sám, oslabený několikerým vítězstvím AfD v zemských volbách? Vydrží ve funkci příští rok?
Jeden za všechny? Díky, ale ještě ne
Hrozící náraz do zdi vybral v Dublinu šéf Evropské rady António Costa tak, že na jednání o míru na Ukrajině bude jezdit zmíněná „velká pětka“ zemí, které tvoří základ koalice ochotných. A když bude na stole financování poválečné Ukrajiny nebo její členství v EU, přidají se zástupci společných institucí.
Hádce se zabránilo, stejně jako se naplnila prorocká slova Trumpova vyjednavače a zetě v jedné osobě Jareda Kushnera. Ten si o dva dny dříve rýpnul: „Kdyby Evropa dokázala určit jednu osobu, která by za ni mluvila, byl by to větší úspěch než donutit Rusy, aby ji zapojili do jednání.“
Zatímco tak na straně Rusů budou stále stejní Putinovi vyslanci Sergej Lavrov s Jurijem Ušakovem a na americké straně zasedne duo Kushner – Steve Witkoff, evropský „jeden hlas“ se ztratí v kakofonii sedmi různých lidí.
Může to fungovat? Jak bude vypadat sdílení informací z vyjednávání s ostatními a jejich interpretace dovnitř států? A jak koordinace následných kroků přes národní hranice?
To teprve uvidíme. Ve čtvrtek večer se v Berlíně u Merze sešla koalice ochotných – byl na ní také premiér Andrej Babiš – a přiletěli tam i američtí vyjednavači, aby sdělili výsledek schůzky Trump–Putin v Číně. A i po včerejšku platí, že evropská podpora Ukrajině pokračuje a s místem u stolu pro zástupce starého kontinentu se dle Kushnera počítá.
Pro Evropany nakonec nejsou společné cesty, rozhovory a vyjednávání ničím novým. Naopak, současná generace politiků je kvůli existenci rozšířené EU a NATO neustále trénovaná ve vyjednávání mezi nižšími desítkami různých delegací.
V tom tedy problém spíš nebude. Ale přiznat celku, Evropě, nějakou globální aspiraci symbolizovanou jedním zástupcem, kterému budou všichni důvěřovat, na to zjevně připravení a trénovaní nejsou.
V plné verzi newsletteru Takže najdete i souhrn komentářů SZ z uplynulého týdne a autorské tipy na čtení v jiných českých i zahraničních médiích. Přihlaste se k odběru, aby vám nic zajímavého neuniklo.














