Krize ve Francii rozjela hledání Macronova nástupce

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Pokračování paralyzované vlády, nebo nové volby? Politické léto ve Francii může vystřídat divoký podzim.

Jak minulý týden informoval server Politico, prezident Emmanuel Macron je z pokračující politické krize naštvaný a jeho nejbližší okolí nevylučuje, že opět sáhne k vypsání předčasných parlamentních voleb.

To už překvapivě zkusil loni na jaře, očekávaný výsledek to ale nepřineslo. Krajní pravice se sice k moci nedostala, stabilní vláda s většinou v parlamentu ale také nevznikla.

Nynější kabinet Françoise Bayroua závisí na libovůli poslanců, kteří ho mohou kdykoliv svrhnout. Zásadní reformy se tak od něj očekávat nedají.

I proto se ve Francii stále více skloňuje rok 2027, kdy končí Macronův mandát.

Většina průzkumů hovoří o tom, že kandidát krajně pravicového Národního sdružení nebude ve druhém kole prezidentských voleb chybět, ať už to bude oficiální šéf strany Jordan Bardella, nebo faktická vůdkyně Marine Le Penová.

Té ale soud zakázal kandidovat na pět let kvůli zneužívání poslaneckých náhrad v Evropském parlamentu. Politička se sice odvolala, na konci června ale dala najevo, že s úspěchem v řízení příliš nepočítá.

„Přijala jsem možnost, že nebudu moci kandidovat… a Jordan bude muset převzít moc. Sama jsem ho požádala, aby o tom přemýšlel a připravil se na tuto eventualitu,“ řekla poslankyně za departement Pas-de-Calais.

Devětadvacetiletý Bardella vykazuje v průzkumech u veřejnosti podobnou popularitu jako Le Penová, na rozdíl od ní ale za sebou nemá stín předchozích neúspěšných kandidatur. O jeho ambicích a plánech pro druhé kolo svědčí i nedávná schůzka s exprezidentem Nicolasem Sarkozym. Jak napsal magazín Le Point, sešli se na Bardellovu žádost na začátku července v kavárně v pařížské ulici Miromesnil.

Když nedávno francouzský stát odejmul Sarkozymu kvůli jeho odsouzení nejvyšší státní vyznamenání, označil to Bardella za „šokující rozhodnutí“. Mladý politik ví, že mezi voliči republikánské pravice má Sarkozy stále hodně příznivců. A koho budou volit ve druhém kole prezidentských voleb, může záležet i na názoru jejich oblíbence.

Mnohem složitější otázkou je, koho můžou Bardella či Le Penová ve druhém kole očekávat. Případný soupeř může vzejít z pravice, umírněné levice nebo středu. Svého kandidáta ale postaví i krajní levice prezentovaná hlavně hnutím Nepoddajná Francie (LFI).

Jasným kandidátem, který se objevuje nejčastěji jako možný soupeř zástupce Národního sdružení, je bývalý premiér a starosta města Le Havre Édouard Philippe. Ten oznámil svůj úmysl nahradit Macrona v Elysejském paláci už loni v září - uprostřed politické krize, kdy prezident hledal nového šéfa vlády. „Smysl pro načasování a priority,“ okomentovala to tehdy ironicky šéfka Zelených Marine Tondelierová.

Třiapadesátiletý Philippe působil původně u Republikánů, později si ale založil vlastní, středopravicovou stranu Horizonty. Jako premiér vedl v roce 2017 prezidentskou koalici do parlamentních voleb, v posledních letech se ale od Macrona spíše vzdaluje.

V čele vlády získal popularitu za svoji politiku během první vlny koronaviru, premiérem byl ale také v době krize okolo hnutí Žlutých vest. Philippe sám sebe označil za „muže pravice“, jeho doménou je ekonomika a rozpočtová odpovědnost.

Začátkem července pak kandidaturu nepřímo ohlásil další bývalý premiér - Gabriel Attal. „Přísahám vám, že udělám vše, co bude v mých silách, abych vás za dva roky dovedl k vítězství,“ prohlásil na shromáždění v Paříži u příležitosti desátého výročí iniciativy „Mladí lidé s Macronem“. Attal řekl, že chce Francouzům „nabídnout cestu“ pro prezidentské volby v roce 2027.

Attal se také vymezil proti pravici a jejímu záměru seškrtat dotace na obnovitelné zdroje energie. „Republikáni a Národní sdružení vyhlásily válku ekologii… my jim budeme stát v cestě,“ slíbil 36letý politik mladým voličům. Právě on se bude zřejmě moci spoléhat i na přímou podporu nynější hlavy státu.

V poslední době se ze stínu vynořil i další z bývalých premiérů, a to 71letý Dominique de Villepin. Muž, který proslul odporem vůči americké invazi do Iráku, na sebe upoutal pozornost kritickým postojem k izraelské ofenzivě v Pásmu Gazy. Letos založil novou politickou stranu Humanistická Francie, což může být první krok k prezidentské kandidatuře. Jeho slabinou je bezpochyby přílišná orientace na zahraniční politiku - i ve francouzských volbách rozhodují spíše domácí a ekonomická témata než situace na Blízkém východě.

Ještě více jmen pak koluje na levici. Variantou by mohl být 45letý europoslanec Raphaël Glucksmann, který ale není příliš přijatelný pro konzervativní levicové voliče. Ještě hůře pak vypadají šance šéfa LFI Jeana-Luka Mélenchona, který v jednom z nedávných průzkumů skončil až za judistou Teddy Rinerem, několikanásobným medailistou z olympiády. Osminásobný mistr světa v těžké váze spíš jen v legraci řekl, že než by dělal ministra sportu, mohl by být rovnou prezidentem. Pouhá zmínka Rinerovi stačila, aby v průzkumu skončil před třetím mužem posledních prezidentských voleb, v nichž Mélenchon získal 22 procent hlasů.

Macron na výše zmíněném setkání mladým lidem řekl, že je bude potřebovat stále, i za pět či deset let. Jeho slova pak vyvolala spekulace o případné třetí kandidatuře. Ta by ale mohla podle ústavy přijít až v roce 2032, což je v tuto chvíli v nedohlednu. Nyní není ani jasné, kdo bude kandidovat v roce 2027. Favorit se nakonec může objevit třeba až v příštím roce, ostatně i Macron se na politické scéně etabloval velice rychle.