Článek
Pokud o nás minulost něco vypovídá, pak asi jen to, že jsme nepoučitelní. Pro ilustraci nabízím pohled na současnou americko-izraelskou válku s Íránem na pozadí Napoleonova pochodu na Moskvu v roce 1812 a suezské krize v roce 1956. Co mají společného? Iluzi agresora, že vojenské vítězství je na dosah a automaticky vyústí v politickou kapitulaci poražené strany. A dále arogantní představu, že útočník může ignorovat zájmy spojenců, neposlouchat poradce a zaútočit bez důkladné logistické přípravy.
Začněme Napoleonem. Jeho politický stratég, Charles-Maurice de Talleyrand, se s ním rozešel v roce 1807, následující rok císař zaútočil na Španělsko a v červnu 1812 překročil hranice Ruska. Věřil, že s ruskou armádou blízko hranic vybojuje bitvu, která vstoupí do dějin a cara Alexandra přinutí k politické kapitulaci. Rusové se ale s Napoleonem bez jasného výsledku utkali teprve 7. září 1812 u Borodina a o týden později Francouzi vstoupili do Kremlu. Císař věřil, že mu ruský rival leží u nohou a politický triumf je nevyhnutelný. Byl přesvědčen, že ho Alexandr každým dnem přijde prosit o mír.
Car ale nepřišel, a tak se Napoleon 19. října – po třiceti šesti dnech čekání ve vypáleném městě – vyšvihl na svého šedáka a dal se na ústup. Už v listopadu přišla krutá zima. Vojáky navíc kosily tyfus a hlad. Andrew Roberts spočítal, že Napoleon vstoupil do Ruska s 615 000 vojáků. Domů se jich dobelhalo jen něco přes 91 000. Po debaklu v Rusku císaře, s výjimkou Poláků, opustili jeho hlavní spojenci, Rakousko a Prusko. Příští rok prohrál bitvu u Lipska, následoval exil na ostrově Elba, porážka u Waterloo a smrt na ostrově Svatá Helena v roce 1821. Smutný konec závratné kariéry.
Recept na to, jak si přivodit porážku
Příčiny suezské krize vedou do roku 1952, kdy vojenský převrat v Egyptě přivedl k moci Gamála Abdela Násira. Vrcholila studená válka a Násir mezi oběma tábory chytře lavíroval. Spojené státy ho opatrně podporovaly, ale když chtěl koncem roku 1955 koupit americké zbraně, prezident Dwight Eisenhower jeho žádost zamítl. Příští rok pak Washington nediplomaticky zrušil předchozí slib financovat Asuánskou přehradu.
Násir se začal přátelit s Moskvou a v červenci 1956, jen týden po krachu asuánského projektu, znárodnil anglo-francouzskou společnost, která řídila Suezský kanál. Bylo to zcela legální, protože majitele finančně kompenzoval.
Více k tématu si přečtěte zde:
Velká Británie a Francie se ale nechtěly vzdát kontroly nad tak významnou vodní cestou a obávaly se své rostoucí bezvýznamnosti. Zdálo se, že ve světě, kde dominovaly Washington a Moskva, pro ně není místo. Obě země proto hledaly záminku, jak znovu získat kontrolu nad Suezem a světu ukázat svou sílu. Partnera našly v Izraeli. Ministerský předseda David Ben-Gurion se obával Násirova vlivu v arabském světě, chtěl zastavit útočné nájezdy z Pásma Gazy, které tehdy kontroloval Egypt, a potřeboval otevřít pro Izrael důležitou Tiranskou úžinu.
Koncem října 1956 se Britové, Francouzi a Izraelci dohodli, že izraelská armáda zahájí ofenzivu přes Sinaj k Suezskému kanálu, načež do války vstoupí Britové a Francouzi pod záminkou, že je třeba Izraelce a Egypťany oddělit. Suez by se tak vrátil pod britsko-francouzskou kontrolu.
Izrael koncem října zaútočil a Britové a Francouzi ho následovali. Plán měl ale od počátku trhliny. Spojenci doufali, že jejich útok povede ke svržení Násira. Jejich agrese naopak Egypťany sjednotila a probudila vlnu vlasteneckého nadšení. Egypt byl sice vojensky mnohem slabší než spojenci, přesto ale našel způsob, jak svou slabost kompenzovat. Násir Suezský kanál zablokoval tím, že tam potopil asi 50 starých lodí. Británie byla na naftě z Blízkého východu závislá, takže v zemi brzo nastala energetická krize. Od prosince 1956 do května příštího roku byl v Británii benzin na lístky.
Londýn zažil šok, když se ukázalo, že se proti němu postavili nejen Rusové, ale i Spojené státy. Eisenhower agresi proti Egyptu odsoudil a Britům pohrozil, že jim zablokuje půjčky u Mezinárodního měnového fondu. Washington a Moskva se v OSN spojily a podpořily rezoluci, která žádala okamžité stažení všech tří agresorů. Do března 1957 byl odchod všech tří spiklenců završen. Konflikt v Suezu posílil Násira a hrál do karet Rusům, kteří právě v té době vraždili rebelující Maďary. Svět se díky britsko-francouzsko-izraelské agresi v Egyptě o Budapešť přestal zajímat.
Britové a Francouzi konflikt zahájili, aby světu dokázali své velmocenské postavení. Výsledek byl pro ně ponižující, protože dosáhli opaku. Roztržka se Spojenými státy dokonce přiměla britského premiéra Anthonyho Edena k potupné rezignaci. Izrael sice dosáhl otevření Tiranské úžiny, ale zároveň musel akceptovat růst sovětského vlivu v Egyptě a zejména v Sýrii. Vojenské vítězství spojenců se v Suezu roku 1956 obrátilo v politickou porážku.
Vlastním poradcům navzdory
Současná americko-izraelská válka s Íránem vykazuje podobné rysy jako Napoleonův nájezd na Rusko a nepromyšlená agrese spojenců v Suezu. Prezident Trump světu předpověděl, že jeho útok na Írán bude „krátký výlet“. Konec ale zůstává v nedohlednu, svět zažívá energetickou krizi, inflace roste a voliči jsou nespokojeni.
Rozhodnutí zahájit válku předcházela návštěva Benjamina Netanjahua v Bílém domě 11. února 2026. Netanjahu a šéf Mossadu David Barnea Trumpa přesvědčovali, aby Izraelcům pomohl odstranit nebezpečí, které prý Írán představuje. Izraelský plán měl čtyři cíle: 1. zabít představitele režimu; 2. zničit íránskou armádu; 3. vyvolat povstání Kurdů; 4. podniknout pozemní operaci proti íránskému nukleárnímu programu v Isfahánu.
Izraelský plán přes noc zhodnotili analytici CIA. Jejich názor přednesl v Bílém domě 12. února 2026 ředitel John Ratcliffe. První dva body jsou možná dosažitelné, řekl Ratcliffe, ale dva zbývající jsou „směšné a absurdní“. Poté si vzal slovo ministr zahraničí Marco Rubio, který izraelský plán označil slovem „kravina“. Ještě kritičtěji se vyjádřil viceprezident J. D. Vance.
Další účastníci Trumpa varovali, že válka na Blízkém východě nebude populární mezi voliči. Prezident se pak obrátil na generála Dana Cainea. Ten mluvil diplomaticky opatrně, ale přesto řekl, že plán je typicky izraelský, tedy ne dost precizní, ale zato agresivní. Netanjahu ví, že bez Spojených států svého cíle nemůže dosáhnout, a tak přehání íránské nebezpečí a zlehčuje možná rizika. Přestože bylo očividné, že se jeho poradcům plán nelíbí, Trumpa Izraelci přesvědčili.
Před koncem února přišla zpravodajská informace, že hlavní ajatolláh Alí Chameneí (86) a další osobnosti režimu se mají setkat v Teheránu, v místě, které je zasažitelné ze vzduchu. Poslední schůze v Bílém domě se odehrála 26. února. Prezident ji uzavřel, když řekl: „Myslím, že to musíme udělat“. Následující den poslal Trump z letadla cestou na Floridu generálu Caineovi rozkaz válku zahájit. Příští den Amerika a Izrael podnikly první letecké a raketové útoky na Írán.
Už v prvních dnech Trumpovy války sice zahynula část politické, vojenské a zpravodajské elity v Teheránu, ale vítězství americko-izraelských zbraní se dosud neproměnilo v politický triumf. Jistě, Teherán se nemůže bránit vojensky, jeho zbraní je ale Hormuzský průliv, který dokáže – jako Násir Suez – zablokovat, a tím ovlivňovat ceny benzinu a veškeré náklady s tím spojené, včetně cen běžných potravin, které do obchodu dovážejí auta.
V listopadu budou ve Spojených státech volby a prezident je pod tlakem nepopulární válku co nejdřív ukončit. Voliči mu připomínají slib, že nezahájí nové války, řidiči si stěžují, že u pumpy platí za každý galon o dolar víc, letecké společnosti ruší lety a farmáři hrozí, že bez hnojiva, které kupují na Blízkém východě, nebude příští rok úroda.
Íránští diplomaté zatím Trumpův prsten v uctivém předklonu nepolíbili, a tak prezident 17. dubna (už poněkolikáté) postfakticky oznámil, že válku vyhrál. Napsal, že Írán prý „se vším souhlasí“, vzdá se obohaceného uranu a už nikdy nezavře Hormuzskou úžinu. Mluvčí íránského parlamentu na to reagoval, že ani jedno z těch tvrzení není pravdivé… Je ostuda, že svět dnes věří spíš jemu než prezidentovi Spojených států.
Hlavním cílem operace mělo být svrhnout teheránský režim a zabavit obohacený uran. To se nestalo. Napoleon v roce 1812 a Eden v Suezu chtěli svět ujistit o své vitalitě. Ukázalo se ale, že jejich čas vypršel. Nelze vyloučit, že něco podobného zažije též Trump. Jeho nepromyšlený útok na Írán, hrozby nenávratně zlikvidovat perskou civilizaci a slovní útoky na spojence, kteří k Americe s úctou vzhlíželi přes 80 let, oslabily celou demokratickou alianci.
Tak jako se ze suezské krize těšil Nikita Chruščov, tak se dnes raduje Vladimir Putin. Trump zrušil embargo na prodej ruské ropy, takže má šéf Kremlu víc peněz na vraždění Ukrajinců a ničení Západu.
