Článek
Národní bezpečnostní strategie Spojených států z konce roku 2025 (NBS-25) je dokument, v jehož středu pozornosti nejsou ani „národ“ ani „bezpečnost“ ani „strategie“, ale současný prezident. Čtenář se hned v úvodu dozví, že Donald Trump svým příchodem do Bílého domu zachránil Ameriku a celou planetu od katastrofální světové války. NBS-25 na prezidenta odkazuje 27×, obsahuje pět jeho fotografií a na dvou místech ho chválí za to, že zemi vede do „zlatého věku“. Přesto se vyplatí tento dokument číst pozorně.
Zatímco všechny předchozí americké strategické studie se věnovaly především Rusku jako zdroji nebezpečí pro svět západních demokracií, NBS-25 Rusko téměř ignoruje. Putina nezmiňuje ani jednou a válku na Ukrajině odepisuje jako evropský problém.
Nezájem o ruskou agresi proti transatlantickým spojencům studie kompenzuje pozorností, kterou věnuje západní hemisféře. Právě v této oblasti se teoretické deklarace NBS-25 harmonicky prolínají s realitou Trumpových činů.
Za posledních pár týdnů prezident podnikl vojenskou operaci proti Venezuele, unesl tamního prezidenta a jeho manželku, prohlásil se za de facto vládce země a majitele jejího nerostného bohatství. Zároveň pohrozil, že by se totéž mohlo přihodit Kolumbii. V prezidentských volbách v Hondurasu Trump podpořil svého přítele, který byl soudy shledán vinným ze zpronevěry a milionových podvodů. Navzdory tomu Trump tamním voličům pohrozil, že pokud jeho favorita nezvolí, postará se, aby „se jim to prodražilo“. (Trumpův kandidát těsně vyhrál.) Ani Mexiko neuniklo pozornosti Bílého domu. Trump veřejně uvažuje o tom, že by mohl na největšího obchodního partnera Spojených států nařídit letecké útoky.
Pokud by se nějaký puntičkář ptal, zda je to legální, NBS-25 o tom nepochybuje. Vše prý z právního hlediska ospravedlňuje Monroeova doktrína. S odkazy na ni Trumpův dokument zdůrazňuje, že si Washington vyhrazuje právo v západní polokouli tolerovat pouze takové vlády, které budou ve všech ohledech poslušně spolupracovat. Naopak nepřátelům Spojených států je přístup ke strategickým lokalitám a nerostným zdrojům v Severní, Střední a Latinské Americe zakázán. NBS-25 tomu říká „Trumpův dodatek“ k Monroeově doktríně, což sám prezident zkracuje jako Donroeova doktrína, aby se tak zařadil mezi stratégy americké zahraniční politiky.
V následujícím textu chceme ukázat, že když Trump a jeho lidé citují Monroeovu doktrínu, převracejí její původní smysl vzhůru nohama. V tom ohledu ale není současná americká vláda osamocena. Během dvou uplynulých století předchůdci současného prezidenta interpretovali Monroeovu doktrínu vzájemně se vylučujícími způsoby.
Začněme historií. V roce 1817 se do Spojených států vrátil John Quincy Adams, aby převzal úřad ministra zahraničních věcí. Byl to zkušený diplomat, díky vedoucím funkcím, které zastával na amerických zastupitelstvích v několika evropských státech a Rusku. Dobře se znal zejména s carem Alexandrem I., který sehrál významnou roli během vídeňského kongresu (1814-15).
Jako zástupce mladé americké demokracie se Adams s vážnými obavami díval na Svatou alianci, mezinárodní smlouvu, kterou vítězní spojenci ve Vídni přijali. Pod tlakem Alexandra I. ji původně sice podepsaly jen Rusko, Prusko a Rakousko, ale postupně se přidaly ostatní evropské země, kromě Británie, Turecka a Vatikánu. Dokument navenek zdůrazňoval potřebu aplikovat zásady křesťanství do mezinárodních vztahů, ale Adams ho chápal jako reakcionářský pakt, jehož cílem bylo za všech okolností u moci udržet protidemokratické vlády.
Pokud Svatá aliance potlačovala pokroková hnutí a liberální myšlenky v Evropě, Spojené státy zůstaly neutrální. Nová situace nastala, když v roce 1815 vyslal španělský král Ferdinand VII. armádu o deseti tisících mužů, aby obnovila jeho koloniální nadvládu ve Venezuele a Nové Granadě (dnešní Kolumbie). Přes počáteční úspěchy se pokus nakonec nezdařil a poražená španělská vojska v roce 1823 odplula.
Adams krizi pozorně sledoval, včetně signálů, že by španělskou intervenci mohlo podpořit carské Rusko. Nechtěl, aby se Latinská Amerika stala bojištěm mezi signatáři Svaté aliance a revolučními režimy, které postupně západní hemisféru osvobozovaly od evropských kolonizátorů. Adams tušil, že je lépe takové krizi předejít, než se s jejími důsledky potýkat. Výsledkem byla diplomatická deklarace – Monroeova doktrína z roku 1823. Její autor, ministr Adams, ji nezištně pojmenoval po svém prezidentovi, Jamesi Monroeovi.
Ústředním motivem Monroeovy doktríny byla snaha Spojených států politickými prostředky bránit státy Střední a Latinské Ameriky před evropskými monarchy. Obsahovala tyto zásady:
- Západní polokoule je pro evropské kolonizátory uzavřena;
- Washington bude považovat případně evropské snahy získat kontrolu nad jakýmkoliv státem této oblasti za útok na vlastní bezpečnost;
- Spojené státy se zavazují politicky se neangažovat v Evropě.
Car Alexandr I. zemřel v roce 1825 a s ním odešla i Svatá aliance. Na Monroeovu doktrínu se ve Washingtonu pomalu zapomínalo. Ještě před koncem století se ale situace změnila. Spojené státy mezitím své mezinárodní postavení významně posílily, budovaly válečné námořnictvo a chystaly se zaujmout místo mezi světovými mocnostmi. Právě za tím účelem Američané oprášili Monroeovu doktrínu, ovšem zcela jinak interpretovanou.
Nově vzniklou situaci ilustruje Olneyho dodatek z roku 1895. Ministr zahraničí Richard Olney prohlásil, že Spojené státy jsou nejen suverénní mocností na vlastním území, ale mají de facto rozhodovací právo i ve Střední a Latinské Americe. Olney tím obrátil původní význam dokumentu z roku 1823: Adams doktrínu formuloval jako politický obranný štít bránící Latinskou Ameriku před vnějšími intervencemi, Olney představil Spojené státy jako hegemona západní polokoule.
V podobně sebevědomém duchu interpretoval Monroeovu doktrínu a americké zájmy prezident Theodore Roosevelt. Začátkem 20. století Venezuela a další státy v Latinské Americe přestaly platit své dluhy v evropských bankách. Hrozilo, že si pro peníze přijedou námořní síly hned několika států. Rooseveltův dodatek k Monroeově doktríně z roku 1904 před tím Evropany varoval, ale zároveň slíbil, že zodpovědné chování budou u svých sousedů vymáhat Spojené státy. Roosevelt tím pasoval Washington do role regionálního policisty, což v praxi také předvedl zásahy na Kubě, v Nikaragui, na Haiti a v Dominikánské republice.
Woodrow Wilson agresivní interpretaci Monroeovy doktríny ministra Olneyho a prezidenta Roosevelta odmítl a naopak jí vrátil její původní obranný charakter. Navrhl dokonce, aby Monroeovu doktrínu přijaly všechny státy světa, spolu se závazkem nedobývat nová území vojenskou silou a respektovat právo všech svobodně se rozhodnout, jakou formu vlády si pro sebe přejí.
Jednoznačně se k Monroeově doktríně postavil prezident Herbert Hoover. V roce 1930 vydal memorandum, které explicitně odmítlo názor, že by Spojené státy měly právo zasahovat do záležitostí států Latinské Ameriky. Doktrína sice zakazuje evropské intervence v zemích západní hemisféry, řekl, ale v žádném případě nesmí legitimizovat vměšování Washingtonu.
Stejně tak Monroeovu doktrínu chápal Franklin D. Roosevelt. V roce 1933 jeho ministr zahraničí Cordell Hull řekl, že „žádný stát nemá právo vměšovat se do vnitřních nebo vnějších záležitostí jiného státu“. Franklin Roosevelt tak odmítl názor Theodora Roosevelta, svého předchůdce a příbuzného.
Během studené války se ze západní hemisféry nezbytně stalo jedno z kolbišť soutěže mezi Východem a Západem. Pravicové i levicové režimy se střídaly na Kubě, v Chile, Argentině a dalších státech. Menší zatáčku na už tak křivolaké cestě Monroeovy doktríny americkými dějinami představovala rezoluce Kongresu z roku 1982. Inspiroval ji Ronald Reagan a měla zastavit pronikání sovětského vlivu do Latinské Ameriky. Sponzoři rezoluce mluvili o „návratu“ k Monroeově doktríně. Jistě to mysleli dobře, ale neřekli, že se hlásí k jednomu z několika oficiálních – vzájemně se vylučujících – výkladů tohoto dokumentu.
Prezident Trump soudě podle NBS-25 věří, že jeho útok na Madurův režim ve Venezuele Monroeova doktrína legálně pokrývá. Možná neví – nebo je mu lhostejné –, že jejím původním smyslem bylo bránit suverenitu nově vznikajících států Latinské Ameriky před návratem původních kolonizátorů. A přitom on, Trump, se vůči Venezuele zachoval jako španělský monarcha z 19. století.
Je pravda, že Theodore Roosevelt interpretoval Monroeovu doktrínu jako licenci na policejní dozor v západní hemisféře. Nikdy by ho ale nenapadlo prohlásit se za vlastníka venezuelské nafty, zatímco Trump tvrdí, že si právem silnějšího může nárokovat nerostné bohatství nejen v Latinské Americe, ale dokonce i v Grónsku. A věří v to tak pevně, že pro svůj neokolonialní přístup vymyslel, jak bylo výše řečeno, nové jméno – Donroeova doktrína.
Trumpův přístup ke státům západní hemisféry nelze ospravedlnit Monroeovou doktrínou. Mnohem víc připomíná rodící se Putinovu doktrínu. Rusové vycházejí z předpokladu, že Moskva má právo podle libosti uzurpovat území a určovat politický směr všech okolních států, zejména v bývalých sovětských republikách a východní Evropě. Trump podobně přistupuje ke státům Střední a Latinské Ameriky a Grónsku. Tak jako Putin už čtyři roky válčí o zastaralé a rezavějící továrny v Doněcku, Trump se prohlásil za de facto vlastníka starých a neproduktivních venezuelských naftových polí. Tyhle praktiky jsou nelegální, nemorální a nepraktické. Do 21. století nepatří.
Spojené státy dřívějších generací kdekoli ve světě plnily naději, že demokracie informovaných občanů nad extremisty zleva i zprava zvítězí. Ještě před rokem bylo nepředstavitelné, že by se americká zahraniční politika, jak ji popisuje NBS-25, tak nebezpečně přiblížila k chování autoritářského Ruska. Cesta k nápravě dnešní krize nezbytně začíná pochopením této smutné reality.
