Článek
Pohled na aktuální titulky je jen pro otrlé: „Válka s Íránem se šíří mimo Blízký východ.“ „Do války s Íránem vstupuje NATO.“ „Rusko pro Írán vyhledává americké cíle.“ „Americká ponorka potápí loď v Indickém oceánu.“ Aby toho nebylo málo, ministr obrany Pete Hegseth varuje, že do oblasti stahuje nové a větší síly.
Donald Trump je proslulý svou opatrností vůči Putinovu Rusku. Teď ale napadl stát, který ruské armádě dodával drony pro válku s Ukrajinou. Navíc se tak stalo krátce po ukončení rusko-íránských námořních cvičení poblíž Hormuzského průlivu, kterým se denně přepravuje zhruba pětina světové produkce ropy.
Pokud jde o obezřetnost vůči Moskvě, Trump není mezi americkými prezidenty ojedinělý. Během studené války byl Washington vůči kremelským rivalům navýsost opatrný. V korejské válce Harry Truman odmítl použít nukleární zbraně a raději se spokojil s remízou. John F. Kennedy akceptoval komunistickou diktaturu na Kubě a zprávu o stavbě Berlínské zdi přivítal s pocitem úlevy, že tím končí napětí s Moskvou. Richard Nixon odešel z Vietnamu poražen a komunisté tam vládnou dodnes. Na rebelie proti sovětské moci v Maďarsku (1956), Polsku (1955-56) a během pražského jara 1968 reagoval americký tisk a veřejné mínění ostřeji než prezidenti ve Washingtonu.
Dokonce i Ronald Reagan, který proslul svým antikomunismem, považoval východní Evropu, včetně bouřícího se Polska v 80. letech, za exkluzivní doménu sovětské moci. Navzdory konstrukcím jeho obdivovatelů, cílem Reaganova snažení nebyla ani porážka Sovětského svazu, ani osvobození východní Evropy. Jeho snahou bylo s Moskvou podepsat ověřitelné odzbrojovací dohody. Nic víc.
Po pádu Berlínské zdi americká zahraniční politika znejistěla. Zpočátku stále převládala opatrnost. George H. W. Bush vítězství Západu odmítl slavit, protože by to prý bylo neslušné vůči Gorbačovovi. Ve Varšavě a v Budapešti v létě 1989 za zavřenými dveřmi dokonce prosil domácí, aby se nedomáhali odchodu Rusů. Naopak na Blízkém východě Bush zorganizoval alianci, která během 100 hodin triumfálně vytlačila Saddáma Husajna z okupovaného Kuvajtu. Bushovi nástupci si z toho odnesli, že si teď ve světě mohou dovolit cokoliv.
Bill Clinton přesvědčil voliče, že se zaměří na jejich každodenní životy a nebude ztrácet čas eskapádami v pouštích Blízkého východu („It's the economy, stupid“). I on ale brzy podlehl iluzi všemocnosti a zahájil vojenské akce proti Somálsku, Bosně, Haiti, Iráku, Súdánu, Afghánistánu a Jugoslávii.
George W. Bush se od agresivního chování svého předchůdce distancoval a voličům slíbil, že jeho zahraniční politika bude pokorná. Přišly ale teroristické útoky z 11. září 2001 a následovaly americké invaze do Afghánistánu a Iráku. Dnes už všichni chápou katastrofální dopad obou válek na lidské životy a pověst Spojených států jako obránce demokracie. Těžkou ránu jí zasadilo vězení v Guantánamu a brutální výslechové metody nezřídka praktikované na zcela nevinných osobách.
Barack Obama americké voliče zaujal mimo jiné kritikou amerických zásahů na Blízkém východě. Slíbil, že po vstupu do Bílého domu zastaví války v Afghánistánu a Iráku a zbaví se Guantánama, morální bradavice na americké tváři. Za jeho sliby se mu dostalo Nobelovy ceny míru, ale v reálném životě navýšil počet amerických vojáků v Afghánistánu a vězení v Guantánamu funguje dodnes. K tomu ještě stačil vojensky zasáhnout v Libyi, což vyvrcholilo lynčováním tamního vůdce, plukovníka Muammara Kaddáfího. Kromě toho Obama vstoupil do dějin jako prezident, který více než ostatní využíval drony a rakety Hellfire k protiústavnímu zabíjení údajných teroristů, které se ani nenamáhal postavit před řádný soud.
Donald Trump vyhrál prezidentské volby v roce 2016 v kampani, která americké války a jiné intervence na Blízkém východě ostře kritizovala. Jeho voličská základna tleskala, kdykoli pranýřoval zneužívání americké vojenské dominance pro pochybné zahraničněpolitické cíle. Jeho program stavěl Ameriku na první místo. To znamenalo nevměšovat se do života jiných států a starat se o ceny potravin a benzinu. Všem slibům navzdory Trump nařídil opakovaně letecké útoky na Sýrii, na Afghánistán svrhl největší bombu v americkém arzenálu, zaútočil na Irák, kde nechal zabít íránského generála, a také na Jemen. Na Somálsko nařídil více než 200 leteckých útoků.
Trumpův nástupce Joe Biden sice odešel z Afghánistánu, ale způsobem, který už tak vachrlatou pověst Spojených států ještě dál poničil. Jeho rétorická podpora Ukrajiny zněla sladce, ale materiální pomoc byla tak opatrná, že to hraničilo se sabotáží. Naopak vůči extrémním metodám Benjamina Netanjahua nenašel Biden kritické slovo.
Dnešní Trumpova válka s Íránem má dlouhé kořeny. Írán je zemí, která byla od 19. století v kleštích mezi Západem a Ruskem. Dominovali tam především Britové, hlavně poté, když v roce 1909 vznikla Anglo-perská ropná společnost (APOC). Po druhé světové válce soutěž o vliv v Íránu pokračovala. Sovětský svaz do země pronikal prostřednictvím tamější komunistické strany (Tudeh Party), zatímco Londýn hájil APOC. Írán se tak stal jedním z kolbišť studené války. Volby v roce 1953 vyhrál ministerský předseda Muhammad Mosaddek, který ale mezitím znárodnil APOC. Winston Churchill s Dwightem Eisenhowerem proto zvláštním službám nařídili ho z úřadu odstranit.
CIA spolu s MI6 v operaci AJAX najaly davy demonstrantů a podnítily pouliční bitky s komunistickou levicí. Mosaddek byl zatčen, což umožnilo návrat šáha Muhammada Rezá Pahlavího k moci. Jeho postavení nebylo nikdy jednoduché, protože národ ho pochopitelně vnímal jako loutku západních zájmů.
Odboj proti šáhovi, který koncem 70. let umíral na rakovinu, organizoval z pařížského exilu šíitský ajatolláh Chomejní. V lednu 1979 musel šáh z Íránu na poslední chvíli utéct a Chomejní se triumfálně vrátil. V říjnu povolily Spojené státy Pahlavímu vstup do země, aby měl přístup k lékařské péči. Zfanatizovaný dav v Teheránu zprávu přijal jako důkaz, že Rezá Pahlaví je ztělesněním amerického ďábla, vtrhl na velvyslanectví Spojených států a zajal tam veškerý personál.
Následující krize trvala 444 dní a americko-íránské vztahy ovlivňuje dosud. Domácí americkou scénu změnila krize k nepoznání. Skutečnost, že dav studentů dokázal beztrestně věznit diplomaty americké supervelmoci, způsobila domácí politickou revoluci. Prezident Jimmy Carter svůj pokus o znovuzvolení prohrál, protože si Američané vybrali Ronalda Reagana. Změna byla v tom, že středostavovští voliči z řad řemeslníků opustili Demokratickou stranu a přešli k Republikánům. Reagan dokázal tuhle vrstvu voličů přitáhnout svým kouzlem osobnosti a slibem, že zemi navrátí hrdost, kterou jí íránská krize vzala.
Současná válka s Íránem může být pro starší část americké veřejnosti pokračováním krize z let 1979-1980. Někteří ji mohou vnímat jako odplatu za ponížení, kterého se jim tehdy dostalo. Naopak Izraelci destrukci íránského režimu berou jako věc národní bezpečnosti. Ostatně premiér Netanjahu válku veřejně prosazoval dlouhá léta. Pro Trumpa ale konflikt představuje další posun směrem k riskantní až bezohledné zahraniční politice, která by šokovala nejen Trumana, Eisenhowera, Kennedyho, Johnsona a Nixona, ale i Reagana.
Proč tedy Donald Trump válku zahájil? Pan prezident to neví. Zpočátku tvrdil, že musel zničit íránský nukleární program, který už ale spolu s Izraelci rozbombardovali v červnu 2025. Pak to byly nosiče balistických raket, jindy zase útok vysvětlil nutností potopit íránské námořnictvo a zastavit íránskou podporu teroristickým organizacím na Blízkém východě. Snad nejpodivnější vysvětlení války světu předložil ministr zahraničí Marco Rubio. Washington se prý dozvěděl, že se k útoku na Írán chystá Izrael, což znamenalo, že Teherán v odplatě zaútočí na americké cíle. Takže americký útok byl preventivní, sebeobranný a v souladu s Chartou OSN. Tomu nemůže věřit ani ministr Rubio.
Jednu z příčin dnešní americko-íránské války ale Bílý dům nezmínil. Má co dělat s Epsteinovou aférou. Jak zjistil Wall Street Journal, ministerstvo spravedlnosti v rozporu se zákonem stále zadržuje 47 635 dokumentů, v nichž se hojně opakuje jméno Donalda Trumpa. Většina Kongresu – včetně Republikánů – chce vědět, oč v nich jde a zda je ověřitelné tvrzení tehdy 13leté dívky, že ji dnešní prezident sexuálně napadl. Energicky si to žádá i Trumpova voličská základna. Od takového problému nelze utéct běžnými triky, snad jen válkou.
Jak na dnešní situaci zareagují prezidentovi fanoušci s MAGA čepicemi? Budou vlastenecky tleskat dalšímu dobrodružství na Blízkém východě, které stojí miliardu dolarů denně a zvyšuje ceny benzinu? Pro prezidentovy voliče je heslo „Amerika na prvním místě“ zásadně důležité. Proto už teď válku s Íránem odmítá 60 procent americké veřejnosti. Tvrzení, že bombami na Írán Trump prosazuje zájmy amerických občanů, je nepřesvědčivé. Už teď se ozývají hlasy: „Kde je ten zlatý věk, který nám Trump při nástupu do úřadu slíbil?“
