Článek
Komentář si také poslechněte v audioverzi.
Když se v roce 2013 sešel tehdejší britský premiér David Cameron v ruském Soči s Vladimirem Putinem, byl prý ruský prezident milý a pokoušel se vtipkovat. „Davide,“ oslovil ho křestním jménem, „já vím, že si myslíte, že mám rohy a ocas a že nevěřím na demokracii.“ Oba se zasmáli a Putin pak dodal: „No a vlastně se až tak nemýlíte.“
Britská média připomněla tuhle historku z Cameronových pamětí proto, abychom si uvědomili, jak dlouho západní svět neposlouchal nebo nechtěl slyšet, co Putin říká. A neviděl či nechtěl vidět, jaký je.
Nevíme, jestli je Putin druhý Hitler, byť tohle srovnání dnes slyšíme často. Ruský prezident je porouchanou součástkou nefungujícího systému, který se po rozpadu Sovětského svazu nikdy nepodařilo opravit. Rusko nespojuje ideologická poblouzněnost Německa třicátých let minulého století. Ale kdo ví, možná stále nevidíme vše, co bychom měli.
Jedné zajímavé paralely mezi Hitlerem a Putinem si každopádně v nedělním Guardianu všiml britský novinář Neal Ascherson. A týká se právě tohohle: že současníci těchto politiků dlouho nebrali vážně to, co veřejně říkají.
Platilo to o Hitlerovi, který německému národu sliboval, jak se zbaví Židů a ve střední Evropě vytvoří pro lidi árijské rasy nový „Lebensraum“. A přesto zahraniční politici včetně Chamberlaina tvrdili, že to nelze brát úplně doslova. Že existuje i „druhý Hitler“, který je při osobních jednáních příjemný a „dá se s ním mluvit“.
Jinými slovy, že na veřejnosti hraje Hitler divadélko pro své voliče, ale v soukromí je tím „opravdovým“ Hitlerem, s kterým se bude možné dohodnout. Zásadní chyba? Ano. Jak všichni později zjistili, a my to už víme z hodin dějepisu, pravým Hitlerem se ukázal být ten veřejný, nikoli ten soukromý.
No a s Putinem to je podobné, píše Ascherson. Jeho řeči o tom, že chce obnovit silné Rusko s ambicemi někdejšího SSSR, nebral taky skoro nikdo vážně. A za „skutečného Putina“ považovali mnozí politici muže, kterého poznali osobně. Tedy do jisté míry šarmantního chlapíka, s kterým se lze domluvit, má rád umění i historii a umí jíst vidličkou a nožem.
Chyba lávky! Jak ukazuje Putinovo ukrajinské dobrodružství, ruský prezident dělá přesně to, co tvrdil veřejně. Rozšiřuje Rusko a země kolem něj včetně Česka považuje za sféry svého vlivu. Že jsme mu to nevěřili a spoléhali se na to, že hraje silného vůdce pro běžné Rusy, kteří to tak mají rádi? Naše chyba. Divadlo hrál pro Západ, v Rusku říkal pravdu.
Řekl pravdu i Davidu Cameronovi a určitě v soukromých rozhovorech mezi jednáními na nejvyšší úrovni i mnoha dalším politikům. A všichni se tomu mile zasmáli a možná si to, tak jako Cameron, poznamenali jako anekdotu do svých pamětí.
Do určité míry je to důsledek toho, že se v demokracii bere politika jako hra. Známe všichni historky o politicích, kteří se v médiích či parlamentu navzájem kritizují, obviňují a někdy i urážejí, a večer pak jdou společně na skleničku nebo na večeři, smějí se stejným vtipům a nakonec se dohodnou na všem, co je třeba. A hlavně co je pro ně výhodné.
Osobně mi to vždycky bylo podezřelé, vlastně i odporné. Už vůbec to, že si někteří lidé pěstují dvě persony, jednu „veřejnou“, kdy jsou v rolích tvrdých a nekompromisních politiků, a druhou „soukromou“, je přece divné.
Ono to není jen výsadou politiky. Známe to i z práce, kdy se třeba na poradě dostaneme s někým do vyhroceného konfliktu, a když se s tím člověkem o dvacet minut později potkáte v kuchyňce u kávovaru, je přátelský a zajímá se o naši rodinu.
Nebo na sociálních sítích, kde vám jsou lidé pod tweety nebo facebookové statusy schopni napsat ty nejhorší věci, ale když je pak náhodou potkáte osobně, tak se často chovají příjemně a empaticky. Skoro jako by se chtěli přátelit! „Nothing personal, it’s strictly business,“ jako bychom slyšeli známá slova Michaela Corleoneho z Kmotra. Tedy těsně předtím, než poslal na členy konkurenční rodiny své zabijáky.
Někdo to považuje dokonce za určitou ctnost. Mít veřejně své pevné zásady a principy, ale oddělovat je od osobních vztahů, které máme v soukromí. Ano, do určité míry to snad platí. Svou „veřejnou personu“ a „soukromou personu“ máme všichni, ale neměli by to být fakticky dva odlišní lidé.
Čím vzdálenější si jsou, tím víc musíme být na pozoru. Být úplně jiní na veřejnosti a v soukromí není znak profesionalismu, ale psychopatie. Nemám zájem kultivovat vztahy s lidmi, kteří se veřejně chovají jako idioti. Víc ocením, když někdo, kdo je na veřejnosti debil, se chová jako debil i v soukromí. Fair game, jak se říká.
Putin je mementem pro všechny, kteří kohokoli omlouvají slovy: „hele, kdybys ho znal osobně, tak mluvíš jinak“. Nemusíme lidi znát osobně ani soukromě, abychom si na ně mohli udělat názor. A když ano, jde o to nenechat se ošálit někým, kdo není „ve skutečnosti docela fajn“, nýbrž zručný lhář a nebezpečný psychopat.
Ono to vlastně jde dohromady s tím, co píše Malcolm Gladwell ve své knížce Talking to Strangers (česky „Proč si nerozumíme”) z roku 2019. Že je Hitler nebezpečný zločinec a pomatený člověk, odhadli a tvrdili politici či lidé, kteří se s nikým nikdy osobně nesetkali. A naopak se jeho činy a postoje snažili racionalizovat ti, kteří s ním jednali.
To na okraj toho, že někdy tvrdíme, že i těm nejodporněji se chovajícím lidem „je třeba dát šanci a lépe je poznat“. Není to třeba. Aplikováno jiné rčení, vždy platí: když někdo mluví jako psychopat a chová se psychopat, je to psychopat. Víc nemusíme vědět.
