Osmdesát let od Norimberku: Dokáže svět ještě někdy potrestat mocné?

Zločiny podle mezinárodního práva páchají lidé, nikoli abstraktní entity, a ustanovení mezinárodního práva lze prosadit pouze potrestáním jednotlivců, kteří takové zločiny spáchali.

Slavná věta právě oslavila 80 let. Pochází z rozsudku Mezinárodního vojenského tribunálu, který po konci druhé světové války potrestal největší zločince nacistického Německa. Norimberský proces vedený vítěznými mocnostmi skončil 1. října 1946.

Ten den se v realitu proměnila myšlenka individuální trestní odpovědnosti v mezinárodním právu – že za ty nejohavnější a nejzávažnější skutky proti humanitě nemohou být zodpovědné jen státy jako základní subjekty mezinárodního práva, ale i jejich vrchní představitelé.

Stejná myšlenka přežívá i dnes. Od roku 2002 na ní stojí Mezinárodní trestní soud (ICC). Tomu – v případě, že to neudělá sám stát – náleží stíhat a případně i trestat jednotlivce za trestné činy genocidy, zločiny proti lidskosti, válečné zločiny a zločin agrese. To nejvážnější, čeho se vůbec člověk může dopustit.

Nyní však Haagský soud bojuje o přežití. Je to jedna z dalších institucí moderního mezinárodního řádu, která se znelíbila americkému prezidentovi Donaldu Trumpovi.

Republikán minulý týden v New Yorku ve svém projevu na zasedání Valného shromáždění OSN – mimochodem další takové instituci – označil justiční orgán za nezvladatelný a očernil jej coby „zlou skupinu lidí“. Poté Trump, jehož druhá administrativa proti soudu i jeho soudcům brojí dlouhodobě, dokonce vyzval všechny členské země, aby od soudu odstoupily.

„Z úst Donalda Trumpa sledujeme postup, jehož cílem je soud skutečně podkopat a zničit,“ říká pro Seznam Zprávy Alex Whiting, profesor mezinárodního práva z Harvardu, který dříve sám působil i v kanceláři Úřadu žalobce ICC. „Soud bude v příštích letech bojovat o přežití a o to, aby udržel plamen mezinárodní spravedlnosti při životě.“

Silná slova z Bílého domu jsou navíc znepokojující tím spíš, že za uplynulých 80 let to vždy byly právě Spojené státy americké, kdo dohlížel na světový řád a zachování norimberského odkazu.

„Bez USA bychom mezinárodní trestní spravedlnost neměli. Byly hnací silou nejen Norimberku, ale také speciálních tribunálů pro Jugoslávii a Rwandu v 90. letech,“ podotýká Kevin Jon Heller, který se mezinárodnímu trestnímu právu věnuje na univerzitě v Kodani.

ICC na tyto tribunály navázal jako univerzální orgán a je nutné přiznat, že postoj Washingtonu k němu byl vždy zdrženlivý. Demokratický prezident Bill Clinton sice na konci své vlády Římský statut – zakládající listinu soudu – podepsal, k jeho ratifikaci ale už nikdy nedošlo.

Podle Hellera však pro odlišný přístup existuje poměrně jednoduchý důvod. „USA vždy odmítaly soud, který nemohly kontrolovat. Požadovaly dostatečné záruky, že před soudem neskončí jejich občané ani představitelé jejich spojenců. Takovou výjimku ale ICC ze své podstaty nabídnout nemohl,“ říká.

„Žádný soud by nemohl být legitimní, kdyby v zásadě říkal: Jsme globální stálý soud, až na to, že nikdy nebudeme vyšetřovat Američany ani žádné americké spojence,“ dodává Heller pro Seznam Zprávy.

Zbytek demokratického světa nicméně pravomoci soudu v zásadě uznává. K Římskému statutu přistoupilo celkem 125 zemí, včetně České republiky. Jejich představitelé tak mohou být v případě podezření z výše zmíněných zločinů stíháni a při prokázání viny taktéž i odsouzeni.

Potud je situace jednoduchá, soud ale potenciálně dosahuje i dál. Nejlépe to ukazují dva jeho asi vůbec nejslavnější zatykače vydané na ruského prezidenta Vladimira Putina a izraelského premiéra Benjamina Netanjahua.

Rusko ani Izrael členy soudu nejsou, ten přesto požaduje jejich zatčení a přivedení do Haagu, kde mohou hájit svoji nevinu. Justiční orgán totiž svou pravomoc neodvozuje pouze od občanství podezřelého, ale také od místa, kde se měl svých zločinů dopustit. Ukrajina i Palestina se k Římskému statutu připojily, uznávají jurisdikci ICC a zatykače jsou tak zcela legální.

Problém však vězí v tom, že k soudci a prokurátorovi chybí policista. Od vzniku soudu bylo vydáno 66 zatykačů, ale jen 23 lidí se dostalo do vazby a před soud. 33 hledaných je stále na svobodě. Odsuzujících rozsudků pak padlo přesně 15.

„Je jen tak silný, jak silným mu dovolí být členské státy,“ tvrdí Heller. Pokud chce soud obžalované předvést před spravedlnost, musí mu pomoci právě jednotlivé státy. Tak tomu bylo i v úspěšných případech trestních procesů v minulosti. Jenže zatímco za Norimberkem stály vítězné mocnosti druhé světové války a speciální tribunály pro Jugoslávii či Rwandu podporovala samotná Rada bezpečnosti OSN, jindy se Mezinárodní trestní soud na velmoci v žádném případě spolehnout nemůže.

Není nikdo, kdo by mohl Putina nebo Netanjahua před soudce postavit. Ano, oba mocnáři se pravděpodobně – pokud nechtějí riskovat zatčení – už nikdy nepodívají na území žádného ze států, které Římský statut ratifikovaly. Nicméně, pokud se procesu budou chtít vyhnout (jakože chtějí), vyhnou se mu bez velkých potíží.

Whiting je ovšem přesvědčen, že i ve zdánlivě beznadějných situacích má Mezinárodní soud svůj smysl. „I když před něj v některých konfliktech nepostavíte ty nejvýše postavené vůdce, samotné trestní stíhání vytváří normy a odrazující účinek pro ostatní,“ míní. „Projekt mezinárodní trestní spravedlnosti je relativně nový a stále se buduje. V současnosti je nedokonalý. Je neúplný. Není univerzální. Nadějí ale je, že se tímto směrem bude vyvíjet,“ dodává profesor z Harvardu.

Zároveň ale na otázku, zda nevykonané zatykače na předáky Ruska a Izraele nepodkopávají důvěryhodnost mezinárodní trestní spravedlnosti, potažmo i celého mezinárodního práva jako takového, připouští, že to je reálné riziko. „Myslím, že soud musí při výběru případů postupovat opatrněji a svou legitimitu a dosavadní výsledky budovat obezřetnějším způsobem. Možná v těchto případech vzhledem k omezením svých pravomocí mířil příliš vysoko,“ myslí si.

V jiných případech přitom ICC zaznamenává úspěchy. Právě nyní například v Haagu na svůj proces čeká bývalý filipínský prezident Rodrigo Duterte, obviněný ze zločinů proti lidskosti v souvislosti s jeho válkou proti drogám.

Jeho postavení před soud je podle oslovených odborníků důkazem, že mezinárodní justice v trestních věcech má smysl.

A zřejmě i ta zatím nevykonaná. Hovoří pro to ostatně i skutečnost, že kdyby samotné zatykače neměly vůbec žádný význam, nereagoval by Donald Trump na obžalobu svého blízkého spojence Netanjahua tak podrážděně.

Současná administrativa ve Washingtonu soudu opravdu zatápí. Kromě rétorických obratů sahá po silných prostředcích, které mají reálné dopady – zejména pak po individuálních sankcích proti vybraným činovníkům ICC.

Americké sankce přitom rozhodně nejsou jen symbolické. Dotčeným soudcům nepříjemně komplikují život. Heller jejich dopady označil dokonce za devastující.

„Veškerý majetek, který máte ve Spojených státech, je zmrazen a vy ani vaše rodina už nemůžete do Spojených států cestovat,“ popisuje a odkazuje například na to, že kvůli hrozbě sankcí musel rezignovat třeba Andrew Cayley, britský advokát, který u ICC vedl vyšetřování situace v Palestině. Jeho děti totiž studovaly na univerzitách v USA.

Sankce se nevyhnuly ani samotným soudcům. K dnešnímu dni je Bílý dům uvalil na devět z nich – tedy přesně na polovinu.

Francouzský soudce Nicolas Guillou v loňském rozhovoru pro deník Le Monde popsal, že sankce jej fakticky vyřadily z běžného života. Po jejich uvalení přišel o možnost využívat některé bankovní a platební služby a problémy mu začaly dělat i americké internetové společnosti.

„V praxi máte zakázaný přístup k bankovním službám na velké části planety,“ popsal. Sankce podle něj mají ovlivnit samotné rozhodování soudu. „Je to mechanismus, který má způsobit, abychom už nerozhodovali zcela nezávisle a nestranně, ale podle strachu a tlaku, který na nás chtějí vyvíjet,“ uvedl s příslibem, že se soudci ale rozhodli situaci vydržet.

Hájí nejen osud soudu samotného, ale též celý princip individuální trestní odpovědnosti. Jeho vývoj ale na druhou stranu nikdy nebyl přímočarý.

„Za těch 80 let to vždy byly dva kroky vpřed a jeden krok zpět. A někdy i dva kroky zpět,“ připomíná Whiting. Po Norimberku ostatně následovalo téměř půlstoletí, během kterého nevznikl žádný srovnatelný mezinárodní trestní tribunál. Návrat přinesla až 90. léta, kdy byl svět až nebývale pospolitý. „Teď sledujeme další ústup. Doufám ale, že za mezinárodní spravedlnost budeme dál bojovat a v budoucnu přijde zase vzestup,“ věří americký profesor.

Možná nejlépe současnou situaci vystihuje otázka, kterou před 80 lety v Norimberku položil Robert H. Jackson, hlavní americký žalobce:

Civilizace se ptá, zda je právo natolik pozadu, že je zcela bezmocné tváří v tvář zločinům takového rozsahu páchaným zločinci takového významu.

Jasnou odpověď nemáme ani o 80 let později.