Pád vlády v Nizozemsku může být lekcí pro celou Evropu

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

„Žádný podpis našich plánů pro (uprchlický) azyl. Žádná změna v (koaliční) dohodě. PVV opouští koalici.“

Těmito slovy Geert Wilders na začátku června oznámil odchod své strany z nizozemské vlády. Jelikož bez jeho euroskeptické a protiislámské Strany pro svobodu (PVV), označované často za krajně pravicovou, nemá většinu, znamenalo to pád kabinetu premiéra Dicka Schoofa. Nizozemsko čekají v říjnu předčasné volby.

Na nizozemské vládě se kromě PVV podíleli také pravicoví liberálové, centristé a konzervativní agrárníci. Po minulých volbách se domlouvali sedm měsíců, aby nakonec jejich vláda vydržela pouhých jedenáct měsíců.

Kabinet od začátku platil za velice nestabilní a svůj podíl na tom měl i Wilders a jeho PVV. Lídr partaje nešetřil ostrými výroky na adresu zbylých koaličních partnerů.

Pád nizozemské vlády má ale o něco širší rozměr, jak později rozebírala i západoevropská média. Situaci můžeme podle nich vnímat jako výstrahu pro další evropské lídry, kteří pomýšlí na vládu s krajní pravicí.

Francouzský deník Le Monde například situaci označil za lekci pro celou Evropu a Wildersovo chování za vydírání. Podobně si nizozemský případ vyložil i německý list Hansdelsblatt, který jej popsal jako varování konkrétně pro tamní křesťansko-demokratickou stranu CDU, která je nyní u vlády.

Jako scénář, který by se mohl opakovat i v jiných zemích, nizozemský případ vidí i odborník na extremismus Jan Charvát z Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy. „Logika krajní pravice vám neumožňuje v té vládě být. Wilders je toho učebnicový příklad. Takhle se to (z pohledu krajní pravice) má dělat,“ potvrzuje.

Rysem krajní pravice je podle něj protestní charakter, který stranám komplikuje možnost vlády a ostatním partajím spolupráci s nimi.

„Jsou postaveny na tom, že jsou tím, kdo kritizuje vládu, jsou permanentně v opozici a v momentě, kdy mají převzít tu zodpovědnost a mají začít pracovat, tak je to samozřejmě podstatně složitější,“ pokračuje a  zároveň dodává, že tato úskalí se týkají i populistické rétoriky, která je s krajní pravicí často propojována.

Přesně takový případ nastal v Nizozemsku. Ve volbách v roce 2023 zvítězila právě Wildersova Strana pro svobodu a připadla jí tak možnost sestavit vládu.

Po volbách tak následovala složitá vyjednávání, jejichž výsledkem bylo složení křehké koalice Wildersovy PVV, konzervativně populistického Hnutí zemědělců a občanů (BBB), centristické strany Nová společenská smlouva (NSC) a liberální Lidové strany pro svobodu a demokracii (VVD).

Nizozemská krajně pravicová strana byla poprvé za téměř svou dvacetiletou existenci oficiálně ve vládě, v minulosti se několik vlád o její podporu pouze opíralo.

Wilders v situaci zaujímal specifickou pozici. Neucházel se o křeslo premiéra – do něj usedl nestraník Dick Schoof - a nebyl ani oficiální součástí vlády, čímž si dle Charváta ponechával prostor ji z povzdálí kritizovat.

„Dále tam nebyla žádná pořádná koaliční dohoda, která by upřesňovala podmínky spolupráce, Wilders vládu neustále do něčeho nutil, informace se dozvídala z jeho (účtu na sociální síti) X a podobně,“ popisuje politolog další úskalí nyní již padlého nizozemského kabinetu.

Zlom nastal koncem května. Wilders náhle svolal tiskovou konferenci, na které dal svým koaličním partnerům ultimátům, které se týkalo migrační politiky – ústřední agendy strany.

Mezi body byl například požadavek rozmístění vojáků na hranicích, odmítnutí všech žadatelů o azyl či návrat Syřanů, kteří požádali v Nizozemsku o azyl a v zemi setrvávají s dočasnými vízy. Tyto body byly pro zbytek koalice nepřijatelné, strany poukazovaly na rozpory s nizozemskou ústavou.

Podle bruselského serveru Politico ale Wilders přijetí programu ani neočekával a použil jej pouze jako záminkou pro vystoupení z vlády.

Důvod je podle nizozemského politologa Edwarda Koninga, který působí na Guelphské univerzitě v Kanadě, jednoduchý: klesající preference. PVV získala ve volbách v listopadu 2023 23 procent hlasů, začátkem následujícího roku číslo vzrostlo až na 33 procent, v letošním květnu byla ale podpora strany na úrovni 20 procent.

„To (propad preferencí) je podle mě ten důvod, proč Wilders vyrukoval s tím nesmyslným programem a chtěl po koaličních partnerech, aby ho podepsali nebo vládu opustí. Musel vědět, že tím koalici rozbije,“ upřesňuje politolog.

I on v nizozemském modelu vidí vzorec, který by se mohl opakovat i v jiných případech. „To srovnání dává smysl. Vlády, které v sobě zahrnují krajně pravicové populistické strany, mají tendenci trvat kratší dobu, protože bývají nekompromisní. Jejich agenda je navíc hodně zjednodušená a nabízí řešení, která nejsou proveditelná, a proto selhávají v plnění svých slibů,“ říká.

Zároveň poukazuje na to, že Wildersova strana měla dokonce ministryni na resortu, který se přímo zabýval migrací, Marjolein Faberovou, nic zásadního se jí ale prosadit nepodařilo. Vládní exit je tak podle něj snaha zbavit se politické odpovědnosti.

Že je Wilders komplikovaný partner, se nicméně prokázalo již v minulosti. Vládnout s mimokoaliční podporou jeho strany se v letech 2010 až 2012 pokusil tehdejší premiér Mark Rutte, který nyní zastává post generálního tajemníka Severoatlantické aliance. K vyhrocení situace došlo při jednání o úsporných opatřeních rozpočtu. Wilders se rozhodl navrhované změny nepodpořit, následně došlo k pádu vlády a předčasným volbám.

Nárůst krajní pravice registrují i jiné evropské země, což ukazují jak průzkumy volebních preferencí, tak výsledky voleb – do Evropského parlamentu loni v červnu i do národních parlamentů.

Čerstvým případem je vývoj v Rakousku, kde loni v září zvítězila krajně pravicová Svobodná strana Rakouska (FPÖ). Podobně jako v Nizozemsku následovalo několik měsíců jednání, během kterých se šéf krajně pravicové strany Herbert Kickl snažil sestavit vládu.

Situace měla ale nakonec jiný spád než v Nizozemsku – Kicklovi se nepodařilo najít koaličního partnera a vládu nakonec složila trojice partají ve složení lidovci, od kud pochází současný kancléř Christian Stocker, sociální demokraté a liberální strana NEOS.

Krajní pravici ostatní strany „vyšachovaly“ z vlády i ve Francii. V předčasných volbách loni na přelomu června a července triumfovalo Národní sdružení Marine Le Penové, ale na sestavení vlády se dohodli centristé a levice. Ve Francii se tradičně takové „hrázi“ proti krajní pravici říká republikánská fronta.

Významný volební zisk – 20 procent – v únoru zaznamenala německá Alterativa pro Německo (AfD), ani v tomto případě se jí nepodařilo získat místo ve vládě.

Krajní pravice, potažmo populistické strany, ale v průzkumech až na výjimky sílí a dá se tedy očekávat, že bránit jí ve vládním angažmá bude čím dál těžší.

Podle odborníka Charváta je proto nutné snažit se pochopit logiku, se kterou krajně pravicoví lídři operují. „Vidíme tu období, kdy se ty etablované strany budou muset naučit, jak s nimi pracovat. To, co dělají, není nelogické. Musíme se snažit chápat, co tím sledují,“ popisuje výzvu pro demokratické evropské lídry.

Pokud se bude krajní pravice dostávat do vlády, bude ale narážet na jasně vymezené mantinely. Jak si povšiml britský list The Economist, krajně pravicové strany budou mít problém prosadit se v zemích, kde funguje proporční volební systém, který generuje veliký počet stran, což vede k jeho fragmentaci.

Překážky jim bude klást i ústavní rámec zemí. Příkladem je vláda italské premiérky Giorgii Meloniové, jejíž strana sice na mezinárodní scéně vystupuje umírněně, ale má fašistické kořeny a v italském politickém systému byla vnímaná jako krajní pravice.

Plán Meloniové deportovat žadatele o azyl do táborů na území Albánie narazil u soudů a premiérce se nepovedlo ani realizovat sen o transformaci Itálie v prezidentský systém.

Krajně pravicové či populistické strany se dle serveru mohou prosadit pouze v zemích, kde disponují ústavní většinou, jako třeba v Maďarsku. To je navíc specifický případ, protože tam vládnoucí strana Fidesz roky plnila funkci tradiční pravice, až později se názorově posunula, když začala ostře bojovat proti liberalismu, včetně vytahování antisemitské karty v podobě strašení filantropem Georgem Sorosem.