Pohroma jako v Nepálu hrozí i v Alpách a riziko roste. Jen nevíme, jak moc

Vědci už zjistili, že ke katastrofě v Nepálu došlo po obřím sesuvu části hory i s ledovcem, znají také přibližné množství materiálu, který se dal do pohybu a vědí například i to, že před událostí bylo v oblasti výjimečně teplo. Odkud odevšud se ale vzalo tak ohromné množství vody a do jaké míry bylo na vině tání ledovce nebo permafrostu, však zatím není zcela objasněné.

Přesto už od prvních dní po katastrofě zaznívají od některých odborníků vyjádření, že událost by měla být varováním i pro zbylé horské oblasti ve světě – včetně Evropy, protože i tam se mohou dít podobné věci a s postupující změnou klimatu riziko roste.

Co přesně tedy víme o rizicích konkrétně pro největší evropské pohoří?

Začneme tím, co je jasné – i v Alpách samozřejmě dochází k různým druhům nebezpečných sesuvů půdy a ledovců, což dobře známe z posledních let, století a díky vědeckým rekonstrukcím i tisíciletí.

Například největší popsaný sesuv v Alpách patří dokonce i k největším známým pozemním sesuvům půdy na planetě. Došlo k němu před asi 10 tisíci lety v oblasti dnešní švýcarské vesnice Flims a za jeho hlavní příčinu se považují změny způsobené koncem doby ledové i samotná geologická povaha svahu.

Při sesuvu v Nepálu se podle předběžných odhadů nepálských i zahraničních vědců dalo do pohybu asi 100 až 200 milionů m3  materiálu. Objem sesuvu Flims je odhadován na 12 miliard m3  a jeho gigantické rozměry jsou dodnes vidět i z pohledu na místní krajinu pouhým okem.

Prehistorický příklad nám ukazuje, že i v docela nevysokých Alpách mohlo dojít k obrovským událostem. Samozřejmě ho ale nemůžeme brát jako měřítko pro dnešek. K obřímu sesuvu mělo dojít až tisíce let poté, co tam ledovce zcela odtály a konec doby ledové představoval i celkově mnohem větší změnu než to, co jsme zatím zažili my kvůli skleníkovým plynům.

Současná klimatická změna totiž sice je nejméně desetkrát rychlejší, ale trvá jen 150 let a na jejím začátku bylo ledovců na světě o hodně méně než v době ledové (představu o velikosti rozdílu přibližuje třeba tato mapa s rekonstrukcí rozsahu ledovců na vrcholu doby ledové).

K největší známé katastrofě podle počtu lidských obětí došlo v Alpách v roce 1963 v Itálii, kdy se sesula část hory do přehrady Vajont, což způsobilo tak vysokou vlnu, že se voda přelila přes hráz, zaplavila skoro celé městečko Longarone a usmrtila asi dva tisíce lidí. Uvolněného materiálu bylo až 300 milionů m3  - tedy nejspíš ještě víc než letos v Nepálu – přičemž vztlačené vody mělo být 50 milionů m3 a povodňová vlna zřejmě dosáhla výšky přes 200 metrů.

Tady nicméně nehrálo roli tání ledu ani nic dalšího spojeného s klimatickou změnou. Jde totiž dosud o jeden z nejhorších případů selhání infrastrukturního projektu lidskou chybou. Na vině byla z velké části samotná přehrada, respektive tlak vody a nevhodné pracování s její hladinou spolu s ignorováním varovných signálů o sílící nestabilitě svahu.

K největšímu sesuvu posledních dekád v Alpách došlo zrovna loni ve švýcarském údolí Valais, kde pod sutí a vodou zmizela většina vesničky Blatten. Objem sesuvu činil něco přes devět milionů m3, takže byl pravděpodobně asi desetkrát až dvacetkrát menší než sesuv v Nepálu. Lavina ledu a kamenů si vyžádala jedinou oběť, kterou se stal místní pastýř, jehož sesuv zastihl mimo evakuační zónu. Svah byl ale pod drobnohledem roky a vesnici úřady včas evakuovaly, když monitoring odhalil varovnou akceleraci menších pohybů svahu.

V tomto případě šlo o událost, kde změna klimatu nepochybně hrála roli, protože k ní přispěl ústup ledovce i tání permafrostu. Podle vědců by k ní – nebýt teplejšího klimatu – nemuselo dojít vůbec, nebo by se tak stalo až o staletí později.

Historie nám tedy ukazuje, že k sesuvům i katastrofám docházelo v největším evropském pohoří sice i bez vlivu antropogenní klimatické změny, ale zároveň z ní vidíme, že oteplení skutečně může přispět i k významným a nebezpečným událostem. Zaručené je pak vzhledem k vývoji emisí a setrvačnosti celého systému i to, že oteplovat se bude ještě přinejmenším dlouhé dekády.

Dá se ale říct, co se můžeme v důsledku toho v Alpách očekávat? Je možné, že v Alpách dojde třeba i k něčemu podobnému, jako jsme mohli vidět letos v Nepálu?

„Odpovědět není tak těžké, jak se může zdát,“ řekl jeden z předních odborníků na dynamiku ledovců Olaf Eisen. Profesor glaciologie na Univerzitě v Brémách si je vědom, že u nepálské povodně zatím nejsou příčiny přesně známé, ale už to, že víme, že tam došlo ke kolapsu hory s ledovcem, je podle něj dostačující, abychom mohli udělat srovnání s děním v Alpách. Za dobrý referenční případ označil právě loňský sesuv u Blattenu s tím, že i jeho desetkrát až dvacetkrát menší rozsah ve srovnání s aktuální pohromou v Himalájích, je docela dobrým měřítkem.

Odpověď tedy zní: Ano, něco podobného se stát může, ale s nejvyšší pravděpodobností ne v tak velkém rozsahu. Prvoplánová matematika založená na předpokladu, že v menších a nižších horách je z hlediska objemu i menší potenciál pro sesuvy půdy, ledovců a dalších podobných událostí, by totiž podle Eisena vesměs měla platit.

„Alpy, Pyreneje a další evropská pohoří nejsou tak vysoká, nemají tak hluboká údolí a ani ledovce tam nedosahují tak velkých rozměrů, takže je nepravděpodobné, že by tam mohlo dojít k něčemu rozsahem srovnatelnému,“ řekl glaciolog.

„Podle mě je podobně velká událost v Evropě extrémně nepravděpodobná,“ souhlasí také Simon Allen, odborník na klimatickou změnu a přírodní rizika v horských oblastech z Univerzity v Curychu.

I on hned odkázal na Blatten a zdůraznil, že důležitý rozdíl mezi tímto případem a Nepálem nespočívá jen v celkovém množství uvolněného materiálu, ale i v tom, že alpská obydlená údolí jsou většinou širší (to platí i přímo pro Blatten) a ve srovnání s Himalájí tam sesuvy podstatně rychleji ztrácí energii, protože se rozprostřou. „Obecně můžeme říct, že až na pár výjimek se v Alpách lokality kombinující extrémní převýšení a úzká strmá údolí nevyskytují,“ dodal.

Pro úplnost dodejme, že když se bavíme o ztrátách na životech, samozřejmě hodně záleží i na hustotě zalidnění. Například v roce 1970 v Peru se po zemětřesení utrhlo asi 50 až 100 milionů m3 materiálu, což je sice nejspíš o dost méně než v Nepálu, ale stejně to kvůli blízkosti města Yungay a několika vesnic stačilo na vysoké tisíce až desetitisíce obětí (říct přesné číslo je těžké, protože současně zabíjelo i zemětřesení, dohromady tedy bylo obětí 70 000).

„Když už k nějaké události v Alpách dojde, je pravděpodobné, že si jí všimneme a že ohrožená oblast bude evakuována, stejně jako to bylo s Blattenem. I proto je pravděpodobnost, že velký sesuv způsobí katastrofu v Alpách menší,“ dodal další důležitý aspekt Markus Stoffel, profesor klimatických dopadů a rizik na Univerzitě v Ženevě se zaměřením přímo na horské sesuvy.

Monitoring je podle trojice vědců v Alpách lepší nejen díky tomu, že je zde silná vědecká základna a státy jsou bohatší, takže do ní mohou víc investovat, ale i jednoduše proto, že Alpy jsou menší a dostupnější. Jejich rozloha je oproti Himaláji asi třetinová a míst, kde se pravidelně nepohybují lidé, je málo.

„I kdyby na to byly zdroje, v rozlehlých Himalájích by bylo pořád těžké monitorovat vše. Alpy jsou oproti tomu hustě obydlené, takže když se někde objeví nějaká nová prasklina, nebo častěji padají kameny, většinou si toho všimneme,“ řekl Eisen.

Nebezpečí se dá dobře monitorovat i z vesmíru. Problém je ale v tom, že to nejde dělat plošně, takže je nejdřív potřeba zjistit, na co se zaměřit. Podle Allena se už zpětně podařilo ze starších satelitních snímků nepálského svahu najít pohyby už v roce 2018. Nikdo o nich ale nevěděl, protože nikoho nenapadlo se na toto místo zaměřit už před katastrofou. Nejbližším místem, kde se běžně pohybovali lidé, byl 20 kilometrů vzdálený hraniční přechod. Naopak například padající kamení ze svahu nad Blattenem mohli s trochou nadsázky sledovat i tamní obyvatelé pouhým okem, protože svah byl přímo nad vesnicí.

Podobný osud jako Blatten nyní hrozí i další švýcarské vesnici Kandersteg, kde úřady a vědci monitorují svah, na němž by mohlo dojít k sesuvu asi 15 až 20 milionů m3 materiálu. Zatím se tam podle expertů zdá pravděpodobnější, že dojde spíš k postupnému rozpadu, který nebude nebezpečný, ale pokud se situace změní, úřady jsou připravené vesnici evakuovat stejně jako Blatten.

Dalších monitorovaných míst je napříč Alpami mnoho, ale bohužel to není tak, že by nehrozilo nebezpečné překvapení. I v Alpách jsou totiž místa, kde si varovných signálů nikdo nemusí všimnout, nebo kde jsou výjimečně nenápadné.

Například v roce 2022 se nečekaně odlomil kus ledovce z hory Marmolada v italských Dolomitech a zabil 11 turistů. Ještě v roce 1991 došlo nečekaně i k sesuvu 30 milionů m3 u vesničky Randa, která nebyla evakuovaná, ale proud materiálu se jí naštěstí těsně vyhnul.

Vědci očekávají, že riziko těchto událostí celkově poroste a volají po podpoře nových varovných systémů. „Pomohl by automatizovaný monitorovací systém založený na satelitních sledováních, který by dokázal detekovat a upozornit na nebezpečné pohyby automaticky. Na něco takového je ale současná technologie pořád krátká, obzvlášť když se bavíme o obrovských oblastech, jako jsou Himaláje. Myslím si, že nejdřív to lze vyzkoušet v menších regionech, jako jsou Alpy, a až pak můžeme přejít k větším oblastem,“ řekl Allen.

Mapa s vyznačením alpských lokalit, které jsme v článku zmínili:

Nikdo z vědců nepochybuje, že pokračující klimatická změna bude nebezpečí destabilizace ledovců i svahů dosud utužovaných permafrostem zvyšovat, ale o kolik přesně? To je těžší otázka, než se může zdát.

Přestože základní mechanismus je očividný a mnohem jasnější než třeba u dopadu změny klimatu na sucho či povodně, nikdo nedokáže přesně říct, o kolik už jednotlivých typů sesuvů vlastně přibylo.

Víme například, že ve Švýcarsku přibývá sesuvů podobných tomu, co zasypal Blatten. V druhé polovině 20. století jich tam zaregistrovali šest s objemem víc než jeden milion m3, přičemž od roku 2000 jich je už sedm.

Například tato metaanalýza dosavadních vědeckých poznatků o různých typech sesuvů, lavin a kolapsů ledovců napříč Alpami došla k závěru, že přesvědčivý trend napříč celou oblastí je vidět jen u určitých typů sesuvů a u jiných ne.

Že zatím není potvrzený nějaký jasně vzestupný trend, potvrdili i všichni tři oslovení vědci. Je to podle nich pravděpodobně způsobeno nedostatkem informací o podobných událostech z minulosti, což je jedna z věcí, kterou je potřeba zlepšit, abychom mohli lépe pochopit, co přesně se v horách děje.

„Řekl bych, že když byste se zeptal klidně i stovky expertů, všichni vám bez váhání potvrdí, že tyto události jsou v teplejším klimatu častější. Nemůžeme říct, o kolik, protože naše záznamy o minulém vývoji jsou moc krátké nebo neúplné, ale když se podíváte na základní fyziku těch procesů, je to jasné – ustupující ledovce, tající permafrost, víc deště, to všechno je špatná zpráva pro jakýkoliv strmý, praskající horský svah,“ shrnul Allen.