Poslední Maurův povzdech, kde se vzali migranti a komu patří Ceuta

48 hodin, které otřásly Ceutou, Španělskem a schengenským prostorem, postavily pravicové evropské politiky proti levicovému španělskému premiérovi a vyvolaly diplomatickou roztržku mezi Madridem a Římem.

Na španělskou enklávu na africkém kontinentě, obklopenou Středozemním mořem a územím Maroka, se navalilo během několika hodin šedesát tisíc lidí. Strávili tam den až dva, než se zase vrátili zpět za plot, který odděluje Španělsko a Maroko. Událost je odrazem komplikované historie.

Ačkoliv většina evropské kritiky mířila na španělského premiéra Javiera Sáncheze za nedostatečnou ochranu hranic a legalizaci pobytu více než milionu migrantů uvnitř Španělska (drtivá většina z nich jsou Latinoameričané a křesťané, nikoliv Afričané a muslimové), nejasná je role marocké vlády a marocké pohraniční stráže.

Bývalý dánský ministr obchodu a poslanec parlamentu za Konzervativní lidovou stranu Rasmus Jarlov shrnul pochybnosti ve svém postu na sociální síti X. „Je velmi, velmi zvláštní, že se 60 tisíc mladých agresivních mužů najednou rozhodne přeskočit španělské hranice v Ceutě ve stejnou dobu. Jde o zjevně koordinovaný útok. Pokud za tím Maroko stojí, podporuje to nebo před tím přivírá oči, musí být pohnáno k odpovědnosti a musíme ho s tím konfrontovat,“ napsal dánský politik.

Mnozí Maročané neměli vůbec nic a najednou zahájili zteč pohraničního plotu, někteří plavali podél pobřeží. Marocká stráž obvykle nikoho bez dokumentů a povolení do zóny podél Ceuty nepouští, tentokrát dlouho nic nedělala. Začala bránit dalším příchozím až v pátek, kdy se už ti, kteří se dostali do Ceuty, vraceli zpět.

Podle agentury Reuters mohly k rozhodnutí zamířit do exklávy vést příspěvky na sociálních sítích, kde někteří Maročané tvrdili, že se jim podařilo na španělské území doplavat a že na základě nedávného rozhodnutí španělského soudu nebudou vráceni zpět. Situace ale připomínala rok 2021, kdy se Rabat a Madrid přely o postoj k Západní Sahaře. Bývalé španělské kolonii, kterou v roce 1974 zabralo Maroko a neumožnilo konání referenda o statusu tohoto území. Marocká vláda jako „trest“ přestala hlídat hranici, takže ji přešlo tehdy deset tisíc osob.

Navíc současná krize následuje po Sánchezově návštěvě Alžírska. Kontext je následující: Alžírsko je dlouhodobým regionálním rivalem Maroka, odmítá marockou kontrolu Západní Sahary a desítky let hostí na svém území základny bojovníků, usilujících o nezávislost Západní Sahary. Tato oblast je hospodářsky významná kvůli nalezištím fosfátů a také možnostem rybolovu na pobřeží.

Maroko nikdy neuznalo španělskou svrchovanost nad Ceutou a Mellilou, vždy obě exklávy považovalo za součást Maroka. Současný král Mohamed VI. to zdůraznil při nástupu na trůn v roce 1999 po smrti svého otce Hasana II. Madrid ale tvrdí, že Ceuta a Mellila nejsou kolonie ukradené Maroku, protože mu nikdy nepatřily. Jsou součástí Španělska od 16. a 17. století, zatímco Marocké království v současné podobě vzniklo až ve století dvacátém. Maročané ovšem v reakci upozorňují na rozpor v tom, že Madrid usiluje o to, aby mu Velká Británie vrátila Gibraltar, který patří Spojenému království od začátku osmnáctého století.

A aby historie nebylo málo, samozřejmě se nad Gibraltarským průlivem a oběma jeho pobřežími – evropským a africkým – vznášejí stíny dávných náboženských válek. Reconquista a vytlačení muslimů z Pyrenejského poloostrova patří k důležitým zlomům španělské i arabské dějinné paměti. Poslední muslimský vládce Granadského emirátu král Muhammad XII. v bezvýchodné situaci ve španělském obklíčení kapituloval 2. ledna 1492.

Když odcházel pryč, na kopci za městem se zastavil, otočil a naposledy se zadíval na území, kterému dříve vládl. Tomuto místu Španělé říkají El Ultimo Suspiro del Moro – Poslední Maurův povzdech. Přestože není jasné, kde přesně se nachází. Teroristické útoky v Madridu v březnu 2004, kdy bomby nastražené organizací al-Káida v příměstských vlacích připravily o život 192 lidí, nazval americký historik a politolog libanonského původu Fouad Ajami „posledním Maurovým úsměvem“. Jako by se na Iberský poloostrov po více než pěti staletích vrátila válka s náboženským pozadím a džihádisté pocházející z Tuniska a Maroka kromě cíle donutit španělskou armádu ke stažení z Iráku mstili porážku Muhammada XII.

Na březnovém fotbalovém zápase Španělska s Egyptem v Barceloně část obecenstva skandovala „kdo neskáče, je muslim“. V předvolebních průzkumech dosahuje strana Vox, která má v programu odpor proti údajné islamizaci Španělska, podpory kolem dvaceti procent. Volby se uskuteční příští rok.

Mladé Maročany tlačí do Evropy domácí bezútěšné životní podmínky bez šance na zlepšení. Čtvrtina obyvatel země ve věku patnácti až čtyřiadvaceti let nechodí do školy ani nemá práci. Vytváření pracovních příležitostí a míst zaostává za růstem populace, zatímco obyvatelstvo v Evropě stárne a porodnost tam klesá.

Tím Sánchez obhajuje svoji vstřícnou imigrační politiku. Podle něj bez migrantů čeká Španělsko ekonomický pokles, nedostatek lidí v některých oborech a ohrožení fungování veřejných služeb.

Sáncheze za legalizaci půl milionu migrantů a krizi na Ceutě kritizovala italská premiérka Giorgia Meloniová, šéfka francouzské pravicové opozice Marine Le Penová. V Madridu si kvůli ostrému tónu italských politiků dokonce předvolali italského velvyslance na ministerstvu zahraničí. Přisadil si také izraelský velvyslanec při OSN Danny Dannon, který Španělsku vrátil kritiku, jíž Sánchezova vláda dlouhodobě adresuje Izraeli za válku v Gaze a chování židovských osadníků na západním břehu Jordánu.

„Španělsko, které nikdy nevynechá příležitost poučovat Izrael, teď vyhlásilo v Ceutě stav nouze po krizi ohledně jeho imigrační politiky. Možná je načase, aby před tím, než nás bude dál poučovat, světu vysvětlilo, proč si stále udržuje koloniální enklávy v Africe,“ napsal izraelský diplomat.