Článek
Analýzu si také můžete poslechnout v audioverzi.
„Souhlasíte s tím, aby jaderná elektrárna Maanshan pokračovala v provozu, pokud bude příslušným orgánem potvrzeno, že s tím nejsou spojena žádná bezpečnostní rizika?“
Na tuto otázku budou odpovídat Tchajwanci v referendu naplánovaném na 23. srpna. A jde v ní o mnohem víc, než se na první pohled může zdát.
Možné pochyby ohledně bezpečnosti 40 let staré jaderné elektrárny v seismicky aktivní oblasti tady totiž „soupeří“ ještě se zcela jiným druhem obav. Ty spočívají v riziku námořní blokády Číny, kterou Peking Tchaj-wanu v posledních letech stále častěji připomíná rozsáhlými vojenskými cvičeními svírajícími ostrov ze všech stran. Blokáda je přitom tak obávaným scénářem z velké části právě kvůli energetice. Tchaj-wan totiž v současném stavu dováží 97 % energií po moři.
Samotné referendum tuto nepříznivou bilanci určitě nezvrátí. Jedná se jen o jeden reaktor, který ještě k tomu bude muset před případným znovuspuštěním podstoupit možná až roky trvající údržbu a kontroly. Půjde ale o moment, kdy se společnost vysloví k otázce, jak moc jí na energetické zranitelnosti, respektive na jejím řešení, záleží.
Přehled zón konání části čínských manévrů posledních let zveřejněných Pekingem.
Achillova pata
V poslední dekádě se přitom zranitelnost v této oblasti spíš prohlubovala, než řešila.
Problém částečně vyplývá už z geografie a demografie – tedy z prostého faktu, že jde o relativně malý, hornatý, ale přesto zalidněný celek. Celková rozloha ostrova je ve srovnání s Českem asi poloviční, přičemž na něm žije přes 23 milionů lidí, kteří jsou navíc nahuštění zejména ve zhruba třetině území tvořeného nížinou.
To s sebou samozřejmě nese výzvy nejen pro energetiku, ale pro mnohá jiná odvětví. Na Tchaj-wan se mimo jiné dováží i 70 % veškerých potravin a celá jeho ekonomika do velké míry stojí na mezinárodním obchodu. Pokud by tedy došlo k blokádě přístavů, byl by to obrovský problém na mnoha frontách.
Energetika je ale přesto hlavní Achillovou patou.
Jak už bylo řečeno, Tchaj-wan dováží 97 % energií. Když se podíváme na čísla ohledně výroby elektřiny z roku 2024, uvidíme, že asi 80 % se vyrobilo z plynu a uhlí, které Tchaj-wan dováží z různých koutů světa, 12 % z obnovitelných zdrojů (OZE), necelých 5 % z jaderných zdrojů, které se letos v květnu zastavily, a zbytek už připadá jen na marginální alternativní zdroje.
Tady ale výčet problémů zdaleka nekončí.
Tristní situace totiž není ani kompenzována například naddimenzovanými zásobami energetických zdrojů. Ve skutečnosti je to spíš naopak. Podle aktuálních odhadů má Tchaj-wan zásoby plynu na pouhých 10 dní, uhlí na sedm týdnů a ropy na pět měsíců. Plyn přitom nemůže jednoduše dokoupit, protože ho nemá kde skladovat.
„Zranitelnost Tchaj-wanu dál prohlubuje jeho limitovaná kapacita skladování energie. Jeden tanker se zkapalněným zemním plynem musí do přístavu přijet každý den a půl, takže námořní blokáda, nebo dokonce třeba i dva po sobě jdoucí tajfuny, mohou zásoby vyčerpat velmi rychle,“ napsali k tomu nedávno v článku pro Foreign Affairs expert na energetiku s letitou zkušeností z amerického námořnictva Jim Ellis a fyzik a bývalý americký ministr energetiky a nobelista Steven Chue.
Dvojice autorů uvádí, že Tchaj-wan sice i v této disciplíně čelí přírodním překážkám, protože nemá takové možnosti skladovat plyn v podzemí, jako se to děje v USA a Evropě, ale dodávají, že nejde o neřešitelný problém. Jako důkaz uvádí příklad Japonska, které do plynové infrastruktury investuje už 50 let a má i největší flotilu vlastních LNG tankerů, nebo Jižní Koreje, která rovněž musí skladovat v drahých zásobnících, ale běžně má kapacitu zásob na 30 až 40 dní.
Ani tady přitom nejsme na konci seznamu problémů.
Rezerva totiž není ani v samotných okamžitých výrobních kapacitách a samotné přenosové síti. Opět je to spíš naopak. Země se v posledních letech pravidelně potýká s blackouty a rezervy v systému jsou tam běžně na takové úrovni, jaká by podle Ellise s Chuem byla v USA považována za nebezpečnou. Za posledních 7 let došlo na ostrově ke třem velkým blackoutům, přičemž například při tom v roce 2022 bylo bez proudu pět milionů domácností a dotknul se i průmyslu.
Zmínkou o průmyslu se dostáváme k dalšímu kritickému bodu – Tchaj-wan je v popředí světové geopolitiky z velké části hlavně pro jeho dominanci ve výrobě polovodičů. Ostrov je totiž domovem asi pětiny jejich globální produkce a těch nejpokročilejších mikročipů se na něm vyrábí dokonce 90 %. Výroba čipů je přitom jednak energeticky velmi náročná a zadruhé náchylná ke škodám v případě výpadků elektřiny.
Na provoz továren tamní polovodičové firmy TSMC v současnosti mimochodem padne asi 8 % celkové spotřeby ostrova. Spotřeba výroby přitom v posledních letech roste o 10 až 20 % za rok a neočekává se, že růst v dohledné době zastaví.
Když to tedy shrneme, tak Tchaj-wan je v energetice zcela závislý na dovozu, má velmi malé energetické zásoby, přičemž v případě kriticky důležitého plynu je ani nemůže rychle zvýšit, jeho energetická síť je přetížená a k tomu ještě zatížená vyhlídkou na rostoucí spotřebu v důsledku rozvoje jeho nejdůležitějšího průmyslového odvětví.
Jak se to mohlo stát?
Tento tristní stav je výsledkem odklonu od jaderné energie v kombinaci se zatím nepovedeným přechodem na OZE.
Například v 80. letech Tchaj-wan vyráběl z jádra 50 % energie a dokonce ještě před ani ne 10 lety si jaderná energie držela podíl 12 %. Od roku 2016 nicméně vládla nejprve prezidentka a pak prezident z Demokratické pokrokové strany (DPP), která se proti jádru stavěla dlouhodobě a svůj postoj utvrdila ještě víc po katastrofě v japonské Fukušimě v roce 2011.
Jaderné elektrárny měly postupně nahradit obnovitelné zdroje, kterým DPP naopak fandí (k cíli snížit emise CO2 na nulu se Tchaj-wan přihlásil v roce 2023). OZE měly podle plánu prezidentky Cchaj Jing-wen spuštěného v roce 2016 už letos vyrábět 20 % energie, ale projekt nabírá zpoždění kvůli nedostatku místa, odporu proti výkupům pozemků a dalším problémům.
DPP je přitom oproti současné opozici ostřejší vůči Číně a podporuje posílení obranyschopnosti. Současný prezident Laj Čching-te prosazuje nejen navýšení obranného rozpočtu, ale například také aktivně vystupuje proti čínské špionáži a zavádí strategie, jak jim čelit. Energetiku jeho strana nicméně dlouho vnímala odděleně od čínského problému, což se zvenku může zdát nepochopitelné, ale souvisí to i s tím, že jadernou technologii minimálně v minulosti vnímala negativně i nemalá část tchajwanské společnosti.
„Člověk by si pomyslel, že Tchaj-wan – tváří tvář riziku čínské blokády – bude dělat všechno, co jen půjde, aby si zajistil soběstačnost, nebo alespoň dlouhodobější životnost svých zásob. V energetické bezpečnosti ale v tomto ohledu kráčí pozpátku,“ napsal k tomu nedávno analytik Philip Hou v článku pro The Diplomat, kde vysvětluje, proč si podle něj Tchaj-wan svou hlavní Achillovu patu „vytvořil sám“.
Opustit jadernou energetiku podle Houa byla chyba i proto, že jde o jediný zdroj energie, na který by se Čína v případě blokády nebo konfliktu pravděpodobně neodvážila útočit. V případě krize by proto bylo cenné mít možnost tímto stabilním zdrojem pokrýt alespoň ty úplně nejzákladnější potřeby státu, zejména vojenské.
Čína na blokádu prostředky má, hodně by ale riskovala
Referendum může ukázat, jak moc, nebo málo, se nálada v tchajwanské společnosti změnila v důsledku sílících projevů nepřátelství Číny z posledních let.
Peking mimo jiné neobvykle agresivně rétoricky útočí na současného prezidenta, už roky významně zbrojí, stupňuje vojenské manévry, kterými navíc často simuluje právě přímo blokádu, nebo dokonce útoky na LNG terminály, a v poslední době již zcela rutinně narušuje identifikační pásmo protivzdušné obrany. A takhle bychom mohli pokračovat ještě hodně dlouho.
O připravenosti Číny na plnohodnotnou vojenskou invazi zatím panují silné pochyby. Tady totiž geografie naopak Tchaj-wanu hraje do karet, protože vylodění je podstatně náročnější než překročení hranic po souši. U blokády je tomu naopak, nicméně je potřeba zdůraznit, že ta by sice byla „jednodušší“, ale pořád extrémně riskantní.
Existuje hned několik myslitelných scénářů, jak by blokáda mohla vypadat. Nejmírnějším diskutovaným scénářem je tzv. karanténa, do níž by se nezapojilo námořnictvo, letectvo ani armáda, ale „jen“ pobřežní stráž (tu má mimochodem Čína nejpočetnější na světě) a případně další polovojenské složky, které by omezily provoz například jen v některých klíčových přístavech. Naopak nejostřejší verzí by byla totální blokáda zahrnující použití vojenských prostředků, min i ostřelování ostrova.
Žádný scénář ale není bez rizika a každý má svá úskalí. Čína by do blokády musela jít s tím, že zaručeně způsobí světovou ekonomickou krizi, přičemž kapitulace Tchaj-wanu v případě příliš mírné blokády nebude jistá a v případě ostré verze zase bude víc hrozit válka s USA.
Na druhou stranu ale nikdo nepochybuje, že nebýt tchajwanské slabiny v energetice, bylo by čínské dilema ještě o hodně těžší.
Na slabinu nově poukázaly i válečné hry
Upozornily na to i nedávno publikované závěry válečných her, které zorganizoval prestižní americký think tank Centrum pro strategická a mezinárodní studia (CSIS). Autoři do titulku závěrečné zprávy hodnotící výsledky celkem 26 scénářů příznačně napsali „světla zhasnuta“ s otazníkem.
Mezi hlavní závěry totiž patřilo, že v případě blokády by bylo nejkritičtější právě přerušení dodávek energií. Autoři na základě výsledků her Tchaj-wanu doporučují, aby se připravil na mobilizaci přepravních lodí, rezervních LNG tankerů a nachystal se na to, že v případě krize bude potřeba i zařídit pojištění pro komerční lodě. Hned druhý bod doporučení míří na zvýšení odolnosti energetiky v podstatě ve všech oblastech.
Dále z her vyplynulo, že Tchaj-wan by se bez pomoci USA měl dokázat ubránit mírnější blokádě, v níž by se Čína neuchýlila k nasazení vojenských složek. Jinak ale bez pomoci USA nemá šanci a autoři k tomu dodávají, že „ukrajinská strategie“, tedy dodávky zbraní, ale nezapojení se do bojů, by ve většině případů nefungovala, protože by čínská blokáda byla příliš těsná.
„Pokud Čína bude eskalovat k použití vojenské síly, Spojené státy budou muset buď přijmout kapitulaci Tchaj-wanu podle čínských požadavků, nebo se budou muset zapojit do konfliktu. Při zapojení USA se ve většině scénářů Tchaj-wan podařilo zásobovat, ale často za cenu vysokých ztrát,“ stojí ve zprávě.
Důležitým závěrem je i to, co už jsme zmínili výše v tomto článku – blokáda z her vyšla jako vysoce riskantní krok, který velmi často vedl k další eskalaci a vysokým ztrátám.
