Režisér Manskij: Rusko jako impérium nemůže být svobodné a demokratické

Režisér Vitalij Manskij je jedním z mála lidí mimo mocenský okruh Vladimira Putina, který se dostal v Kremlu do jeho blízkosti. Natočil film Svědkové Putinovi.

Dnes své tehdejší názory hodnotí kriticky. „Byl jsem až zločinně naivní. Dnes se stydím, že jsem byl takový idiot. Věřil jsem, že v Rusku do určité míry a v rámci možností, které jsou jiné než na Západě, je možná nějaká forma demokratické vlády,“ říká slavný filmař v rozhovoru pro Seznam Zprávy.

Manskij pochází ze Lvova a o svém rodném městě v čase války vypráví v novém filmu Čas do zásahu. Představil ho na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě. Na Ukrajině také natočil film Východní fronta, jenž pojednává o zdravotnících na bojišti.

On sám nepředpokládá, že se ještě někdy do Ruska podívá, a vysvětluje, co znamená ruská mentalita.

Co je hlavním důvodem Putinovy neustávající snahy vymazat ukrajinský stát, kulturu, jazyk, identitu? Co živí tu nenávist?

Nevím, zda to cítí jako nenávist. Pro něj žádná Ukrajina neexistuje. Jak se říká, on s mateřským mlékem sál přesvědčení, že nic samostatně ukrajinského, nezávislého na ruském, neexistuje, že to je umělý výtvor. Bere to tak, že v době Sovětského svazu to tak bylo a mělo to tak zůstat. A proto tvrdí, že rozpad Sovětského svazu byla katastrofa. Že přinesl chaos a on ho chce ukončit.

V Moskvě je stanice metra Kyjevská a tam je taková mozaika z dob komunismu. Ženy oblečené do ukrajinských krojů jsou v této mozaice s doprovodem zástupců jiných národů, hlavně Rusů, a jsou tam sovětské a ruské symboly. Tato komunistická mozaika je v Putinově představě skutečnost.

Vždyť ruští vojáci, kteří mířili na začátku invaze v tancích do Kyjeva, s sebou měli slavnostní uniformy. S tím, že si je obléknou na vojenskou přehlídku na Kresčatyku (ulice v centru Kyjeva, pozn. red.). Putin vůbec neuvažuje o tom, že Ukrajinci jsou mentalitou, kulturou jiný národ než Rusové. Ten současný stav považuje za historický omyl, za zbloudění.

Pohyboval jste se v blízkosti Putina a jeho lidí při natáčení dokumentu Svědci Putinovi před 25 lety. Dalo se tenkrát z něčeho odtušit, že Rusko vstupuje do období postupně utužované diktatury?

Ne, tehdy jsem si to nemyslel a byl jsem až zločinně naivní. Dnes se stydím, že jsem byl takový idiot. Věřil jsem, že je v Rusku do určité míry – a v rámci možností, které jsou jiné než na Západě – možná nějaká forma demokratické vlády.

Pro mě první věcí, se kterou jsem kategoricky nesouhlasil, bylo navrácení staré sovětské hymny jako ruské. Rozhodl o tom Putin ještě v roce 2000. Považoval jsem to za nesprávné a dnes vidím, že to předznamenalo vše, co vidím dnes. Včetně války proti Ukrajině.

Myslíte, že se ještě někdy budete moci do Ruska vrátit? Je nějaká naděje na změny k lepšímu?

Pochybuji. Do 24. února 2022 jsem byl ochoten připustit, že to možné je, ale teď už ne. I tady se stydím za svou dřívější naivitu.

A co se stane po Putinově smrti?

Představme si, že by se zítra stal prezidentem Ruska Alexej Navalnyj. Jasně, není to možné, protože je mrtvý, ale zkusme si to teoreticky odmyslet. Změnilo by to Rusko v tom smyslu, že by bylo svobodné? Ne, s žádným prezidentem to není možné.

Problém je v tom, že Rusko je impérium. Kdyby přestalo být impériem, rozpadne se na 27 států. Pak je určitá šance, že řekněme sedm z těchto států může být svobodných a demokratických. Ty zbylé by vypadaly spíš jako Turkmenistán po rozpadu Sovětského svazu.

Letos jste na filmovém festivalu Berlinale řekl, že Rusko ve vás umírá. Jak jste to myslel?

Vyrůstal jsem ve Lvově, pak se vydal do Ruska. Studoval jsem v Rostově na Donu a pak žil a pracoval v Moskvě. Celkem jsem žil v Rusku od svých 18 do 51 let. Tedy 33 let.

V určitou chvíli jsem dospěl do bodu, který bych nazval přeformátováním se na Rusa. Ne kvůli tomu, že mluvím rusky, ale připadal jsem si i mentalitou jako Rus. Když ale Rusko v roce 2014 anektovalo Krym a začala válka proti Ukrajině, cítil jsem, že zůstávat v této zemi nemá smysl.

Odjel jsem navždy, katapultoval jsem se padákem z letadla, které mířilo někam, kde se zřítí nebo do něčeho narazí a let skončí katastrofou. Dopadl jsem na zem, odepnul padák a začal nový život.

Použil jste výraz ruská mentalita. Co si pod tím máme představit?

Všechno vychází z toho, že v Rusku nejenže není svoboda, ale je tam jiné vnímání svobody a ceny lidského života. Mnoho Rusů – neříkám, že všichni – o svobodu v evropském chápání smyslu slova nestojí, nemá pro ně hodnotu. Svoboda jako součást sebeúcty, to tam prostě není.

Podepsal byste výrok básníka Michaila Lermontova, že Rus je hrdý otrok, který vzhlíží ke svému pánovi?

Otrok může být hrdý, může být i statečný a ušlechtilý. Mezi jinými otroky. V Rusku je společnost rozdělena mezi otroky a pány tak v poměru 90 procent otroků a deset procent pánů.

Je skutečností, že Vladimir Putin posílá desetitisíce Rusů do války na smrt a v zemi je to většině lidí v podstatě jedno?

To je dáno tou cenou lidského života, která je v Rusku velmi nízká. Níže než v Evropě i v mnoha zemích jinde ve světě. Je to jako s chlebem. Za ekvivalent tří rublů si někde koupíte kousek chleba, jinde celý. Když ruská armáda útočila v uplynulých staletích na jiné země, vojevůdci určili cenu vojáků velmi nízko. Je to úplně jiný svět, jiné myšlení, jiný pohled na válčení, na strategii.

Váš film Východní fronta je o ukrajinských zdravotnících na bojišti. Čím si vysvětlujete, že se tolik Ukrajinců rozhodlo bojovat, přestože nepřítel má velkou početní převahu prakticky ve všech aspektech?

Ze stejného důvodu, jako vyšli v roce 2004 poprvé na náměstí, protestovali proti zfalšování volebních výsledků a začala Oranžová revoluce. Ze stejného důvodu, jako protestovali na Majdanu v roce 2013. Ukrajinci jsou jiní než Rusové, oni jednoduše otroky být nechtějí.