Článek
Bili je, vydírali, nutili je přiznat k domnělým hříchům, ponižovali je. Třiadvacetiletá transgender žena Ada z Ruska popsala podmínky v odlehlém táboře na severu Ruska, kam ji vlastní rodina unesla a donutila ji se podrobit takzvané konverzní terapii. Ada tam strávila devět měsíců.
„Každý den zde vypadal úplně stejně a byl postavený na fyzické práci, která z nás měla udělat ‚opravdové muže‘. Sekali jsme dříví, stavěli a opravovali různé věci. Většinou jsme pracovali od osmi ráno až do půlnoci,“ vzpomíná Ada v rozhovoru pro Seznam Zprávy.
Takzvanou konverzní terapii, tedy snahu o změnu sexuální orientace nebo genderové identity, v Rusku využívají už desítky let. Po začátku války na Ukrajině ovšem režim prezidenta Vladimira Putina ještě zesílil represe cílené na LGBT lidi. Označil je za „mezinárodní hnutí“, které postavil mimo zákon jako extremistické.
Žádný takový subjekt sice neexistuje, ovšem výpady proti jedincům, kteří nezapadají do ideologie režimu, jsou nyní pro Kreml velmi snadné, jak ukazuje i Adin příběh.
Podle organizace Human Rights Campaign může přitom konverzní terapie vést u LGBT lidí k depresím, úzkostem, zneužívání návykových látek, sebepoškozování a sebevraždám. Zvláště ohroženi jsou mladí lidé.
Ve svých výpovědích popisujete, jak jste přežila devět měsíců v centru takzvané konverzní terapie na Sibiři. Vzpomínáte si na okamžiky, kdy jste byla na toto místo unesena?
Už několik let jsem nežila se svojí rodinou. Odstěhovala jsem se od nich do Moskvy, protože na můj coming out reagovali velmi negativně. Tam jsem se plně věnovala hormonální a fyzické tranzici, věnovala jsem se také LGBT aktivismu a myslím, že jsem pak byla i v hledáčku policie.
V srpnu 2022 se mi pak po dlouhé době ozvala moje matka. Říkala, že má mít operaci srdce v Novosibirsku a chtěla, abych tam jela s ní. Pro mě to bylo v něčem důležité, chtěla jsem se s ní ještě vidět, takže jsem souhlasila. Moje rodina ovšem hodně podporuje režim a je součástí pravoslavné církve.
Už když jsme se potkaly, něco na tom nehrálo, ale nasedla jsem do taxíku. Uprostřed lesů pak matka bez ničeho vystoupila a nechala mě samotnou s řidičem. Ten mě pak dovezl do centra v Altajské oblasti na Sibiři, kde mi vzali veškerou elektroniku a nechali mi jen malý batoh s osobními věcmi. Až v tu chvíli mi došlo, že jsem byla unesená svojí vlastní rodinou.
Byl to takový rozsáhlý komplex, kde byly menší dřevěné chatky a farma. Taková klasická ruská vesnice uprostřed lesa, akorát obehnaná ostnatým drátem.
Konverzní terapie ve světě
„Takzvané konverzní terapie patří mezi pojmy, kterými označujeme snahy změnit sexuální orientaci, genderovou identitu nebo genderový projev osoby, která je k takové domnělé změně motivovaná nejčastěji svým okolím,“ vysvětlil termín v rozhovoru pro Seznam Zprávy Michal Pitoňák z Národního ústavu duševního zdraví, kde tyto praktiky neprovádí.
Jak vypadal běžný den v tomto centru?
Každý den zde vypadal vlastně úplně stejně a byl postavený na fyzické práci, která z nás měla udělat „opravdové muže“. Sekali jsme dříví, stavěli a opravovali různé věci. Většinou jsme tak pracovali od osmi ráno až do půlnoci.
Ráno jsme také byli nuceni plavat v řece a pak se modlit. Velkou část dne pak zabírala nějaká snaha o vštípení postoje, že naše genderová identita nebo sexualita není správná. To probíhalo přes povinné čtení textů, včetně náboženských. Mně osobně pak často ukazovali zprávy v televizi, které byly o zatýkání LGBTQ aktivistů a lidí. Také mi říkali o trans lidech, kteří své tranzice posléze litovali.
Kromě bití od dozorců zde fungovalo i jakési vydírání. Když budete hodný a přiznáte se nám ke všem domnělým hříchům, tak my vás pustíme možná dřív. Jenže takhle to vůbec nefungovalo, každý měl předem dáno, jak dlouho v centru bude. Sloužilo to prostě jen jako nástroj k nějaké větší kontrole.
Mimo to jste taky bez jakékoliv komunikace s vašimi blízkými, potkáváte každý den jen stejné lidi, se kterými sdílíte malý prostor v chatce. Velká část lidí se pak pokusila samozřejmě utéct, ale mně osobně se to povedlo až na třetí pokus.
Poprvé jsem se o to pokusila asi měsíc po únosu, ale rychle mě našli a tvrdě zbili. Pokusila jsem se pak utéct ještě dvakrát, ale vždycky to dopadlo stejně.
O situaci LGBTQ+ lidí v Rusku:
- V roce 2013 přijal Kreml první zákon omezující práva LGBTQ+ lidí, známý jako zákon o „homosexuální propagandě“, který zakazuje jakoukoli veřejnou podporu „netradičních sexuálních vztahů“ mezi nezletilými.
- V roce 2020 ústavní reformy prosazené prezidentem Vladimirem Putinem, které měly prodloužit jeho vládu o další dvě funkční období, obsahovaly také ustanovení o zákazu manželství osob stejného pohlaví.
- Po vyslání vojsk na Ukrajinu v roce 2022 Kreml zesílil kampaň proti západním „pokleskům“. V témže roce byl přijat zákon zakazující propagandu „netradičních sexuálních vztahů“ mezi dospělými, který rovněž fakticky zakazoval jakoukoli veřejnou podporu LGBTQ+ osob.
- Další zákon přijatý v roce 2022 zakázal úřední změnu pohlaví i „lékařské zákroky zaměřené na změnu pohlaví osoby“.
Jaká vzpomínka vám z těch devíti měsíců vyčnívá?
Jeden den mě vzali do budovy, kde byla prasata a dostala jsem do ruky skalpel. Dozorci mi pak řekli, ať vykastruju prase, které drželo asi pět lidí.
Říkali, že je to stejný zákrok, jako jsem chtěla já sama, tak ať si to vyzkouším. Takové věci ale mohou lidi hluboce traumatizovat. Já to nedokázala dokončit, dostala jsem panický záchvat. Dlouho mě to pak provázelo. Jak jsem se ale později dozvěděla, v ruských konverzních centrech jde vlastně o docela běžnou praktiku.
Za jakých okolností se vám pak podařilo utéct? Jak jste zmínila, povedlo se to až na třetí pokus.
Měla jsem v konverzním centru původně zůstat asi rok, když jsem se ale kvůli tomu snažila dovolat svým rodičům, pokaždé mi říkali něco jiného.
V květnu se mi pak podařilo vzít dozorcům telefon a zavolala jsem policii. Už dřív se hodně mých kamarádů snažilo mě dostat ven, ale úřady byly pomalé. Nakonec se mi podařilo za pomoci policie dostat pryč.
Zpátky v Moskvě jsem se pak snažila pokračovat v aktivismu, dokonce jsem i sepisovala žalobu kvůli těmto konverzním centrům a tom, jak se zde zachází s lidmi. Nikdo to ale nechtěl poslouchat. Žádní politici se mnou nechtěli mluvit, nikdo nereagoval.
Z Ruska jsem pak i utekla po tom, co se začaly zpřísňovat všechny zákony útočící na LGBT lidi. Zpočátku jsem se dlouho srovnávala s tím, co všechno se stalo, teď už se ohledně toho cítím hlavně zatrpkle.
Rozhovor s ruskou LGBT aktivistkou
Queer lidé v Rusku se teď definitivně musí neustále obávat zatčení, upozornila v rozhovoru pro Seznam Zprávy ruská LGBT aktivistka. Spousta „úžasných mladých lidí“ podle ní skončí ve vězení.
Co podle vás využívání konverzní terapie vypovídá o Rusku, i když se podíváme na nové zákony proti LGBT lidem?
Režim Vladimira Putina se nezajímá o lidskost. Jde to vidět na využívání konverzní terapie, pronásledování LGBT lidí a ve výsledku i ve válce na Ukrajině. Lidská práva a potažmo životy lidí vnímá Kreml pouze jako prostředek k dosažení svých cílů.
Ukazuje se to třeba i na nynější situaci ohledně zákazu potratů. Ten sice zatím v Rusku neplatí, vládní představitelé ale usilují o to, aby ženy neměly právo rozhodovat o svém těle a jen přispěly dalším člověkem do systému.
Majetnické smýšlení Kremlu tak podle mě neplatí jenom vůči zemím, na které si dělá nároky, ale i vůči jeho vlastním občanům.
Neuznávání ukrajinské suverenity totiž nevychází z jiných kořenů než neuznávání suverenity každého jednotlivce. Myslím, že moje zkušenost s konverzní terapií ukazuje, jak se Putinův režim staví ke všem lidem a obhajuje si to předsudky a nějakou svou vlastní spravedlností.
