Článek
Před třemi lety Izraelci načas ztratili půdu pod nohama. Doslova i obrazně. Do jejich vesnic, kibuců, měst, na jejich dvory a festivaly vtrhli teroristé. Vraždili, mučili, unášeli. Fyzické utrpení děsí. Obyvatelé židovského státu však navíc s hrůzou zjistili, že v bezpečí už nejsou nikde. V obcích, kde se narodili, chodili do školy a vychovali děti, nerušeně řádili palestinští násilníci. Přišli z Pásma Gazy, když cestou bez zaváhání zdolali plot, který je měl podle slibu vojáků, úředníků i štědře zaplacených podnikatelů ochránit.
Píše se rok 2026. Trauma 7. října se nestačilo zahojit. Je příliš brzy po masakru, při němž ozbrojenci pozabíjeli 1200 lidí a dalších 250 odvlekli. Židé se stále hněvají na stát, politiky, Palestince. Svět, který jim prý nerozumí. Izraelská společnost se od té doby změnila. Otázkou je, zda navždy.
Zhoršil se vztah k Palestincům. Židovští obyvatelé Izraele si teď nedokážou představit vznik jejich nezávislého státu vedle toho svého. Uvádí to zářijový průzkum amerického Pew Research Center, podle něhož dvě třetiny dotázaných (64 procent) považují klidné soužití za nemožné. Pro arabskou suverenitu se vyslovilo 16 procent židovských respondentů. Ještě v lednu roku 2023, tedy asi osm měsíců před hamásistickým vpádem, to byl více než dvojnásobek. A ano, jako jeden z důvodů nynější skepse uvádějí izraelští Židé 7. říjen.
Roste necitlivost k arabskému utrpení. Letos na jaře se dvě třetiny (obvykle sytých) židovských obyvatel země vyslovily v tom smyslu, že hladoví Palestinci v rozbořeném Pásmu Gazy dostávají pomoci až příliš. Připomeňme, že pobřežní zóna čelila akutní nouzi i kolapsu infrastruktury, o namátkovém bombardování vojáky židovské armády nemluvě. Trpěli senioři, ženy i děti.
Dehumanizovat arabské sousedy se zkrátka v židovském státě stalo přijatelným projevem. Přinejmenším mezi rasisty a extremisty, kteří kvůli benevolenci premiéra Benjamina Netanjahua okupují ministerské pracovny.
Také proto se Izrael propadá do mezinárodní izolace. Ihned po hamásistickém ataku se mu přitom dostalo autentických projevů solidarity. A to i ze zemí, které jeho postup později začaly kritizovat.
Jak ale vytrvat v podpoře reprezentace, která otevřeně plánuje etnické čistky? Která na palestinském Západním břehu šikanuje, vraždí farmáře, kteří nemají s terorem nic společného? Izraelští propagandisté opakují, že svět židovskému státu nerozumí. Čím ovšem lze ospravedlnit přes 70 tisíc mrtvých v Gaze, z nichž čtyři pětiny jsou civilisté? Tím spíše, že sami někdejší předáci izraelského bezpečnostního establishmentu – tedy žádné holubice – žádali zastavení operací v Pásmu Gazy už loni v létě.
Sedmý říjen je rovněž horkým vnitropolitickým tématem. Krajně pravicová vláda blokuje zřízení nezávislé komise, která by okolnosti útoku objasnila. Izraelcům dosud nikdo nevysvětlil, jak je možné, že selhali politici, armáda i rozvědky. Kde nastal problém? Nabízí se prostá odpověď: Odpovědnost nese šéf vlády. Tím by ale nesměl být cynický Benjamin Netanjahu, který se bez boje panování nevzdá. Navrhuje proto vlastní komisi, stranickou. Zaručeně objektivní, čemuž se opozice i všichni soudní Izraelci smějí.
Výsledek? Média chrlí jedno skandální odhalení za druhým, aniž by kdo smysluplně reagoval. Letěl šéf izraelské vlády přemlouvat emirátského prezidenta k tomu, aby veřejně popřel, že ho před krveprolitím varoval? Kdo ignoroval zprávy izraelských vojaček, které v Gaze zaznamenaly podezřelý pohyb? Platil arabský Katar premiérovy poradce? Politici i úředníci místo jasných odpovědí vyhrožují žalobami novinám i sobě navzájem. V červenci jejich výkon Izraelci ohodnotili takto: Kabinetu důvěřovalo 18 procent dotázaných, parlamentu 12 procent. Prezidenta Jicchaka Herzoga, i když nevzešel z koaličních stran, vnímal kladně sotva každý třetí z nich (31 procent).
Krvavá řež z roku 2023 bezpochyby změnila Izrael. Mrtví si (nejen) v tento den zaslouží vzpomínku coby bratři, dcery, otcové. Jako všechny oběti fanatické krutosti kdekoli na planetě.
Občané židovského státu však 7. října navázali i na jiné tradice. Individuální hrdinství v zápase s teroristy. Solidaritu s rodinami obětí i rukojmích, vzájemnost, touhu po jednotě v těžkých časech. Snahu o nápravu věcí veřejných. To vše jsou hodnoty, na kterých židovský stát vznikl. Koncem října jde Izrael k volbám. Stále má šanci zapudit cynismus, extremismus. Zvolit slušnost, možná i toleranci. Srdce se zotavuje pomalu, pokud jej ale ovládne nenávist, zdravé už nebude nikdy.
