Slovensko ovládla nenávist a vztahovačnost, říká psychiatr rok po atentátu

Rozhovor si také můžete poslechnout v audioverzi.

Slovenská společnost zůstává rok od atentátu na premiéra Roberta Fica polarizovaná. Politici v zásadě nezměnili své chování - stále se pouštějí do ostrých osobních útoků.

„Buď naši politici nemají vliv, nebo necítí žádnou osobní ztrátu, že to je i jejich premiér, kdo byl obětí atentátu,“ odpovídá psychiatr Péter Hunčík v rozhovoru pro Seznam Zprávy na otázku, proč se společnost neposunula ke smíru.

Hunčík patří mezi zhruba 500 psychiatrů a psychologů, kteří se už v lednu v souvislosti s atentátem obrátili na Fica s výzvou, aby zvážil své další působení v politice.

„Zdá se, že agresivita a emoční výbušnost ve Vašem veřejném vystupování se zvýraznila po atentátu na Vaši osobu. Tento čin jako projev politického násilí jednoznačně odsuzujeme. Přežil jste nepochybně život ohrožující stres, který může mít dopad i na Vaše fungování v budoucnosti,“ napsali v textu odborníci.

Jak premiéra Roberta Fica atentát v Handlové změnil?

Velké změny v chování či vystupování nevidím. To mě právě překvapuje, protože jsem očekával, že změna nastane v tom smyslu, že učiní nějaké vědomé kroky. Že začne vědomě analyzovat svůj život a své kroky po této zkušenosti. Druhá možnost byla, že pomstychtivost a agresivní chování budou u něj ještě výraznější.

Jisté změny vidím ale proto, že Robert Fico je u moci čtvrté volební období. Začal vládnout jako houževnatý člověk ve věku mezi čtyřiceti a pětačtyřiceti. Nyní je mu šedesát, takže přirozeně nastaly i fyziologické změny.

Později v životě u některých lidí vidíme, že se soustředí na témata, která považují za důležitá pro sebe. U jiných zase, že začnou nesouvisle komunikovat či se tlačit více do popředí, neboť ještě chtějí být viditelní. U mužů je časté, že chtějí ukazovat, že jsou ještě mladí a vitální. Některé takové příznaky vidíme i u pana premiéra, ale nevím, nakolik to souvisí s atentátem.

Vidíte u Roberta Fica příznaky chování člověka s posttraumatickou stresovou poruchou?

Na to neumím odpovědět. To je velmi individuální, kdo jak se chová, jakým způsobem.

Robert Fico se v posledních týdnech často vrací k atentátu, tento týden na úřadu vlády ukázal fotografie svého těla. Poslední týdny ale často rušil program. Čím si to vysvětlujete?

Člověk, který se takto dívá do hlavně zbraně, jako se díval on, ten musí prožít opravdu peklo. To je v podstatě konec života. Ještě vnímá, že přijde další rána, pak další, ještě další. Celé to možná zažívá ještě při vědomí. A když nepřijde adekvátní reakce ze strany společnosti, ani ze strany jeho kolegů, nevím, jak se musí cítit.

Pamatuji si na vyjádření Roberta Kaliňáka (ministra obrany – pozn. red.), který volal po uklidnění situace. Ale Robert Fico vidí, že společnost jde dál jako dřív a přístup lidí či politiků se ke kardinálním otázkám nezměnil.

Ve společném dopise jste v lednu premiérovi vyčítali, že útočí na lidi, kteří nejsou v politice. Když urážel mladého člověka, který ho kritizoval za práci, nebo když útočil na rodinu opozičního politika. Říkali jste, že polarizuje společnost a vyvolává emoce. V jakém stavu je dnes společnost na Slovensku?

Právě jsem se díval na zprávy a vidím konflikty v politice i uvnitř společnosti. V zahraniční politice se objevily i příznaky paranoie, či snaha vidět kolem sebe jen nepřátele. Zvyšuje to tenzi ve společnosti, při které se jen málokdo dokáže cítit dobře. Někteří na tom však mobilizují voliče a na konfliktech mobilizují i ​​své síly.

Vidíme, že lidé posílají děti studovat do ciziny, vidíme situaci v Maďarsku či na Balkáně, válku na Ukrajině. Nic z toho nám na klidu nepřidává, necítíme bezpečí a nemáme tak podmínky pro spokojený život.

A v takové situaci se rozhodne jet Robert Fico do Moskvy. Člověk se už potom nevyzná v tom, co vlastně jsme. Jsme v NATO už 20 let a víme, že nás NATO chrání, ale přitom útočíme na společné aliance stejně jako maďarský premiér Viktor Orbán na Evropskou unii.

Část společnosti nevěří, že atentát na Fica byl skutečný. Čím si to vysvětlujete a může být jedním z důvodů, že se v posledních letech událo několik neočekávaných a negativních věcí, a tak už společnost nemá kapacitu vnímat další?

Práh citlivosti ve společnosti klesá. Nevím, co by se muselo stát, aby společnost reagovala například tak jako v roce 2018 po vraždě novináře Jána Kuciaka. Možná by už ani to nevyvolalo velké otřesy, už máme něco za sebou, už jsme přivykli. Jenže ta občanská společnost je jediná, která může nějakým způsobem donutit politickou moc, aby se chovala trošku zodpovědněji. Situace vypadá chaoticky, ale není tak komplikovaná, aby si soudný člověk nemohl vybrat tu správnou cestu.

Když došlo k vraždě prezidenta Kennedyho ve Spojených státech nebo Martina Luthera Kinga, Američané řešili, o co přišli, a snažili se změnit zákony a atmosféru ve společnosti, která k tomu vedla. Buď naši politici nemají vliv nebo necítí žádnou osobní ztrátu, že to je také jejich premiér, na koho útočník spáchal atentát. Ale možná je jednodušší to celé zpochybnit, že se atentát nestal.

Jedná se o obrannou reakci společnosti?

Při takových událostech, jako je atentát na premiéra, je přirozený šok v celé společnosti. Když nepřichází, asi je to sníženým práhem citlivosti nebo nezájmem.

Například my jsme měli konferenci, která se měla udát po atentátu a volali mi z Rakouska, že tedy asi nepřijedou, že bychom se v takové situaci stejně neuměli soustředit. Ale pak byli další, které to nerozhodilo a nevěděli, proč bychom měli něco rušit. Často nad tou reakcí přemýšlím. Je to asi o tom prahu citlivosti.

Snahu o uklidnění situace slibovali i politici. Odcházející prezidentka Zuzana Čaputová s tehdy nastupujícím prezidentem Peterem Pellegrinim chtěli svolat kulatý stůl, kam pozvou všechny politiky, aby společně vyslali signál, že chtějí změnu. K tomu nakonec nedošlo. Opoziční strany zpočátku utlumily kampaň k probíhajícím eurovolbám a část politiků už tehdy za viníky označovala opozici a média, přestože střelec byl velmi brzy identifikován. Na čem ztroskotala snaha o uklidnění společnosti?

Je to tím, o čem jsme už mluvili. Chybí nám ve společnosti důvěra. Když nás už někdo oklamal, předpokládáme, že tak učiní znovu.

Všichni slibovali, že přehodnotí své kroky, vlastní podíl viny, byť symbolický. Na základě těchto slov jsme očekávali změny. U premiéra jsme si už řekli, že tam mohly nastat změny jen dvěma směry. Ale slovenská společnost reaguje v podstatě, jako by se nic mimořádného nestalo. Ptám se dost často, co se má ještě stát, když ani tohle s námi nepohnulo.

Dá se udělat krok zpět z takto eskalované situace?

Ve společnosti je velmi důležité mít dobré komunikační kanály, abychom si uměli vyměňovat skutečné informace. Stejně tak je důležité již tisíckrát omílané kritické myšlení.

Když vidíme například současnou debatu o očkování i to, jak k ní přistupuje celá vláda, tak můžeme konstatovat, že odmítáme vědecký přístup. Je pro nás nesrozumitelný. Umíme to zpomalit dobrým školstvím a normálními mezilidskými vztahy. A je třeba to zpomalit, neboť konečná zastávka takového procesu je hrozná, to je v podstatě válka. Ale atmosféra v naší společnosti, kde vidíme nenávist a vztahovačnost, ozdravování společnosti komplikuje.