„Starci“ ve zbrani. Moderní války nejsou pro mladé

Hrozba války na Evropě leží nejtíživěji za poslední desetiletí. Válka na Ukrajině zuří čtvrtým rokem a fronta zůstává jen něco přes tisíc kilometrů od hranic Evropské unie.

Moskva přitom dává najevo, že její ambice nekončí u Charkova ani Krymu; západní rozvědky varují, že ruská armáda by mohla být v dohledné době připravena na velký úder proti NATO (jejím cílem nemusí být nutně NATO přímo porazit, ale rozložit ho i s použitím vojenské síly).

Současně Washington obrací strategické těžiště k Indo-Pacifiku: V Bílém domě i Pentagonu se hlasitě prosazuje názor, že Evropa si musí svou bezpečnost zajišťovat sama, pokud mají Spojené státy odradit Čínu od útoku na Tchaj-wan.

Britský náčelník generálního štábu generál sir Patrick Sanders proto už v roce 2024 označil Brity za „předválečnou generaci“ a vyzval společnost, aby se připravila na konflikt s Ruskem, protože profesionální armáda o 73 000 mužích by takovou zátěž neunesla. V případě české armády by to nebylo jiné.

Politická reakce je viditelná v rozpočtech. Evropské vojenské výdaje v roce 2024 stouply o 17 procent na 693 miliard dolarů, nejvíc od konce studené války. Brusel spustil plán ReArm Europe, který má během čtyř let uvolnit až 800 miliard eur na obranu a výslovně počítá s tím, že USA se budou soustředit jinde.

Jenže peníze samy o sobě neřeší starý a přehlížený problém: Kdo bude tu novou techniku obsluhovat.

V první světové válce kontinentální mocnosti povolaly do zbraně milionové armády; jen Francie a Německo nasadily bezprostředně po mobilizaci v roce 1914 do boje celkem asi osm milionů mužů.

Moderní západní společnosti se sice naučily spoléhat na menší profesionální síly, jenže válka na Ukrajině připomněla, že ani vyspělá technika nedokáže nahradit pěchotu, ženisty či zbraňové specialisty – k efektivnímu vedení války je prostě stále zapotřebí spousta „živé síly“. Zbraně na dálku a drony sice mění způsob, jak se válka vede a jak vypadá, ale stále platí, že bez lidí na frontě se vyhrává těžko.

Čísla přitom ukazují vývoj naprosto nepříznivý. Německý bundeswehr má dnes zhruba 181 tisíc vojáků – o víc než deset tisíc méně než před pěti lety – a vládní studie mluví o potřebě dalších 75 tisíc, má-li země splnit nové požadavky NATO.

Počet vojáků v britské armádě klesl na necelých 73 tisíc profesionálů, nejméně od dob Napoleona. Parlamentní zpráva varuje, že z ozbrojených sil stále více lidí odchází, než do nich narukuje, že bez rychlého zlepšení náboru nebude armáda připravena na „intenzivní konflikt“ a že země bude možná muset vycvičit dobrovolnickou „občanskou armádu“, pokud se má vyrovnat hrozbě z Ruska.

Francie, Itálie i Španělsko bojují se stejným potížemi. Tamní armádní šéfové upozorňují, že třetina kasáren zeje prázdnotou a moderní technika stojí bez osádek.

A země, které mají k probíhající válce nejblíže, jsou na tom často ještě hůře.

V Polsku sice během loňské kampaně „Prázdniny s armádou“ nastoupilo téměř deset tisíc nováčků, ale zároveň rekordních devět tisíc profesionálů odešlo. Rumunsko drží v některých specializacích dvacetiprocentní podstav, Maďarsko spouští billboardy, a dokonce reality show, aby mladé přitáhlo k uniformě.

Česká armáda má momentálně jen 23 600 vojáků z povolání, přestože strategické plány NATO pro naši zemi předpokládají nejméně 37 tisíc. Loni přibylo pouhých 176 profesionálů; náčelník generálního štábu Karel Řehka označil současný systém náboru za „neudržitelný“.

Disproporce je zřejmá: Válka na Ukrajině stojí na statisících pěšáků, zatímco členské státy NATO by podle interních analýz potřebovaly desítky nových brigád, aby byly schopné podobný konflikt vůbec vést – a nedokážou je personálně naplnit.

Příčiny jsou různé: „Civil“ nabízí lepší platy, armáda nemá prestiž a (nejen) mladí k ní nemají pozitivní vztah. Ale jeden velký a těžko překonatelný problém má společný celá Evropa: demografii.

Křivka porodnosti se v celém vyspělém světě pohybuje jediným směrem – dolů. Základna potenciálních branců tak bude rok od roku menší. V armádách to lze už dnes vyčíst z věkového průměru: U frontových jednotek v Ukrajině i Rusku se průměrný věk vojáka blíží ke čtyřicítce, což by bylo ve druhé světové válce nemyslitelné. Ještě ve Vietnamu byl průměrný věk padlých amerických vojáků 23 let…

Pro Česko z toho plynou nepříjemné závěry. Zaprvé, na rozdíl od minulosti nemůže malý stát spoléhat, že „velcí“ spojenci doplní mezery v lidské síle – sami mají potíže. Zadruhé, demografická situace je pevně dána na desítky let dopředu a nic s ní neuděláme. Za prvních devět měsíců roku 2024 se v Česku narodilo jen 64 200 dětí, nejméně od vzniku Československa v roce 1918.

Ani sebelepší marketing či platy v armádě nezmění fakt, že ročník se 64 tisíci narozenými dětmi nemůže do uniformy poslat tolik mladých jako ročníky ze 70. let se sto tisíci dětmi v ročnících.

Zřetelně se to projevuje i v rusko-ukrajinském konfliktu. Obě armády bojují o lidi – a obě dokazují, že počet pušek v zákopu je stejně důležitý jako počet dronů. Obě země přitom mají slabé mladé ročníky, především ty v kategorii od 20 do 30 let.

Na ukrajinské straně první měsíce invaze přilákaly do zbraně víc dobrovolníků, než štáb stihl vybavit. Přes rok 2023 ale nadšení vyprchalo a ztráty se nasčítaly. Kyjev proto loni na jaře snížil minimální věk brance z 27 na 25 let a letos spustil program „Kontrakt 18–24“. Ten slibuje roční službu, okamžitý bonus 200 000 hřiven a celkovou odměnu až dva miliony za rok. Navíc nově odvedeným umožňuje vybrat si jednotku, ke které nastoupí.

Kyjev také hledal rezervy, kde se dalo. Vrchní velitel NATO v Evropě, americký generál Christopher Cavoli, letos v Senátu poznamenal, že „Ukrajina zjevně vyřešila část svého nedostatku lidí tím, že rozšířila okruh branců a vytáhla stavy z kanceláří do první linie“.

Řešení to ovšem rozhodně není dokonalé: Ruská armáda má stále jasnou personální převahu. Mladých branců se hlásí málo a armáda výcvik i podmínky hlavně pro pěšáky ani po několika letech války nedokázala nabídnout na takové úrovni, aby našla dostatek uchazečů. Alespoň se Ukrajině daří držet celkový stav armády zhruba na stále stejné výši.

Rusové si dokázali vytvořit efektivnější systém doplňování stavů, i když při tom Kreml musel sáhnout k některým mimořádným krokům. Nejprve „částečně mobilizoval“ 300 tisíc rezervistů, pak vsadil na masivní nábor „smluvních vojáků“: Za rok 2024 jich mělo být přes 430 tisíc, což spolu s dalšími opatřeními zřejmě zcela stačilo na pokrytí ztrát a zřejmě i umožnilo ruskému velení v omezené míře vybudovat nové jednotky nebo posílit stávající.

Ale stejně jako na Ukrajině i v Rusku je zjevný trend ke „stárnutí“ armády. Parlament zvedl horní hranici povinné služby z 27 na 30 let. Ale hlavní podíl „starců“ ve válce se verbuje mezi „smlouvaři“, kteří na frontu odchází dobrovolně s vidinou velmi štědrých bonusů. Průměrný věk mužů, kteří podepíší smlouvu o službě ve „speciální vojenské operaci“, překročil čtyřicítku. Průměrný věk padlých na ruské straně se v loňském roce dostal k hodnotě 38 let.

Na obou stranách konfliktu se tak ukazuje, že v situaci demografického útlumu se i diktatury jako Rusko zdráhají „vyčerpávat“ mladé ročníky a snaží se raději sahat po starších mužích. Cesty mohou být odlišné: Rusko volí kvantitu a snižuje standardy, Ukrajina se snaží nabídnout lepší podmínky pro mladé a mobilizovat primárně starší ročníky. Výsledek je podobný: Průměrný voják na východní frontě má kolem 40 let.

To je signál i pro NATO. Pokud někdy dojde na opotřebovávací válku s podobně silným protivníkem, stát musí přesvědčit a vycvičit celou společnost – včetně těch, kdo už si mysleli, že mají vojnu dávno za sebou.

Státy zkoušejí různé cesty, které by přivedly nové lidi k uniformě – nebo udrží ty stávající. Jednou z nich je posílení role žen. Norsko zavedlo pohlavně neutrální odvod už v roce 2015. Dánsko v březnu rozhodlo, že ženy mohou být povolány do povinné služby – ale už dnes 25 procent dobrovolníků, kteří do služby nastupují, jsou právě ženy. Lotyšsko, které obnovilo povinnou službu loni v lednu, přidalo paragraf, jenž dovoluje ženám nastoupit s muži ve stejné roli.

V Česku se podíl žen drží kolem 12 procent, ale armáda otevřela náborové kampaně přímo na středních školách a láká na technické specializace, kde fyzická síla nehraje hlavní roli.

Druhou cestou je otevření bran cizincům. Německo už v roce 2018 zvažovalo verbovat občany sousedních zemí, pokud mají potřebné dovednosti. Berlín nyní debatuje spíše o návratu odvodů, ale zároveň počítá s rychlým vstupem do služby pro obyvatele EU s dvojím občanstvím. Francie má svou Cizineckou legii, Španělsko zase v letošním imigračním balíku řeší, jak cizincům z Latinské Ameriky zkrátit cestu k občanství, pokud odslouží několik let. Mimochodem, i Rusko láká cizince na zrychlené získání občanství, pokud nastoupí na Ukrajinu.

Třetí možností je armády „ostaršit“: zvednout horní věkovou hranici pro vojáky i „záložáky“. Finsko navrhlo posunout limit pro rezervisty na 65 let, čímž by teoreticky navýšilo mobilizační sílu o 125 tisíc lidí.

K tomu přibývají měkčí pobídky. Británie oslovuje generaci Z sloganem „You Belong Here“ a ukazuje reálné příběhy vojáků na TikToku. Polsko rozdává náborový bonus 6000 zlotých a slibuje rychlejší kariéru v nově vznikajících jednotkách teritoriální obrany. Společným jmenovatelem podobných programů je snaha získat alespoň vojáky „na částečný úvazek“, když těch, kdo jí chtějí dát všechen svůj čas, je málo.

Žádná z uvedených cest však nebude samospásná; všechny narážejí na finance, infrastrukturu výcviku i politickou vůli. Trend je ale zřejmý: Evropa se pomalu loučí s modelem malé, elitní profesionální armády a hledá hybrid, který zapojí širší populaci bez plnohodnotného návratu branné povinnosti.

Někdo by mohl namítnout, že honba za početnějšími stavy je anachronismus. Vždyť fronty na Dněpru křižují tisíce bezpilotních letounů, dělostřelecké souboje řídí AI a satelitní snímky přicházejí v reálném čase. Jenže realita ukrajinského bojiště ukazuje opak: Drony neodstranily potřebu pěchoty.

Podle interních plánů NATO bude Aliance k plné ochraně východního křídla potřebovat dalších 35 až 50 brigád, tedy nejméně 150 až 300 tisíc vojáků navíc. Ani ty nejmodernější systémy protivzdušné obrany nebo dálkové úderné zbraně se totiž neobslouží samy; každá baterie Patriot představuje zhruba 90členný tým, tanková rota Leopard stále potřebuje mechaniky i řidiče a logistika raket či dronů vyžaduje lidi s dovednostmi v elektru a IT.

Moskva štědře platí starší dobrovolníky, jelikož ví, že bez pěchoty nedokáže držet ani dobytá území. Obě armády zároveň vkládají obří zdroje do bezpilotních prostředků, ale ke každému roji dronů stále potřebují operátory, zpravodajce a techniky – a tak počet vojáků prakticky neklesá.

Technologie tedy ušetří vojákům některé rutinní úkony, zároveň však vytváří nové personální nároky: specialista na software řízení palby, analytik satelitních dat, operátor FPV s reflexy profesionálního hráče počítačových her. Automatizace sice mění práci vojáků, ale rozhodně je zatím o ni nepřipravila.

Zkušenost z Ukrajiny proto dává NATO jasný vzkaz: I válka plná senzorů a algoritmů se nakonec láme na vytrvalosti pěchoty, na počtu osádek děl a na tom, kdo dokáže lépe doplnit nevyhnutelné ztráty. Dron možná zkrátí frontu, ale až člověk na zemi linii skutečně posune vpřed. A je vcelku jedno, jestli je mu 20 nebo 40 let.