Hlavní obsah

Kvůli uprchlíkům se přestěhovala z vlastního domu. „Nemůžu přestat“

Foto: Filip Harzer, Seznam Zprávy

Samaritánské lublinské trio: Maniek, Olga a Łukasz.

Reklama

1. 6. 16:35

Obětavost Olgy z polského Lublinu jsme popsali už letos v březnu. Ženu, která svůj dům poskytla na pomoc válečným uprchlíkům, jsme na konci května navštívili znovu. Jejím domem mezitím prošly nejméně tři tisíce lidí.

Článek

/Od zvláštního zpravodaje ve východním Polsku/

„Takže do nemocnice? Kam ji odvezeme?“ ptá se Olga Batorová svého partnera. Řeší, kam zavézt šestnáctiletou ukrajinskou dívku s ovázanou nohou. Zranila se na dvoře domu při hře s míčem.

Stojíme ve velké garáži ještě většího domu v Liliové ulici ve východopolském městě Lublin. Dům Olgy Batorové už déle než tři měsíce slouží jako útočiště a přestupní stanice pro válečné uprchlíky z Ukrajiny. Seznam Zprávy místo navštívily v polovině března. Tehdy majitelka domu přespávala v hotelu, protože na ni doma už nezbylo místo. V té době v Liliové mohlo přespávat dokonce až 120 lidí.

O Olze Batorové jsme psali v polovině března:

„Teď bydlím v pronajatém bytě, protože hotel je příliš drahý,“ říká Batorová, jež je původem z Běloruska. „Není tu pro mě místo. Občas si přijedu pro věci. Teď jsem si musela obměnit šatník za letní oblečení,“ dodává se smíchem. Je stejně energická, pozitivní a zároveň rázná, jako byla před dvěma měsíci. Jen svetr s Mickey Mousem vystřídala za mikinu s nápisem Friends.

Foto: Filip Harzer, Seznam Zprávy

Maniek a Olga v prostorech, které předělávají na ubytování pro rodiny s dětmi se speciálními potřebami.

„Není jiná možnost, teď nemůžeme skončit. Mám spoustu telefonátů od uprchlíků, že hledají v rámci Polska nové ubytování, protože majitelé bytů, kde našli první útočiště, jim po třech měsících říkají, že si musí najít nové,“ vysvětluje Olga, proč změnila svůj vlastní domov v místo pomoci a proč v obdivuhodném humanitárním vypětí pokračuje. Pomáhá jí v tom její partner Łukasz Stoma a kamarád Marcin Pszenniak zvaný Maniek.

Právě Maniek vypráví, jak se nedávno postarali o sedm lidí, kteří se náhle ocitli bez střechy nad hlavou. V rekreační a chatové oblasti u jezera nedaleko Lublinu totiž před pár dny z hodiny na hodinu vystěhovali na dvě stovky uprchlíků. „My jsme jich u nás přijali sedm. Původně tam měli zůstat do konce června, ale majitelé změnili názor, protože začíná letní sezona,“ říká Pszenniak.

V patře jsou děti se speciálními potřebami

Jinak se ale forma pomoci v Liliové mírně změnila. „Nahoře v patře bydlí 30 lidí na delší dobu. Jde o ukrajinské rodiny s dětmi s poruchou autistického spektra. Spolupracujeme teď s jednou organizací na pomoc těmto dětem,“ vysvětluje třetí ze samaritánské trojice Łukasz Stoma.

Pro ubytované mají zajištěnou dodávku teplého jídla. „Také jsme předělali na malé byty tohle zázemí naproti, kde byly sklady. V suterénu teď bydlí rodiče s malým chlapcem,“ ukazuje Stoma prostory, ve kterých je cítit novota.

To, co se příliš nezměnilo, je velká garáž. Dál je plná matrací a přikrývek. Jen na oknech přibyly samolepky, dětské kresby a po zdech sem tam ukrajinská vlajka, a hlavně – lidí je tu podstatně méně než v březnu.

+2

Svědčí o tom i mazací tabule, jež byla ještě před měsícem a půl hustě popsaná jmény, daty a místy odjezdu uprchlíků. Ti z Liliové totiž nejčastěji po dni nebo dvou mířili auty, mikrobusy či autobusy do dlouhodobějšího ubytování zajištěného v Německu, Nizozemsku, Itálii nebo Španělsku. „A stále odjíždějí, i když už podstatně méně. Méně lidí přijíždí, takže ochabla i nabídka pomoci,“ říká majitelka domu.

Situace se podle ní výrazně změnila v týdnu mezi katolickými a pravoslavnými Velikonocemi, čili ve druhé polovině dubna. „Teď čekám, co bude, protože na Ukrajině bude 4. června končit školní rok a spousta lidí s odjezdem ze země čeká na tohle datum. Nečekáme velký nápor, ale lidí asi opět bude víc,“ vysvětluje Olga.

Dodává, že lidé, kteří teď z Ukrajiny odcházejí, uvádějí často jako důvod svoji obživu. Mají sice doma své bydlení, ale kvůli válečným škodám na průmyslu, ekonomice a službách přišli o práci, a jsou proto bez prostředků.

Pomoc pro tři až pět tisíc uprchlíků

Batorová se Stomou a Pszenniakem teď zakládají vlastní nadaci na pomoc uprchlíkům. „Čekáme, až nás zaregistruje soud. Budeme pomáhat nejen ukrajinským dětem. Neohraničujeme se jen na ukrajinské uprchlíky, protože nevíme, jak se situace vyvine v Bělorusku nebo Rusku,“ avizuje Olga Batorová.

Kolika lidem trio už od začátku války pomohlo, přesně neví. Vybavuje si ale jednotlivé příběhy. „Byla tu žena, která s dítětem utekla z Mariupolu. Šlapala po mrtvých tělech. Poslali jsme je do Itálie, chlapeček ale dostal pět medvídků, než se vůbec odhodlal nastoupit. Byla tu také žena z Irpině, která viděla, jak Rusové střílejí do lidí,“ vzpomíná Maniek. Po třech měsících už ale emoce opadly.

Foto: Filip Harzer, Seznam Zprávy

Sklad s hygienickými potřebami. Ještě před pár týdny byl úplně plný. V budoucnu má místnost sloužit jako obytná.

„Prošly tudy asi tři tisíce lidí, ale možná to bude až pět tisíc, protože jsme neubytovali všechny. Některým jsme zajistili odvoz hned a ani se nedostali k nám domů,“ počítá Olga.

Celkem přes východopolský Lublin, který je zhruba stejně velký jako Brno, prošlo během třech měsíců už na 1,25 milionu válečných uprchlíků. Ve městě jich podle primátora Krzysztofa Żuka zůstalo zhruba 70 tisíc, polovina jsou děti. Čísla se městu podařilo získat díky údajům z mobilních telefonů, informovalo rádio Tok FM.

Musíme mít na paměti, že válka pokračuje, a naší povinností je pomáhat dlouhodobě. Proto jsme už začali s integrováním a prevencí stereotypů. To je jeden z nejdůležitějších úkolů, který před námi v uprchlické krizi stojí.
Krzysztof Żuk, primátor Lublinu

Podle primátora město Lublin „zvládá situaci vzorově“. I když je Żuk spokojený a chválí si i činnost nevládních organizací, Olga Batorová z Liliové takové nadšení nesdílí. Vůči přístupu samospráv a hlavně polského státu je po třech měsících práce s uprchlíky kritická.

Administrativní „klacky pod nohy“

Stěžuje si na novelu zákona o pomoci ukrajinským uprchlíkům, kvůli níž není možná výplata státní finanční podpory za pomoc uprchlíkům, kteří ještě nemají tzv. pesel, tedy polskou obdobu rodného čísla.

„A to navíc platí i zpětně. Jenže od nás odjelo 98 procent lidí dál na Západ, takže si polské rodné číslo nezřizovali. Předtím stačil jakýkoli dokument, se kterým uprchlíci překročili hranici, a také datum, kdy se dostali do Polska. Už to pro nás byla komplikace, protože jsme tu jen tři, jen já tu umím rusky, a leckdy tu byl takový nával lidí, že jsme jejich registraci nezvládali, nebo měli typ papírů, kde ani na nějaké datum nebylo místo,“ vysvětluje paní Olga.

K příspěvkům od státu je tudíž podle trojice obtížná cesta, která navíc může skončit u soudu. „Nejenom že nám instituce nepomáhají, ale navíc nám házejí klacky pod nohy,“ neskrývá svou nelibost Maniek.

Foto: Filip Harzer, Seznam Zprávy

Maniek, Olga a Łukasz z Liliové 5 v Lublinu.

S řadou lidí, kterým pomohli odjet do západní Evropy, zůstává trojice v kontaktu. Za některými se i vypravili, aby zkontrolovali podmínky jejich ubytování. „Na začátku května jsme byli v Rotterdamu, Utrechtu, Amsterdamu a také v Německu. Chtěli jsme vidět, kam lidi posíláme,“ říká Łukasz Stoma.

Kromě vzkazů s poděkováními cítí trio podporu i ve svém okolí. „Máme velmi dobré sousedy. Nikdo nám nedělá problémy, naopak pomáhají. Soused nám zpřístupnil část své garáže. Nosili sem také palačinky, obložené chleby a svačiny,“ chválí si Olga. „Nenávisti je málo, na Facebooku se objevuje, ale je jí málo a filtrujeme to,“ doplňuje Maniek, který spravuje Liliové sociální sítě. Ty pomáhají s výběrem peněz na provoz zařízení.

„A energii ještě máte?“ ptám se tria nakonec. „Ale ano,“ přikyvují lublinští lidumilové. „Nakopáváme se navzájem,“ dodávají svorně.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované