Mír za ztrátu území? Potupný scénář Ukrajinci odmítli

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Na zasedáních Světového ekonomického fóra ve švýcarském Davosu padají každý rok zajímavé výroky a myšlenky. Letos se tam o poměrně velké haló postaral veterán americké diplomacie Henry Kissinger, když vyložil svoji představu o ukončení nynější války na Ukrajině.

Bývalý ministr zahraničí, který se v 70. letech minulého století zasloužil o sblížení Spojených států s komunistickou Čínou nebo o ukončení války ve Vietnamu, přednesl projev přes video jen pár dní před svými 99. narozeninami. Doporučil v něm, aby byla uznána svrchovanost Ruska nad poloostrovem Krym a nad částmi Doněcké a Luhanské oblasti, které měla Moskva pod kontrolou už před začátkem války koncem února.

„V ideálním případě by se dělicí čára měla vrátit status quo ante,“ řekl Kissinger s použitím latinského výrazu pro předválečné poměry. Ukrajincům sice přiznal zásluhy za hrdinský boj, podle něj by se však měla v jednáních zohlednit také „rovnováha v Evropě a v celém světě“.

Jak se brzy ukázalo, doyen v oboru mezinárodních vztahů svými slovy píchl do pomyslného vosího hnízda. Přitáhl pozornost k otázce, jejíž naléhavost v posledních týdnech podtrhuje tlak ruské armády na obsazení dosud neokupovaných částí Donbasu: bude Ukrajina muset pod mezinárodním tlakem podstoupit svůj vlastní „Mnichov“ a rozloučit se s částí pohraničí podobně jako Československo v roce 1938?

Možná i kvůli tomu, že titulky některých západních médií Kissingerovy výroky „přefoukly“ a vyvolaly dojem, že chce přenechat Rusku i území dobytá po únorovém vpádu na Ukrajinu, následovala velmi ostrá reakce ukrajinského prezidenta Volodymyra Zelenského. Ten použil srovnání s mnichovskou dohodou a tehdejší politikou appeasementu, která naivně sázela na to, že ústupky agresivnímu Německu mohou zajistit budoucí mír.

„Vyvolává to pocit, že pan Kissinger nemá ve svém kalendáři rok 2022, ale 1938, a že si myslel, že nemluvil k posluchačům v Davosu, ale v Mnichově v té době,“ ohradil se Zelenskyj ve svém nočním videu.

Současně se vymezil i proti redakčnímu komentáři listu New York Times z 19. května, který vyzněl podobně jako Kissingerova slova. Deník napsal, že předsevzetí Kyjeva, že nad Ruskem zvítězí a získá zpět území, která jsou pod ruskou kontrolou už od roku 2014, není reálné. „Pokud konflikt nepovede k opravdovým jednáním, budou to ukrajinští lídři, kdo bude muset udělat bolestivá rozhodnutí, která si každý kompromis vyžádá,“ uvedl New York Times.

Zelenského reakce jenom potvrdila, do jaké míry jsou úvahy o míru výměnou za uznání ruské vlády nad ukrajinským územím neurotické téma. Historická paralela v podobě varování před dalším Mnichovem se v této diskusi přímo nabízí a není náhoda, že se v projevech objevuje už několik měsíců.

Jakkoli může být srovnávání současných a historických událostí z podstaty vachrlaté, v případě mnichovské krize a ukrajinské války může být svým způsobem užitečné. Při podrobnějším náhledu totiž vyje najevo, že Ukrajinci jsou na tom v některých důležitých ohledech lépe (pokud se to tak dá říci) než Čechoslováci v roce 1938.

Ukrajina především bojuje proti agresorovi – na rozdíl od Československa, které se dohodě o odstoupení Sudet podvolilo. Podle amerického historika Tymothyho Snydera je aktivní obrana důležitá mimo jiné proto, že dává opodstatnění pro naléhavý patetický styl, s nímž prezident Zelenskyj promlouvá k veřejnosti i západním politikům.

„Díky skutečnosti, že je zde akce, která tomu patosu odpovídá, má právo se vyjadřovat tímto způsobem,“ řekl Snyder už v březnu na diskusi ve Vídni. Připomněl v této souvislosti i bývalého prezidenta Václava Havla a filozofickou zásadu, že pro pravdu je třeba riskovat.

Dále platí, že Ukrajina je v příhodnější mezinárodní situaci. Zatímco Praha se v roce 1938 ocitla téměř úplně osamocená a její hlavní spojenci Paříž a Londýn ji nutili k ústupkům Hitlerovi, Kyjev má naprostou většinu evropských států na své straně a obzvlášť Polsko, pobaltské země, ale i Česko a další státy vystupují jako jeho rozhodní spojenci.

Rozdíl je také v možnosti ospravedlnění záboru území podle etnického principu. Zatímco v Sudetech zjevně převažovalo německé obyvatelstvo, které souhlasilo s připojením k nacistické Třetí říši, na Ukrajině taková jasně vyhraněná tendence chybí. Argument, že jde o naplnění vůle místního ruského obyvatelstva, mohl být částečně pádný při obsazování Krymu v roce 2014, sotva ale může platit na všechny oblasti ve východní Ukrajině, které ruská vojska okupují.

„Ani o východních částech Ukrajiny rozhodně nelze říci, že jsou jednoznačně proruské. I kolem Doněcka a Luhanska najdete lidi, kteří se vnímají více jako Ukrajinci,“ řekl Seznam Zprávám odborník na ukrajinské dějiny Stanislav Tumis z Filozofické fakulty Univerzity Karlovy.

Situace se postupem času mění v neprospěch Kremlu. I v regionech, které dříve více tíhly k Rusku, sílí ukrajinská národní identita. Podle Tumise tento proces začal už s oranžovou revolucí v roce 2004, která vynesla do prezidentského úřadu prozápadního kandidáta Viktora Juščenka. Zesílil po majdanské revoluci a vypuknutí vojenských střetů o Donbas v roce 2014 a vystupňoval se letošní ruskou invazí.

S tím souvisí i sílící povědomí o historických hranicích Ukrajiny, které Kreml zpochybňuje. Ve srovnání s českými zeměmi se sice ukrajinská státnost datuje teprve od minulého století a navíc v rámci Sovětského svazu, přinejmenším od uspořádání po druhé světové válce, kdy se k Ukrajině připojila území patřící dříve Polsku, Československu a Rumunsku, jsou ale její hranice stabilní. Ostatně po rozpadu Sovětského svazu v roce 1991 je uznalo i Rusko.

„Ukrajina považuje historické hranice za své a rozhodně bude bojovat o jejich zachování,“ zdůraznil historik Tumis.

Ve výsledku se pak jasněji rýsuje odpověď na otázku, zda by Ukrajinci byli schopni při mírových jednáních akceptovat odstoupení části jejich území Rusku.

Podle slovenského experta na ukrajinskou politiku Alexandera Duleby z Prešovské univerzity je to nereálné z vícero důvodů. V první řadě poukazuje na průzkumy veřejného mínění, podle nichž čtyři pětiny ukrajinské veřejnosti odmítají jakékoli územní ústupky Rusku. Zároveň více než 90 procent občanů Ukrajiny důvěřuje Zelenskému.

„Tato čísla jednoduše nepustí. Zelenskyj nemůže dělat politiku, která je s tímto míněním v rozporu,“ řekl Duleba Seznam Zprávám.

Většina Ukrajinců si zároveň myslí, že válku mohou vyhrát. Podle politologa je to celkem oprávněné, když se vezme v úvahu, že Rusové museli ustoupit od Kyjeva a severovýchodní části Ukrajiny, prohráli bitvu u jihoukrajinského města Mykolajiv a prohráli také u Charkova.

„To, že jsme svědky mírného postupu Rusů v Doněcké a Luhanské oblasti, nic nemění na tom, že se Rusové přepočítali, že válku zatím prohrávají. Ukrajinci jednoduše nemají důvod měnit svůj postoj,“ uvedl Duleba.

Z dnešního pohledu se zdá, že Rusové propásli vhodný okamžik. Kdyby přišli s návrhem na mír výměnou za připojení okupovaných území po prvních týdnech války, kdy téměř obklíčili Kyjev, Ukrajinci byli ochotní se bavit. Zelenskyj původně požadoval, aby se Rusové stáhli na linii před útokem.

Poté, co se Rusové museli stáhnout od Kyjeva, však ukrajinský ministr zahraničí Dmytro Kuleba oznámil změnu válečných cílů. Pokud Ukrajina dokáže zvítězit na Donbase, bude podle něj chtít osvobodit celé území, tedy včetně Krymu.

Podle profesora Duleby nejsou tyto cíle nerealistické. Myslí si, že díky pokračujícím dodávkám zbraní ze Západu a lepšímu výcviku vojáků budou Ukrajinci schopni minimálně vyrovnat stavy těžké techniky na Donbasu. Naopak Rusko se bude stále více potýkat s dopady ekonomických sankcí.

Jediné území, kterého by se Ukrajinci nakonec byli schopni za určitých podmínek vzdát, je podle některých odborníků poloostrov Krym. Ten byl vždy považován za ruskou enklávu a přestože jeho připojení k Rusku většina zemí na světě neuznala, v neoficiálních diskusích se jeho anexe leckdy označuje za „fait accompli“, což je v diplomacii výraz pro hotovou věc.

„Pokud by byla ve hře nějaká rozumná dohoda, tak si dovedu představit, že by byli ochotni u Krymu přistoupit na nějaké ústupky,“ uvedl Stanislav Tumis. Zároveň dodal, že totéž rozhodně neplatí o Doněcké a Luhanské oblasti.

Je tedy zřejmé, že západní politici a analytici, kteří se přiklánějí k co nejrychlejšímu ukončení války i za cenu ztrát ukrajinského území, musejí přinejmenším počítat s tuhým odporem napadené země. K prosazení takového plánu se Ukrajinci sotva nechají donutit. Obejít je není myslitelné i vzhledem k řadě zemí, které stojí pevně na straně Kyjeva.

Spíš než na druhý Mnichov to zatím vypadá na delší, vyčerpávající válku. V lepším případě na zastavení palby a bezvýsledná jednání.

Analýzy Seznam Zpráv: