Článek
Od roku 2015 působí Lékaři bez hranic v pátracích a záchranných operacích ve Středozemním moři. Zachránili více než 85 tisíc životů. Z lidí, kteří se vydávají na nebezpečnou cestu z Libye do Itálie, tvoří ženy přibližně jen pět procent.
Lékaři bez hranic spolu s agenturami OSN a dalšími mezinárodními nevládními organizacemi opakovaně dokumentovali koloběh násilí, zneužívání a špatného zacházení, kterým převážně uprchlice během své cesty čelí.
„Jakmile bych byla sama, znásilnili by mě.“ Adanya, 34 let, Kamerun.
4. prosince za soumraku provedl tým Lékařů bez hranic první záchranu - Rotace 20. Na palubě přeplněného gumového člunu v mezinárodních vodách u libyjského pobřeží bylo 74 lidí. Všichni bezpečně dorazili na palubu Geo Barents, přestože byli oslabeni poté, co strávili 15 hodin na moři za nepříznivých povětrnostních podmínek.
Decrichelle
Jednou z nich je Nigerijka Decrichelle, zachránila ji humanitární loď Geo Barents. Žena utekla z nuceného manželství s násilnickým manželem.
Ženy, které přežily, se účastní informačního a diskusního setkání o násilí páchaném na ženách vedeného psychologem Lékařů bez hranic v místnosti kliniky Geo Barents. Během sezení psycholožka vysvětluje různé formy násilí (psychologické, fyzické a sexuální) a informuje ženy o různých službách, které jsou k dispozici na jejich ochranu před násilím, obchodováním s lidmi a mrzačením ženských pohlavních orgánů.
Na cestu se vydala i se svou dcerou. Spolu opustily rodnou Nigérii a přes Niger se dostaly do Alžírska. Když dorazily do pouště, Decrichellina dcera onemocněla. Ženy neměly přístup ke zdravotní péči ani k lékům, dívka v důsledku komplikací zemřela a Decrichelle musela pokračovat v cestě sama. Ztráta dcery pro ni znamenala obrovský a neutěšitelný smutek.
Žena, která přežila, nabízí svou podporu jiné ženě během informačního setkání o násilí páchaném na ženách, které vedl psycholog na palubě lodi.
Při pokusu dostat se přes moře byla Decrichelle zatčena a převezena do vězení. Odtud ji okamžitě proti její vůli odvezli do nevěstince.
Několik přátel jí pomohlo utéct, následujících šest měsíců prožila v takzvaných „campos“, opuštěných budovách poblíž moře, kde převaděči shromažďují migranty. V místě živořila do doby, než sehnala peníze na další přechod.
„Chtěla bych být na místě, kde mohu žít jako normální člověk mého věku. Doteď jsem prožívala až moc stresu a utrpení. Přála bych si tu být se svou dcerou, trpím při pomyšlení na to, že jsem v bezpečí a ona zůstala v poušti,“ dodala ve výpovědi, kterou zaznamenali pracovníci nevládní organizacei Lékaři bez hranic.
Mimi (25 let), přichází navštívit zachráněné muže, kteří pobývají na palubě v přízemí lodi. Navštívit mezi sebou se mohou každý den mezi 15:00 a 18:00.
„Řekli mi, že když s nimi budu mít sex, mohou mě převézt bez placení.“ Linda, 19 let, z Guineje.
Christelle
Matka tří dětí. Kvůli domácímu násilí opustila svého manžela a začala spolupracovat s podnikem, který prodával jitrocel. Jednoho dne ji na cestě do práce mezi Marouou a Kousséri unesli muži z militantní islamistické skupiny Boko Haram.
Nově naloděné přeživší se setkaly na palubě s ženami, které byly zachráněny den předtím. Některé z nich se znaly z průjezdu Libyí, kde zahájily přechod ze stejného výchozího bodu, města Garabulli, východně od Tripolisu. Smějící se žena vlevo je Christelle.
Christelle se tak ocitla v Nigérii. Díky pomoci dalších žen se jí nakonec podařilo uprchnout a odjet do nigerijského města Maiduguri na severovýchodě země, kde pracovala v restauraci. Po šesti měsících práce shromáždila peníze, aby mohla odejít se skupinou dalších uprchlíků do Libye.
Na „streamerové palubě“ (podlaha, kde ženy a děti zůstávají po záchraně) ženy perou a věší své oblečení. Na snímku je Christelle.
Přejezd z Alžírska do Libye byl pro ni velmi traumatizující: „U příjezdu do Libye nás v noci znásilnili lidé, kteří nás vezli. Někoho zastřelili, my jsme se rozprchli a ztratili. Spolu s námi se ocitly dvě děti bez matek, které nemluvily francouzsky. Trvalo to dny, než se nám podařilo najít jejich matky.“
Na snímku pátrací a záchranné a lékařské týmy.
„Když jsme po dvou týdnech dorazili do Libye, zatkli nás a dali do vězení. Neměla jsem nikoho, komu bych mohla zavolat, aby přinesl peníze a osvobodil mě. Nějaký muž se rozhodl mi pomoci a zaplatil za mě. Poté jsem s ním uzavřela šestiměsíční manželskou smlouvu. Ve vězení jsem zjistila, že jsem těhotná, ale potratila jsem, naštěstí. Byla to úleva.“
Bintou
Matka čtyř dětí se rozhodla uprchnout z rodného Pobřeží slonoviny, když se její tchánové po smrti manžela rozhodli odejmout jí děti, aby donutili její starší dceru ke svatbě. Bintou tedy vzala své dvě nejstarší dcery a odešla dřív, než by na to bylo příliš pozdě.
Opustila ale svoji nejmladší dceru a syna.
Bintou, 42 let.
Když vstoupily do Libye, byly zatčeny a uvězněny. „Když vás chytí v Libyi, nevíte, kdo je skutečná policie… Chytili nás a dali nás do malé chatrče, muže, ženy, všechny dohromady. Bylo to velmi těžké. Mladí kluci rozbili dveře a utekli jsme.“
„Když jsem se dostala z vězení, začala jsem pracovat v domě jednoho muže.“
Muž jim nezaplatil. Věděl totiž, že chtějí odejít.
.
Od té doby, co opustila Pobřeží slonoviny, Bintou neviděla své další dvě děti. „Chci, aby moje děti byly někým. Když jsem byla dítě, zažila jsem spoustu špatných věcí. Moje matka byla slepá, měla 15 dětí, ale jen tři z nich přežily. Byla jsem jediná dívka a byla jsem provdána násilím. Nechodila jsem do školy. Já chci své děti poslat do školy. Nechci, aby moje dívky měly stejný život.“
Dvacetiletá uprchlice z Guineje leží na kolenou 25leté Mimi z Pobřeží slonoviny, která ostatním ženám ukazuje své fotografie na mobilním telefonu.
„Dlouhý život novorozenci Geo Barents!“
Kadi, (18 let), z Pobřeží slonoviny cestuje se svou matkou a sestrou Miriam. Na snímku si čte román od Roukiaty Ouédraogo „Du miel sous les galettes“.
Miriam, (20 let), z Pobřeží slonoviny, si suší vlasy, když vychází ze sprchy na palubě lodi.
Kdo jsou Lékaři bez hranic
- Nezávislá humanitární a zdravotnická organizace.
- Týmy pracovníků Lékařů bez hranic (MSF - Médecins Sans Frontières) působí ve více než 70 zemích světa a poskytují profesionální zdravotnickou pomoc lidem tam, kde život poznamenala válka, epidemie či přírodní katastrofa. Zároveň pomáhají i těm, kteří jsou z běžné zdravotnické péče vyloučeni.
Sarah
„Byla jsem svědkem toho, jak bylo během útoku zabito mnoho lidí. Jednoduše jsem běžela, nebyl čas pochopit, co se děje, nebo shromáždit své věci. Můj syn byl ve městě během útoku se zbytkem mé rodiny. Nemohla jsem ho ani vzít s sebou. Teď je mu osm let, mluvím s ním jen jednou za rok. V oblasti stále není žádná síť a nemohu se mu dovolat. Vím, že se o něj starají někteří moji příbuzní… Není den, kdy bych na něho nemyslela. Bojím se o svého syna. Nevím, jak se má, nebo co dělá,“ říká Sarah z Etiopie, odkud utekla do Súdánu.
Vydala se za prací do hlavního súdánského města Chartúm. Chtěla našetřit nějaké peníze, které by mohla poslat svému dítěti. „Ale byla jsem v zemi nelegálním migrantem. Bála jsem se zatčení, jako se to stalo mnoha jiným v podobné situaci. Po pár měsících mi pomohl kamarád, abych odjela do Libye.“
Sarah, Etiopanka, 25 let.
Cestovala se skupinou lidí, ale nikoho z nich neznala. „Strávili jsme pět dní v poušti, a když jsme vstoupili na území Libye, byli jsme okamžitě převezeni do vězení. Nebyli tam žádní muži v uniformách, ale těžce ozbrojení dozorci. Každý den bili muže. Nebylo dost jídla pro všechny. V zajetí jsem byla držena dva měsíce, jako výkupné jsem jim dala vydělané peníze z Chartúmu. Přemístili nás ale na jiné místo, kde jsem byla dalších deset měsíců v zajetí. Mlátili nás, ale drželi nás naživu, jen aby z nás získali další peníze. Nakonec jsem byla propuštěna, protože už jsem jim nemohla zaplatit více.“
O pár dní později dorazila na pobřeží a nasedla s mnoha dalšími lidmi do gumového člunu, na kterém se vydali přeplout moře. „Je to stejná loď, na které jsi mě našel,“ řekla dobrovolníkovi, který zapisoval její příběh.
Ženy si na palubě vzájemně pomáhají. Přeživší splétá vlasy jiné ženě.
„V Libyi jsem spala pod náklaďáky a autobusy, protože jsem neměla žádné peníze.“ Afia, 24 let, Ghana.
Ginanna, vedoucí lékařského týmu, hovoří s přeživší krátce po záchranné operaci, 6. ledna 2023.
Lékaři bez hranic zachraňují uprchlíky.
Snímek z paluby lodi Geo Barents.
Týmy Lékařů bez hranic jsou na palubě často svědky silných pout, která se mezi přeživšími na ženské palubě vytvářejí.
Scházejí se, aby si navzájem pomáhaly při každodenních úkonech a péči o děti.
Napsáno na fotografii: „Tato rodina je vždy silná“, Miriam, Pobřeží slonoviny, 20 let.
„Děkuji moc, Geo Barents! Brzy na shledanou!“ Děti z paluby.
Na snímku na lodi Geo Barents zachycena Anabel, vedoucí pátracího a záchranného týmu.
Mezi důvody, proč ženy utíkají z rodných zemí, patří například nucené sňatky nebo mrzačení pohlavních orgánů, které se týká buď jich samotných, nebo jejich dcer. Mnoho zachráněných žen také uvádí, že zažily různé formy násilí, včetně psychického a sexuálního, nebo byly nuceny k prostituci.
