Článek
Někdo by její činy označil za mimořádný projev odvahy. Týden po týdnu a měsíc po měsíci setrvávala v ostřelovaném a později prakticky zničeném ukrajinském Bachmutu. Odmítla evakuaci. Měla za to, že ve městě musí zůstat někdo, kdo lidem poskytne lékařskou pomoc.
Olena Molčanová se však za hrdinku nepovažuje. „My lékaři se v tomto nelišíme od armády. Skládáme i Hippokratovu přísahu. Dále mám mám vojenský průkaz a hodnost poručíka. Proto musím sloužit a neopouštět ty, kteří se mnou počítají,“ svěřila se Molčanová. Její příběh přinesla ukrajinská redakce Novynarnia.
Stala se jedinou lékařkou, která zůstala v Bachmutu se svými pacienty a žila s nimi v úkrytu po dobu deseti měsíců.
Začátkem května ji z hořícího města v obrněném transportéru a pod palbou evakuovala armáda.
„V Bachmutu žiji od roku 2008, přišla jsem sem jako mladá specialistka,“ říká lékařka. Původem pochází z Doněcka, kde dodnes žije i celá její rodina, a který je pod ruskou kontrolou. Tamní politici ještě před plnohodnotnou ruskou invazí vyhlásili samozvanou republiku, kterou později na základě zmanipulovaného referenda Ruská federace připojila ke svému území. „Nechtějí odejít. Je to jejich volba, se kterou jsem se musela smířit. Samozřejmě mě bolí, že jsem od začátku války své příbuzné neviděla,“ svěřila se listu.
Molčanová je povoláním ftizeoložka; jedná se o lékařskou disciplínu zabývající se prevencí, diagnózou a léčením tuberkulózy. Pracovala jako vedoucí střediska pro léčbu této choroby. V Bachmutu ji mnozí dobře znali, neboť byla odbornicí ve zdravotním odboru Bachmutské městské rady.
Ukázka z článku projektu Novynarnia o Oleně Molčanové, zde na snímku v bachmutském krytu.
V roce 2014 byla jedním z prvních lidí ve městě, kteří viděli příchod Ruska z vlastního balkónu. „Bydlela jsem v blízkosti vojenské jednotky. Tanky pod okny, vrtulníky nad domem, separatisté se zbraněmi na ulicích. Pak bylo město ostřelováno raketami. Po dobytí Doněcka, Horlivky a dalších měst se vše uklidnilo. Zvykli jsme si tak žít,“ popisuje Molčanová.
Skutečně válka pro ní začala až telefonátem její 18leté dcery Katerny, která studovala v Charkově. „První tři dny jsem myslela na jediný úkol. Dostat své dítě co nejdříve z města, které bylo neustále pod palbou,“ říká.
Nakonec jí pomohli přátelé a vzali po cestě do Bachmutu s sebou i její dceru.
„Když naše město začali ostřelovat, moje dcera odjela do Kyjeva. Já neměla jinou možnost. Moje lékařská pomoc tu byla potřebná,“ vzpomíná Molčanová.
Dále popisuje, jak se místní snažili žít nadále normální život. „Chodili jsme do práce i pod ostřelováním, nocovali jsme v našich bytech. Až později začaly výpadky elektřiny a vody. Místní pohotovostní služby, městské úřady a dobrovolníci nám naštěstí pomáhali, jak mohli. Nosili jídlo, vodu, generátory a palivo,“ dodává.
Lékařská služba fungovala jako obvykle. A pak Rusové zničili centrální polikliniku v centru města. V Bachmutu tehdy zůstali tři lékaři. „Rozdělili jsme si ve městě takzvané zóny. Maryna Leonidivna bydlela hned vedle První ambulance, tak se nabídla tam. Já bydlela v Čajkovského ulici, tudíž mě vyhovovala Sedmá ambulance. Sergeie Sergijoviče přijali do Druhé ambulance,“ popisuje Molčanová.
Pracovali tam, kam se dostali pěšky. Lékařka vysvětluje, že neměli jinou možnost. Klasický provoz a doprava přestaly dávno fungovat. V té době ještě jezdil taxík, ale stál hodně peněz a bylo velmi náročné ho vůbec přivolat. Obchody byly zavřené. A život se podle jejích slov ve městě se prakticky zastavil. „Na naše kliniky ale přicházeli lidé s nejrůznějšími problémy. Díky dobrovolníkům jsme měli léky, dětskou výživu i plenky. Byl tam dokonce inzulín,“ říká.
Během této doby se stihla i rekvalifikovat na praktického lékaře. „Byla jsem rodinným lékařem, endokrinologem a chirurgem. Dobře jsem se zorientovala v kardiálních patologiích a pracovala s pacienty s rakovinou,“ popisuje Molčanová.
V té době podle jejích propočtů zbylo ve městě asi pět tisíc lidí, z toho na 200 dětí. „Měli jsme hodně pacientů. Denně ke mně chodilo minimálně 50 lidí. Ať už pro obvazy, pro léky na kardiovaskulární systém nebo tlumení bolesti,“ říká lékařka.
V červenci zasáhla raketa dům, který sousedil s domem Molčanové. Pětipatrová stavba se složila jako domeček z karet. Molčanová, jež žila v pátém patře hned vedle, i její sousedé se báli zůstávat v bytech. Proto se rozhodli vybavit si přístřešek v nejnižším patře. S desítkami dalších lidí tam donedávna měli zázemí.
„Měli jsme dobré zásoby vody a jídla. K technickým účelům jsme využívali dešťovou vodu, nebo roztátý sníh. Jídlo se připravovalo na sporáku i na dříví, aby se ušetřilo palivo do generátoru. Ten byl potřeba, protože lidé z okolních krytů si k nám chodili nabíjet telefony,“ říká lékařka.
A už v únoru přestali pálit uhlíky. Všimli si, že jakmile je zapálí, začne ostřelování. „Uvědomili jsme si, že kouř prozrazuje naši polohu, a tím přitahuje pozornost. Vařili poté pouze na plynových vařičích,“ popisuje.
V přístřeší Molčanové bydleli lidé různého věku, děti mezi nimi nebyly. O okolních úkrytech se to ale říct nedalo. Každý den se snažila přesvědčovat bachmutské k evakuaci. Ne každý ale naslouchal. „Bez ohledu na to, jaké byly jejich důvody, nemohla jsem je opustit. Koneckonců, v Bachmutu už žádní lékaři nezůstali,“ vzpomíná Molčanová.
Byla pro místní poslední nadějí, jak získat alespoň nějakou lékařskou pomoc.
Její kliniku vyloupili v únoru. Podařilo se jí ale zachránit některé léky a obvazový materiál, který přinesli do úkrytu a pokusili se vytvořit provizorní ambulanci. „Lidé přicházeli každý den! Pod pohrůžkou smrti, za nepřetržitého ostřelování si babičky přicházely pro validol a sedativa,“ vzpomíná lékařka a dodává, že největší problémy ji dělala tržná zranění nebo popáleniny. Jako ftizeolog s nimi neměla moc zkušeností. „Musela jsem se dát dohromady. Oni se báli víc než já,“ říká s tím, že o sebe se nebála ale vůbec.
A pak do jejich krytu přišla ukrajinská armáda. V suterénu bylo místa dost. Sdíleli s vojáky léky a obvazový materiál, jídlo i oblečení. Podle Molčanové se z nich stala jedna velká rodina.
Později a hlavně v posledních měsících pro ni bylo velmi těžké zvládat nevycházet celé dny ven. Kvůli neustálému ostřelování byl pohyb venku nesmírně nebezpečný. Nakonec si zvykla.
Říká, že nejnáročnější pro ni je vzpomínat na situace, kdy nemohla pacientům pomoci.
„Jeden muž si šel nabít telefon na jiný dvůr, ne do našeho úkrytu. V tu chvíli došlo k náletu a přišel o jednu končetinu,“ popisuje Molčanová. „Pod palbou jsem za ním běžela, ale než se k němu probojovala, bylo pozdě. Zemřel mi v náručí na ztrátu krve,“ dodává.
Armáda později opakovaně žádala Molčanovou, aby opustila Bachmut; vojáci považovali za extrémně nebezpečné tam zůstat. „Řekla jsem, že ještě chvíli a odejdu. Celý poslední měsíc jsem svou evakuaci odkládala na zítra,“ přiznává.
Impulsem k rozhodnutí odejít byl požár, který vznikl v podlaze nad jejím úkrytem.
„V noci do našeho domu bušily tanky. Poblíž začaly hořet domy, knihovna, sklad bytových jednotek, kde byly uskladněny produkty a humanitární pomoc. Do té doby jsem dělala vše, co bylo v mých silách,“ říká lékařka s tím, že to byl pro ni signál k odchodu.
Přistoupila k veliteli se slovy: „Teď jsem připravená.“ On ji krátce odpověděl: „No, konečně. Máte 5 minut.“
V té době s Molčanovou odešla z úkrytu ještě jedna žena, dalších 20 lidí se ale ani v té chvíli k evakuaci neodhodlalo.
Molčanovou kvůli odstřelovačům operujících v okolí doprovázeli čtyři vojáci. „Běželi jsme. Své město jsem nepoznávala. Bachmut hořel, zahalený kouřem. Domy? Zbyly jen hromady cihel,“ svěřuje se s tím, co viděla.
Úspěšně doběhli do dalšího úkrytu, kde byla armáda. Mezi nimi byli zranění chlapci s pohmožděninami, kteří museli být evakuováni. „Přijel za námi obrněný transportér a na něm jsme spolu s chlapci dojeli do Časiv Jaru. Odtud vojenskou sanitkou do Kosťantynivky,“ říká lékařka.
Po příjezdu se, jak říká Molčanová, „s kluky“ rozloučila. Stála mlčky a dívala se na hvězdnou oblohu. „Pravděpodobně bylo toto nebe - po 10 měsících ve sklepě - tím nejsilnějším dojmem, který si budu pamatovat do konce života,“ myslí si.
Z Kosťantynivky následující den odjela do Kyjeva za svou dcerou.
Molčanová později zjistila, jak to s jejím bachmutským přístřeším dopadlo. Má za to, že odešla ve správný čas. „Evakuovali mě 3. května. O týden později byl dům s úkrytem, kde jsem bydlela, v troskách,“ svěřila se webu Novynarnia.
Později zjistila, že lidé, kteří odmítli Bachmut opustit, jsou naživu. Byli ale převezeni do Ruska.
Nedávno prý viděla rozhovor několika lidí, kteří s ní byli v krytu, s ruskými propagandisty. „Je nešťastné od nich slyšet o tom, jak špatná je Ukrajina, jak hrozná je ukrajinská armáda. Zvláště dojemný byl rozhovor ženy z nedalekého přístřeší o tom, jak trpěli bez vody a jídla. Poslouchat tuhle lež jde mimo mě. Byla jsem tam s nimi. Dobrovolníci, kteří riskovali své životy, nám je přinesli a pomohla i armáda,“ rozhořčeně říká Molčanová.
I přes tuto skutečnost nelituje, že zůstala v Bachmutu s těmito lidmi tak dlouho. „V léčebném ústavu jsem složil Hippokratovu přísahu. Nesdílím jejich názory, ale jsou to především lidé. Je mou povinností jim pomoci. Domnívám se, že lékaři by měli být poslední, kdo taková místa během války opustí.“
Olena Molčanová v současnosti žije v Dnipru, znovu pracuje jako ftizeologická lékařka v místním vyšetřovacím ústavu. „Mám tu práci ráda. Stejně jako město. Ano, i tady dochází k ostřelování a raketovým útokům. Ale po Bachmutu to prostě neslyším,“ říká s nadsázkou.
