Polní tracheotomie u Bachmutu. Maksym zachránil bratrovi život, sám padl

Osmnáctiletého Ivana na frontě málokdo viděl daleko od jeho o čtyři roky staršího bratra Maksyma. Mladí vojáci spolu bránili východoukrajinské město Bachmut do posledních chvil, kdy starší ze sourozenců padl. Příběh dvou bratrů vypráví reportáž BBC.

„Nedalo se tam spát. Útočili na nás 24 hodin denně,“ popsal britské stanici Ivan. Jeho starší bratr podle něj bojoval 200 hodin bez přestávky. Osm dní nemohl spát, natož jíst. Oba chlapci spolu byli dlouho uvězněni v budově, která neměla okna. Všude okolo se nicméně odehrávaly tvrdé boje a naděje na průlom postupně uvadala.

Později tak jejich jednotka dostala příkaz se stáhnout. „Vzpomínám si, že jsem nabíjel, vyšel jsem zpoza zdi a v tom se zablesklo. Byl jsem ochromený a spadl jsem,“ vzpomíná Ivan na moment, kdy byl zraněn. Na svém obličeji pak ucítil krev a ztrácel naději na přežití. „Myslel jsem si, že jsem skončil. Vykrvácím a bude to.“

Jeho život ale zachránil Maksym, který mu přiběhl na pomoc a odtáhl bratra zpět do budovy, aby se kryl. „Probral mě, vytáhl mi vyražené zuby a začal mi poskytovat první pomoc,“ popsal Ivan. To zahrnovalo i polní tracheotomii, aby se Ivan neudusil.

Maksym naléhavě volal vysílačkou o pomoc. První zdravotníci, kteří se k němu snažili dostat, však zahynuli ve vozidle, které zasáhla ruská střela.

Trvalo dalších devět hodin, než se k Ivanovi dostala pomoc. Místo aby Maksym zamířil se svým bratrem do bezpečí, rozhodl se, že bude Bachmut bránit dál. Později 22letý muž podlehl ruskému ostřelování.

Mladší ze sourozenců nepochybuje o tom, že nebýt Maksymova činu, zemřel by. „Můj bratr mě nenechal zemřít. Zachránil mě.“ Jejich příběh se stal díky záběrům, na nichž Ivan s rozsáhlou ránou obličeji svírá ukrajinskou vlajku, symbolem statečnosti a odporu ukrajinské armády, popsala stanice.

Maksym a Ivan se dobrovolně přihlásili do boje krátce poté, co Rusko zahájilo invazi. Ivan poskytl BBC řadu fotek, které zachycují sourozence během více než roku bojů – v zákopu, ve vojenském vozidle i při odpočinku. Podle reportéra Jonathana Bealea lze na těchto snímcích pozorovat, jak se mladí a usměvaví muži proměňují ve stále unavenější vojáky.

Na Ukrajině jsou nyní pohřby vojáků stejně neustálé jako dělostřelecký rachot na frontové linii, popsala BBC. Maksymovi přišlo vzdát hold celé město Tomakivka, lidé svírali květiny i ukrajinské vlajky a na hřbitově zněly modlitby. „Pořád tomu nemůžeme uvěřit. Moje duše je rozervaná,“ řekla matka chlapců Lilia po pohřbu. Poznamenala, že jediným důvodem, proč dál žije, je její mladší syn.

„Je to hrdina. Je to anděl. Je to sluníčko. Nikdy by svého bratra neopustil, i když věděl, že sám zemře,“ vzpomínala na Maksyma. Poslední rok prožívali boje svých synů zprostředkovaně. Podobně jako oni prožívali bezesné noci, kdy s napětím čekali, až od synů uslyší, že jsou v pořádku.

Na pohřbu Ivan stále drží ukrajinskou vlajku, kterou nesl, když byl zraněn – podepsanou jeho kamarády včetně bratra. Krev z jeho vlastních zranění je stále na žluto-modré látce.

I na pohřbu svého bratra ale přiznává, že vstupu do armády nelituje.  „Bylo nám jasné, že se možná nevrátíme, ale je to čest bojovat za Ukrajinu. Proto toho v žádném případě nelituji. Můj bratr položil život za naši svobodu. Bohužel, za svobodu se platí krví.“

Východoukrajinské město se stalo symbolem řady vyhaslých životů. Samotný Bachmut už ani nepůsobí, jako by v něm kdy někdo vůbec bydlel. Ukrajinské jednotky město o víkendu opustily, ačkoliv jeho části zřejmě zůstávají územím nikoho.

Podle posledního hlášení amerického Institutu pro studium války (ISW) nicméně to, kdo má kontrolu nad několika posledními domy, nemá v podstatě žádný strategický význam.

Boje v Bachmutu tak prozatím zřejmě skončily. Žoldnéřská Vagnerova skupina, která sehrála v bojích významnou roli a hlásila velké ztráty, mluví o stažení sil z Ukrajiny.

Podívejte se, jak vypadá Bachmut po několika měsících tvrdých bojů: