Hlavní obsah

Zraněnému vojákovi odmítá armáda vyplácet náhradu za úraz. I když přiznala, že se stal ve službě

21. 4. 2019

Armáda bývalému vojákovi uznala služební úraz, ale odmítla platit. Takový případ však není ojedinělý. (Video: Josef Mačí, Seznam.cz)

Bývalému vojákovi hradní stráže Romanu Sáblíkovi armáda uznala služební úraz i nárok na náhradu za ušlou mzdu. Peníze mu ale zaslala jen dvakrát. Po deseti letech tak Sáblíkovi dluží minimálně 700 tisíc korun.

Článek

Dohlížel na bezpečí českého prezidenta. Jako voják hradní stráže měl na starosti obranu Pražského hradu. Dokud nepřišel úraz. Na konci ledna 2006 si ve službě poranil koleno, a i když se ještě do strážnice nakrátko vrátil, armáda ho o dva roky později propustila. A to ještě ve chvíli, kdy byl stále na nemocenské.

„Byla ladovská zima a Královské zahrady na Pražském hradě se v té době neotevíraly, takže nebyly upravované. Objekt se hlídá 24 hodin denně, a tak jsem tam uklouzl a spadl na schod, zrovna v době, kdy se začínalo cvičit na audienci ruského prezidenta Putina, který měl přiletět,“ vzpomíná bývalý voják hradní stráže Roman Sáblík.

Magnetická rezonance odhalila prasklý meniskus. Sáblík tedy absolvoval operaci. Dva měsíce zůstal doma, ale na pokyn posádkového doktora se i přes přetrvávající bolesti musel vrátit do služby.

Neuběhl ani rok a byl zpátky na operačním sále. Druhý zákrok se ale úplně nevydařil. Posudková komise mu tak následně snížila klasifikaci z A na C. Nemohl tedy nadále sloužit u hradní stráže, ale stále by zvládl méně náročnou pozici v armádě, třeba ostrahu skladu nebo řidiče. Armáda mu ale i kvůli ekonomické krizi žádnou jinou práci nenabídla. Posudkový lékař mu zrušil nemocenskou, armádu mu zaplatila bolestné a propustila ho.

Vojenský úřad pro právní zastupování Ministerstva obrany mu následně uznal služební úraz i nárok na úhradu škody za ztrátu na výdělku.

„Rezort obrany by měl poskytovat náhradu za ztrátu na služebním platu vojáka jednak po dobu trvání neschopnosti služby a následně potom eventuálně i po jejím skončení v případě, kdy služební plat nebo mzda po úraze neodpovídá výši, kterou by vydělával, kdyby k úrazu nedošlo,“ vysvětluje povinnosti zaměstnavatele právník Jan Bureš.

Tady ale odstartovaly tahanice, které trvají už přes deset let. Zaměstnavatelé nebo pojišťovny dorovnávají mzdu po uznání nároku na škodu bývalým zaměstnancům automaticky. Každý měsíc jim tak přijde renta. Ať už spadají pod zákoník práce (zaměstnanci), nebo služební zákon (vojáci, hasiči nebo policisté).

„Vyplácení náhrady je zcela flexibilní, jak si požádá poškozený. Nicméně nejčastější možností je, že náhrada odchází jednou za měsíc. K vyplácení jako takovému ale dochází až poté, kdy rozhodnutí v řízení nabyde právní moci,“ potvrzuje zákonnou praxi mluvčí Ministerstva obrany Marek Vala.

To se ale v případě Romana Sáblíka nestalo. Bývalý voják hradní stráže musel Ministerstvu obrany opakovaně zasílat žádosti o zaplacení náhrady. A úředníci rozhodovali naprosto protichůdně. V roce 2010 dvakrát zpětně Sáblíkův nárok uznali a peníze (celkem přes 160 tisíc) se zpožděním doplatili. Správně by měla armáda ve výplatě náhrady nadále pokračovat. Osm let ale žádné peníze bývalému vojákovi nezaslala. Až v roce 2018 se znovu po několika výzvách dočkal dorovnání, ale jen za několik měsíců.

„Oni si začali sami stanovovat, že budou vydávat rozhodnutí pouze od-do a ne, že to zkrátka uznají. Přitom podle zákona mám na rentu nárok, dokud se zásadně nezmění skutečnosti,“ zlobí se Sáblík.

Od roku 2010, kdy se ocitnul na úřadu práce, však ministerstvo podmiňovalo vyplácení dalších náhrad buď potvrzením o zdravotním znevýhodnění, nebo dokladem invalidity. Nic takového ale k výplatě náhrady škody potřeba není, což potvrzuje i mluvčí Ministerstva obrany.

„Jsou dva způsoby, jak poškozený dokazuje svůj zdravotní stav: Pokud mu byla přiznána invalidita, pak o tom dokládá posudek nebo dodává lékářské zprávy od patřičných doktorů,“ vylučuje nutnost dokládat další potvrzení Vala.

Postup Ministerstva obrany ale není ojedinělý. Podobně se brání platbám náhrady škody také Ministerstvo vnitra. Potvrzuje to ředitelka spolku Vlčí máky Miroslava Pašková, která pomáhala hned v několika podobných případech vojákům, hasičům i policistům.

„Byly to různé případy – od úplného popření a odmítnutí nároku ministerstvem až po případy, kdy byl nárok normálně uznán a zaprotokolován. Dotyčný, dokud se léčil, dostával dorovnaný plat a všechno bylo v pořádku. Pak ale najednou třeba po třech měsících dorovnání přestalo chodit, nepřišlo žádné rozhodnutí, jen najednou už nedošly peníze,“ popisuje Pašková.

Spolek Vlčí máky řešil šest podobných osudů, který potkal rovněž Romana Sáblíka. A i když organizace pomáhá poškozeným také finačně, ne každý má po úrazu sílu nebo chuť pouštět se do boje se státem.

„Problém je ale i na straně advokátů, protože jen málo z nich je specializovaných na služební právo. A setkali jsme se i s tím, že klienti nám hlásí: My jsme se ptali advokáta, ale buď jsme měli pocit, že ani nemáme na jeho služby, nebo nám řekl, že se mu do toho nechce.”

Roman Sáblík přišel kvůli postupu Ministerstva obrany minimálně o 700 tisíc korun. Kdyby se ale do náhrady počítal i příspěvek na bydlení, který v rámci platu Sáblík dostával, vyšplhala by se škoda až na 1,3 milionu.

Ministerstvo přitom na příspěvek láká nové vojáky. Také pokud voják žádá o potvrzení příjmů, třeba kvůli půjčce nebo hypotéce, příspěvek se do platu započítává. Sáblík dostával měsíčně 10 200 korun, což byla téměř polovina jeho hrubého platu. Jakmile ale dojde k úrazu, příspěvek ministerstvo maže.

„Alespoň co já vím z mé dosavadní praxe, tak ministerstvo se vždy snaží najít takový výklad práva, aby z povinnosti plnění vyšlo co nejlépe. To znamená, aby neplatilo víc, než skutečně musí,“ říká právník Bureš.

Jedinou cestou, jak z ministerstva vymáhat škodu, je tak hájit se u soudu. Na to ale Sáblík právě kvůli služebnímu úrazu neměl dosud peníze.

„Vzhledem k tomu, že jsem byl dlouhodobě bez práce, měl jsem tehdy dospívající dceru, tak se na mě dva roky finančně docela podepsaly a ještě teď nejsem úplně finančně zdráv, takže na soudní řízení by peníze nebyly,“ uvedl Sáblík.

Rozhodně se ale nevzdává. Desetiletou anabázi bere jako součást svého života, kterou mu kazí pouze přístup úředníků.

„Beru to tak, že co se mělo stát, stalo se. Akorát mě mrzí ta arogance úředníků, kteří se se mnou dohadují takových let a pořád ze mě dělají hlupáka,“ povzdechne si nakonec Sáblík.

Doporučujeme