Hlavní obsah

V kontejneru o 21 metrech a ve 40 stupních. Jak žijí rodiny po zemětřesení

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Na každý nový článek vám budeme posílat upozornění do emailu.

Foto: Shutterstock.com

Obraz zkázy ve východotureckém městě Antakya.

Reklama

Jedním z nejhůře postižených míst během únorového zemětřesení v Turecku se stalo historické město Antakya v provincii Hatay. Situaci ve městě půl roku po neštěstí pro Seznam Zprávy popsala tamní humanitární pracovnice.

Článek

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Když si loni v říjnu založila Nuran Kizilkanová spolu s několika kolegy vlastní humanitární organizaci Yardim Konvoyu, představovala si pomoc při zahraničních neštěstích menšího rozsahu. Osmého února měla letět pomáhat při povodních v Pákistánu, dva dny předtím se ale v Turecku poprvé otřásla země.

„Okamžitě jsme vyrazili do epicentra zemětřesení v Kahramanmarasi. Silnice byla příšerná, cesta nám trvala místo obvyklých 11 až 12 hodin hodin 18,“ líčí humanitární pracovnice, která začínala jako dobrovolnice a má zkušenosti i z řady mezinárodních organizací, jako jsou třeba Lékaři bez hranic.

Její rodné město Antakya (antická Antiochie) bylo po následných otřesech tím vůbec nejpostiženějším – jen v provincii Hatay, kde leží, zemřelo přes 23 tisíc lidí, tedy téměř polovina z oficiálně udávaného počtu obětí.

Šest měsíců po katastrofě rekonstrukce města vázne. „Stále ještě nejsou pokryty ani ty základní potřeby lidí, hlavním problémem je dostupnost vody. Její kvalita je pochybná, navíc její dodávky provázejí výpadky, třeba i na tři dny,“ říká Nuran Kizilkanová. Vodu na pití lidé dostanou, s vodou na vaření nebo osobní hygienu je to ale mnohem horší.

Tenhle prach nás zabije

Podívejte se, s čím se potýkají lidé ještě půl roku po zemětřesení:

Městské služby podle humanitární pracovnice v Antakyi stále nefungují. Zatímco ještě měsíc před květnovými volbami bylo na pomoc s následky zemětřesení vyhrazeno 12 metropolitních municipalit – dohlížely na dodávky pomoci, sprejování domů dezinfekcí a mnoho dalších činností – dva týdny před volbami už zbyly jenom tři.

Na konci května jim pak město přestalo dodávat vybavení, navíc je zatížilo i jinou agendou. „Vznikla tak mezera v uspokojování potřeb, která zrovna nepřispěla k hladkému přechodu od naléhavé pomoci k obnově,“ říká paní Kizilkanová.

Jedním z přetrvávajících problémů zůstává bydlení. V provincii Hatay je 15 okresů, ne všechny ale byly zasaženy stejně. Nejvíce zemětřesení poškodilo tři okresy ležící v centru: Antakya, Defne a Samandag. V nich stále ještě leží neodklizené trosky budov, proto nelze začít s rekonstrukcí.

Do kontejnerů lidé nechtějí

Část lidí přespává i nyní ve stanech, i když jim město nabízí kontejnerová městečka. Těch je v okolí Antakye na šest desítek a stále přibývají. Řadě lidí se do nich ale nechce – stát staví kontejnery na opuštěných a špatně dostupných místech, kolem nichž nic není.

V některých kontejnerech není ani záchod nebo sprcha. „Chybí také místo na vaření, teplá jídla se už někde nepodávají, protože úřady už to považují za pomoc při obnově, ne za nouzovou pomoc,“ vysvětluje Kizilkanová. Zatímco ještě v květnu se podávalo na milion teplých jídel denně, na konci července už jen 250 tisíc.

Foto: SZ - Milan Rokos

Humanitární pracovnice Nuran Kizilkanová při online rozhovoru pro SZ.

Kontejnery jsou sice lepším ubytováním než stany, i tak ale jde o ubytování, které má k ideálu daleko. Rozlohu mají 21 metrů čtverečních, často v nich přitom bydlí celé rodiny, jež mají třeba sedm či osm osob. V současnosti panují v oblasti úmorná vedra, kdy se teploměr šplhá na čtyřicítku. Kontejnery celý den absorbují horko.

Lidé při přesunu do kontejnerových městeček také řeší, s kým tam budou žít. Antakya byla proslulá diverzitou své populace, ve městě žili i židé, ortodoxní křesťané, katolíci, alávité, samozřejmě sunnité a další skupiny. Budoucnost města už tak pestrá být nemusí – některé menšiny žily právě v nejvíce zničeném centru, kam se už těžko navrátí.

„Lidé se mohou v kontejnerových městečkách mísit se skupinami, s nimiž se stýkat nechtějí. Znám ženu, která v kontejneru žije. V jednu chvíli si uvědomila, že kolem ní jsou lidé z jiné skupiny a jen tři rodiny, jako má ona. Ti lidé jim nadávali, občas propukaly hádky, jednou došlo skoro i k fyzickému střetu. Vojáci zasáhli, od té doby se situace uklidnila, bezpečně se ale necítí,“ popisuje Nuran Kizilkanová.

Z provincie Hatay utekly před zemětřesením statisíce lidí, o jejich návratu panují pochybnosti. Například v sousední provincii Mersin žije stále čtvrt milionu uprchlíků. Část z nich by se ráda vrátila, brzdí je ale nefungující služby, zvláště ve zdravotnictví a školství. Například škol fungovalo na jaře v Hatayi jen 40 procent, některé zůstaly zavřené kvůli nedostatku učitelů. Od začátku nového školního roku by se měla obnovit všechna zařízení, alespoň to slibuje stát.

Předvolební Turecko z reportážní cesty Seznam Zpráv

Přečtěte si rozhovor s poslankyní opoziční Lidově demokratické strany a reportáž z míst zasažených zemětřesením:

Na jaře vyšlo v tureckých médiích několik reportáží z protestů v Antakyi, kde nespokojení lidé vyšli do ulic kvůli ohrožení rakovinotvorným azbestem, jenž se dříve používal při stavbách budov.

„Když se zřítily budovy, zvedl se prach a azbest byl všude ve vzduchu. Dokud neskončí odvoz suti, problém bude pokračovat,“ upozorňuje humanitární pracovnice s tím, že někde se suť sváží na místa ležící hned vedle kontejnerových městeček.

Máme vše. Jak mohou chybět peníze?

Výkon antakyjské samosprávy vidí velmi kriticky: „Špatný byl i před zemětřesením. Hlavní třída, kterou projíždějí turistické autobusy, byla v pořádku, ty vedlejší už ale byly plné výmolů, pořádně se tam nedalo autem projet. V mé čtvrti vykopali loni asi 100 metrů dlouhý výkop, zůstal tam celé měsíce… Teď mají výmluvu, že jim chybí dostatečná podpora centrální vlády. V Hatay ale máme čtyřikrát do roka úrodu, turismus, skvělou gastronomii, kulturu, důležitý přístav Iskendrun… jak jim mohou chybět peníze?“ rozčiluje se paní Kizilkanová.

Jako příklad neschopnosti vedení města udává gastronomii. Ta je podle ní stejně bohatá – obohacená například libanonským vlivem – jako ta v nedalekém Gaziantepu. Zatímco ale gaziantepskou kuchyni zná celý svět, tu antakyjskou jen turečtí gurmáni.

Zastupitelé Antakye si podle ní příliš neváží ani svého historického dědictví, díky němuž město figuruje na seznamu UNESCO. Když měl totiž letos přijet ministr turistiky, úřady nechaly strhnout několik budov v centru, jen aby mu odklidily cestu. Trosky domů pak narychlo odvezly, takže si je majitelé ani nemohli prohlédnout.

Další odvoz suti pak vyvolal protesty v okresu Samandag, protože úřady zavážely sutí místa, kde hnízdí stěhovaví ptáci.

„V Antakyi máme všechny předpoklady, prostředky na obnovu bychom mít měli. Pokud ne, jsme hlupáci,“ uzavírá své kritické povídání žena, která se angažovala i při syrské uprchlické krizi nebo při válce na Ukrajině.

Reklama

Doporučované