Hlavní obsah

Dáváte staré oblečení na charitu? Jeho osud často svědomí neulehčí

Natálie Sousa
redaktorka

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Na každý nový článek vám budeme posílat upozornění do emailu.

Foto: Profimedia.cz

Pohled na použité oblečení odhozené v poušti Atacama. Značky na skládkách najdete různé. Mimo jiné i Zaru, Nike, Marks and Spencer nebo Gildan.

Reklama

ANALÝZA. Co se stane s oblečením, které se rozhodneme vyřadit z šatníku nebo prodejci ze svých obchodů? Skončí pravděpodobně na skládce na druhém konci světa, kde znečišťuje životní prostředí a ohrožuje zdraví místních lidí.

Článek

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Co píšeme v analýze

  • V Evropě má spotřeba textilu po potravinách, bydlení a dopravě největší dopad na životní prostředí a změnu klimatu.
  • Známé jsou problémy s obrovskou spotřebou vody na výrobu jednoho trička, neekologickou přepravou nebo nelidskými podmínkami, za nichž se oblečení vyrábí.
  • Oblečení, jež řetězce vyřadí ze sortimentu, končí na gigantických skládkách v Africe a Jižní Americe. Putuje tam i část věcí, které lidé dávají některým charitám.
  • V mokrých oděvech se množí komáři šířící nemoci, hory oblečení zároveň produkují nebezpečné a toxické výpary.
  • Za vším stojí tzv. fast fashion, obrovská nadprodukce módního sezónního oblečení na bohatém Severu a v Asii.

Módní průmysl patří mezi jeden z nejvíce znečišťujících na světě. Například – ze 100 miliard kusů oblečení, které se globálně vyrobí za jeden rok, skončí 65 procent do 12 měsíců na skládce, uvádí data citovaná britskou BBC. Podle odhadů OSN je oděvní průmysl zodpovědný za 8–10 % celosvětových emisí uhlíku. Jen v Evropě má spotřeba textilu po potravinách, bydlení a dopravě největší dopad na životní prostředí a změnu klimatu, píše agentura Reuters.

V souvislosti s tímto průmyslem se ale často hovoří především o obrovském množství vyplýtvané vody pro výrobu jednoho trička nebo džínů, neekologické přepravě z jednoho konce světa na druhý, než se finální produkt dostane do obchodu, nebo nelidských podmínkách, ve kterých především obyvatelé rozvojových zemí zboží vyrábí.

Málokdy se řeší, kam mizí oblečení poté, co se ho rozhodneme vyřadit z šatníku nebo co opustí regály v obchodech, aby dalo prostor novým kolekcím.

I když máme my jednotlivci často dobrou vůli (chceme oblečení třeba darovat) a velké značky se tím mohou chlubit v rámci svého PR, skutečností je, že většina končí na skládkách v rozvojových zemích.

Tam představuje nejen ohrožení pro životní prostředí, ale i tamní komunity.

Špinavé, zničené, nepoužitelné

Námi vyřazený kus oblečení se tak může ocitnout například v ghanské Akkře na trhu Kantamanto – jednom z největších marketů se second hand oblečením na světě, na kterém pracuje kolem 30 tisíc lidí a týdně na něj míří přibližně 15 milionů kusů oblečení, uvádí americká CNN.

Foto: Jean-Francois Fort / Hans Lucas, Profimedia.cz

Do Akkry, hlavního města Ghany, dorazí každý týden stovky tun použitého oblečení z průmyslových zemí. Část se třídí a znovu používá, ale značná část je už příliš opotřebovaná a končí na skládce Agbogbloshie a v oceánu. Na snímku prodavačka dětského obnošeného zboží na trhu Kantamanto.

Na první pohled to může působit jako win-win situace. Oblečení, které míří z Evropy, USA a Asie do afrických zemí, prodají dovozci za zlomek původní ceny místním překupníkům a ti ho pak mohou dále prodávat a postavit si na této činnosti živobytí. Skutečnost je ale jiná.

Oblečení je v první řadě obrovské množství (kvůli enormní konzumaci v bohatých zemích), které rozvojové země a místní nemají šanci dál upotřebit.

Například přeprodejci z Kantamanto tak nakupují oblečení v obrovských balících jejichž cena se pohybuje v rozmezí 100 až 300 dolarů. Zda chtějí nakoupit a následně prodat trička, kalhoty nebo podprsenky, si vybrat nemohou. Koupí zkrátka to, co je obsahem balíku, který může mít přes 50 kilogramů, uvádí ve své reportáži Business Insider.

„Věříme tomu, že dávat oblečení na charitu znamená, že se dostane někam do Afriky k potřebným. Jenže se prodává za podmínek, které jsou pro přeprodejce naprosto nevýhodné. Spousta oblečení (v balících) je poškozená, špinavá, roztrhaná. Někdy je tak nekvalitní, že se stává neprodejným a pak míří na skládku,“ popisuje módní vizionářka Kamila Boudová úskalí tohoto prodeje.

Kamila Boudová

  • v současnosti módní vizionářka působící v Paříži a slow fashion koučka
  • 10 let vyučovala na módních vysokých školách v Paříži (IFA Paris, MOD'SPE, L'EIML) a Bratislavě (MOD'SPE)
  • do České republiky přivedla iniciativu Fashion Revolution
  • je zakladatelkou a pořadatelkou festivalu věnovanému udržitelnému a pomalému životnímu stylu SLOU DAYS

Skutečnost, že kvalita oblečení dlouhodobě klesá, popsala pro Business Insider i majitelka jednoho z trhových stánků v Kantamantu Janet Kyerawaaová. Zatímco dříve byla schopná si přeprodejem oblečení vydělávat, dnes je to horší. Utrží méně, byť za balíky platí více, a někdy se dokonce musí zadlužit. „Dobrý kus oblečení“ dokáže prodat za 1,60 dolaru, ten z „levnější látky“ za 0,16 dolaru.

„Dnes oblečení není dostatečně kvalitní na to, abych ho mohla upravovat… Někdy si ani nevydělám, abych se dostala domů. Předtím to šlo, ale teď je to velmi špatné,“ popisuje zkušenost Naana. Švadlena, která na trhu v Akkře pro majitele stánků oblečení spravuje tak, aby se dalo (aspoň) prodat.

Foto: Business Insider, Seznam Zprávy

Cesta na skládku

Vydělávat na trhu nicméně lze i jinými způsoby. Někteří, včetně žen, pro které je tato práce nebezpečná (zatímco na hlavě nesou 50kilogramový balík, na zádech mají v šátku uvázané dítě), přenášejí těžké balíky po tržišti, další žehlí oblečení za pomoci v uhlí ohřívaných žehliček, barví boty nebo škrobí džíny, aby vypadaly jako nové.

To vše v primitivních podmínkách a bez bezpečnostních opatření.

Toxické skládky

Většina použitého oblečení nicméně rovnou míří na nelegální skládky. Z ghanského Kantamanto kromě dalších i do čtvrti Old Fadama. Tam nakupené kusy oblečení vytvoří kopce vysoké i devět metrů, uvádí dále Business Insider.

„Oblečení je tolik, že ho není kam dát. Prodejci navíc nemají žádné sklady, kde by ho uchovávali. Vybalené pytle se tedy nechají někde, třeba na pláži, kde do nich může napršet. Tím se celý balík znehodnotí a už se stejně nedá prodat. Zároveň oblečení nasákne vodu, která pak chybí v ekosystému, a začnou se v něm množit komáři, kteří šíří nemoci. A skládky produkují nebezpečné a toxické výpary. ‚Bonusem‘ pak je, když se oblečení dostane do kanalizace a znečistí vodu, takže se začnou šířit nemoci z vody, nebo kanalizaci ucpe,“ popisuje Boudová.

Podobnou zkušenost pro byznysové médium popsala i spoluzakladatelka organizace The Or Foundation Liz Rickeettsová. Kromě toho, že zprostředkovává zdravotní péči pro zhuntované pracovníky z nošení 50kilogramových balíků na hlavě, také její nadace čistí pláže právě od oblečení.

Vysvětluje, že kusy hadrů tvoří (na plážích) dlouhé propletené provazy, které ztvrdnou jako kamení a stanou se přirozenou součástí prostředí. Dostávají se také na mořské dno, což představuje ohrožení pro veřejné zdraví tamních komunit i podmořský ekosystém.

Ghana nicméně není jedinou zemí, kde se hromadí na nelegálních skládkách oblečení ze zemí globálního Severu a Asie. Vlastní zkušenost má se stále přibývajícím množstvím nechtěného oblečení i Chile.

Více o situaci v Chile

Každý rok v chilské poušti skončí téměř 40 tisíc tun oblečení vyrobeného v Asii, o které Evropané či Američané neprojevili zájem. Nejsušší poušť světa se tak stává nerozložitelným pomníkem znečištění, které představuje fast fashion.

Jihoamerická země je největším skladištěm oblečení na celém kontinentu. Jen přístav Iquique v takzvané „free zóně“ Alto Hospicio na severu Chile každoročně přijme 59 tisíc tun neprodaného oblečení

„Bohužel jsme naše město proměnili v největší odpadiště… Problém je, že se prodá jen 15 procent a 85 míří na nelegální skládky,“ řekl pro britskou BBC k situaci tamní starosta Patricio Ferreira.

Oblečení navíc na území pouště Atacama stále přibývá. Podle serveru Refinery29 okupuje 300 hektarů území a další desítky let pravděpodobně dále bude. Zatímco dříve mířilo na nelegální skládku oblečení především z bavlny, dnes se zde válí oblečení hlavně z polyesteru. Materiálu, který má čas rozkladu výrazně delší než bavlna – i 200 let.

Jedním z řešení, jak se ho místní snaží zbavit, je i to, že ho pálí. Toxické výpary nicméně představují pro tamní komunity hrozbu.

Jednoduché řešení

Nadnárodní mechanismus, jak zabránit, aby tuny použitého oblečení mířily do rozvojových zemí a především se zamezilo obrovské výrobě, zatím není.

Pokud se státy chtějí s touto otázkou vypořádat, děje se tak na národní úrovni. Například k zákazu dovozu použitého oblečení letos v srpnu přistoupila Uganda, uvádí Reuters.

Zatímco Chile nemá v souvislosti s dovozem oblečení striktní legislativu, a to proto končí v poušti Atacama, jinak je tomu v  Bolívii nebo Peru, které legislativně dovoz nekvalitního textilu ošetřují, uvádí dále server Refinery29.

Podívejte se na skládku oblečení v Chile:

+8

Vytvořit jednotnou legislativu se snaží i EU. Evropská komise letos v létě navrhla pravidla, podle nichž by za celý životní cyklus textilních výrobků měli být zodpovědní výrobci. Od toho si mimo jiné slibuje podporu udržitelného nakládání s textilním odpadem v celé EU. Připravuje proto nejméně 16 právních předpisů, které přimějí módní společnosti převzít odpovědnost za dopady oblečení, které vyrábějí, na životní prostředí.

„Módní průmysl se regulaci jaksi vyhnul, ale vidíme, že je velkým tlakem na přírodní zdroje a na znečištění. Musíme reagovat,“ cituje agentura Reuters slova evropského komisaře pro životní prostředí, oceány a rybolov Virginija Sinkevičiuse. Pronesl je na Globálním módním summitu v Kodani. V platnost by zvažované regulace měly vejít do pár let.

Pro kontext: EU produkuje 12,6 milionu tun textilního odpadu ročně. Jen oděvy a obuv představují 5,2 milionu tun odpadu, což odpovídá 12 kilogramům odpadu na osobu ročně. V současné době se pouze 22 % spotřebního textilního odpadu třídí za účelem opětovného použití nebo recyklace, zatímco zbytek je často spalován nebo ukládán na skládku.

Přestože jednotná legislativa EU v souvislosti s textilním odpadem neexistuje, patří v tomto ohledu mezi nejpokročilejší země Unie Francie. V únoru 2020 přijala zákon AGEC, jehož cílem je boj proti odpadům a podpora oběhového hospodářství ve Francii.

V rámci něj tak již vešel v platnost například zákaz přebalování čerstvého ovoce a zeleniny do plastových obalů o hmotnosti nižší než 1,5 kilogramu nebo rozhodnutí, že stát již nebude nakupovat jednorázové plasty pro použití na svých pracovištích nebo na akcích, které pořádá. Stanovy AGEC se vztahují i na módní a textilní průmysl.

Díky jedné z nejnovějších legislativ, která vejde v platnost v říjnu, si tak Francouzi budou moci požádat o vrácení šesti až 25 eur z nákladů na opravu oblečení a obuvi v dílnách nebo u ševců za určitých podmínek, uvádí britský deník The Guardian.

Podle expertky Boudové nicméně ani rozhodnutí francouzské vlády nepřineslo v tamním módním průmyslu zásadní změnu. „Když fast fashion značky neustále apelují na zákazníky, aby nakupovali více a častěji, budou tak dále dělat,“ popisuje dále.

„Člověk se sveze s tím, co říká většinová společnost – každou sezonu nakupujeme nové oblečení, protože na instagramu nemůžeme mít dvě fotky ve stejných šatech. A vy to uděláte, protože chcete být součástí této společnosti,“ dodává česká expertka.

Dlouhodobé řešení je přitom podle expetů na udržitelnost včetně Boudové jasné – měli bychom zkrátka konzumovat méně. Týká se to i oblečení.

Reklama

Doporučované