Hlavní obsah

„Už neomdlévám.“ Zajatec z Azovstalu popsal, jaké to bylo u Rusů

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Na každý nový článek vám budeme posílat upozornění do emailu.

Foto: twitter/DefenceU

Ukrajinský voják (ilustrační fotografie).

Ukrajinští vojáci, kteří padli do ruského zajetí, zažili neúprosné bití, elektrošoky i sexuální násilí. Často se jim však nedostává adekvátní péče, než jsou posláni zpět do aktivní služby.

Článek

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Byl nucený se svléknout a položit své genitálie na stoličku, zatímco ho vyšetřovatelé na citlivém místě bili pravítkem a přikládali k němu nůž s výhrůžkou kastrace.

Vyhrožovali mu ovšem i znásilněním a nutili ho vybrat si, co k němu použijí: násadu od mopu, nebo nohu od židle?

Ze vzpomínek šestatřicetiletého ukrajinského vojáka, který na dlouhých devět měsíců padl do ruského zajetí, mrazí. Zajat byl spolu s několika tisíci vojáky a mariňáky po dlouhém obléhání železáren Azovstal v Mariupolu a svědectví o tom, co si prožil, než byl počátkem minulého roku propuštěn, se odhodlal sdílet s listem The New York Times pouze pod podmínkou anonymity.

„Už neomdlévám. Mám ale potíže se zády a otřes mozku a neustále mě tlačí v oblasti kolem srdce,“ vzpomínal v rozhovoru voják s tím, že navzdory svým zraněním dostal po dvou měsících odpočinku v sanatoriu rozkaz vrátit se k lehké službě strážného. „Nevím, jestli bych dokázal uběhnout kilometr.“

Domů se Ukrajinec vrátil s kritickou podváhou, poraněnou páteří a stejně jako mnoho dalších i s výpadky paměti, závratěmi a zvoněním v uších z častého bití do hlavy. Vězni byli podle něj denně vystaveni jak brutálnímu násilí, tak i psychickému mučení během výslechů nebo hladu, chladu a nedostatku lékařské péče.

Z doby, co byl uvězněn, ví navíc o třech mužích, kteří ve vazbě zemřeli, včetně jednoho, který zemřel ve společné cele. „Myslím, že měli takový rozkaz, aby nás psychicky a fyzicky zlomili, abychom už v životě nic nechtěli,“ uvedl voják a dodal, že ve vězení v Taganrogu, kde část zajetí strávil, docházelo i k sebevraždám.

Podle druhého zpovídaného vojáka, dvaadvacetiletého Smileyho, který byl zajat na začátku války, když ruské námořnictvo obsadilo ukrajinské pozice na Hadím ostrově v Černém moři, pak byla většina násilností, kterých byl přímým, nebo nepřímým svědkem, sexuálního charakteru.

Nedostatek ukrajinských vojáků

Za pár dní začne na Ukrajině platit nový mobilizační zákon a v ulicích tamních měst už důstojníci pátrají po mužích, kteří by měli být na frontě. Ve stresu z nuceného návratu domů jsou ale i ti, kteří ze země utekli.

Jedna vězeňská jednotka například opakovaně bila vězně po celém těle, včetně genitálií, obušky, které dávaly elektrické šoky. Jednoho z jeho spoluvězňů zase opakovaně kopali do genitálií během nástupu, kdy vězni stáli s roztaženýma nohama čelem ke zdi na chodbě.

Sám Smiley prý utrpěl trvalé zranění v důsledku neléčené zlomeniny pánve po úderu obuškem a dva týdny se nemohl ohýbat nebo si lehnout bez pomoci.

Kruté následky

Od začátku plnohodnotné invaze v roce 2022 bylo z Ruska v rámci výměny vězňů propuštěno téměř 3000 ukrajinských zajatců. Dvojice ukrajinských vojáků měla štěstí a patřila mezi ně. Dalších více než 10 tisíc Ukrajinců však zůstává v ruské vazbě a někteří z nich musí snášet otřesné podmínky zajetí už dva roky.

Po návratu domů však utrpení zdaleka nekončí.

„Začal jsem mít flashbacky a noční můry,“ popsal drsnou realitu Smiley. Ten se do aktivní služby sice vrátil dobrovolně, jakmile však v následujících týdnech podstoupil intenzivní bojový výcvik, začala se u něj projevovat hloubka a rozsah jeho zranění - psychických i fyzických.

„Spal jsem jen dvě hodiny a probouzel jsem se s promočeným spacákem,“ vyprávěl novinářům voják, kterému byla diagnostikována posttraumatická stresová porucha, se kterou se léčí dodnes.

Nedostatečná péče

Ukrajinský generální prokurátor Andrij Kostin v září uvedl, že přibližně 90 procent ukrajinských válečných zajatců zakusilo mučení, znásilnění nebo jiné formy špatného zacházení. Země však trvalé následky těchto traumat, která její váleční zajatci v ruském zajetí zažili, teprve začíná chápat, což vede k nedostatečně léčbě a příliš brzkému návratu do služby.

Rehabilitační program ukrajinské vlády, který obvykle zahrnuje dva měsíce v sanatoriu a měsíc doma, je tak podle kritiků nedostatečný. Dále navíc upozorňují na to, že je nutné brát v potaz i to, že traumata zajatců narůstají s délkou a závažností týrání, kterému jsou vystaveni.

Rozhovor s ukrajinským vojákem

„Museli jsme se sami dostávat ven, protože dozorci prostě utekli. Vytahovali jsme své zraněné a dávali jim první pomoc, ale neměli jsme žádné obvazy nebo něco podobného, takže spousta mých mužů prostě vykrvácela,“ popisuje Arsen Dmytryk, jak prožíval následky útoku na vězení v Olenivce.

Ukrajinská armáda, která čelí nedostatku vojáků na frontě, dosud udělovala bývalým válečným zajatcům jen poměrně málo zdravotních výjimek z návratu do služby. Nový zákon, který země přijala v dubnu, jim však alespoň umožní volbu, zda se vrátí, nebo budou z armády propuštěni.

Ukrajinští představitelé již také připustili, že se problémy s poskytováním dostatečné péče bývalým zajatcům vyskytly. Nyní pro ně ovšem vytvořili speciální centra s využitím osvědčených mezinárodních postupů.

Zajatci sobě

S rekonvalescencí ale pomáhají i další lidé. Jednou z nich je třeba Valeria Subotina, vojenská tisková důstojnice a bývalá novinářka, která byla zajata v Azovstalu a strávila rok v ženských věznicích v Rusku.

Stejně jako jiní se i ona vrátila do služby po zmiňovaných třech měsících od propuštění. V kanceláři se jí však sedělo těžko, jelikož nedokázala snést například to, když se k ní někdo zezadu přiblížil.

Vládní psychologové jí podle jejích slov příliš nepomohli. Často prý totiž nevědí, jak takovým lidem pomoci, a civilisté se zase často ptají nedbale. Pro mnoho bývalých vězňů je tak návrat na frontu snazší než návrat do normálního života a kolegové, kteří přežili, jsou jediní, kdo skutečně chápe, čím si procházejí.

Nedávno tak v Kyjevě zprovoznila prostory, kde se bývalí vězni mohou setkávat.

„Nechceme pociťovat lítost,“ přiblížila vojačka americkému listu. „Jsme hrdí na to, že jsme přežili a překonali to.“

Doporučované