Hlavní obsah

Mučení nebylo to nejhorší, vzpomíná bojovník Azova na ruské zajetí

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Na každý nový článek vám budeme posílat upozornění do emailu.

Foto: Arsen Dmytryk

„Munici jsme měli ještě na několik měsíců, takže jsme se mohli klidně dál držet,“ vzpomíná Arsen Dmytryk na závěrečné dni v Azovstalu. Problém podle něj představoval vysoký počet raněných.

Reklama

V pluku Azov je Arsen Dmytryk už 10 let. Na začátku ruské invaze na Ukrajinu bránil Mariupol. „Munici jsme měli ještě na několik měsíců,“ vzpomíná pro Seznam Zprávy na chvíle před kapitulací. Problém byl vysoký počet raněných.

Článek

Rozhovor si také můžete poslechnout v audioverzi.

„Nikdo neříká, že je Azov plný superschopných borců. I když to tak asi je,“ popisuje se smíchem ukrajinský důstojník Arsen Dmytryk, který je velitelem 6. praporu pluku Azov. Slouží v něm už od roku 2014, předtím se zúčastnil revoluce důstojnosti.

Jak dramatické události jen v posledních zhruba dvou letech zažil, byste na něm na první pohled nepoznali. Své vzpomínky, které by vydaly na celovečerní film, líčí s nadhledem a klidem a je na něm vidět, že ani po letech neztrácí odhodlání bojovat proti ruské přesile.

Dmytryk zkraje války bránil obléhané ocelárny Azovstal v Mariupolu na jihovýchodě Ukrajiny. Po tom, co byl s ostatními vojáky nucen kapitulovat, skončil v ruském zajateckém táboře Olenivka, která se stala jedním ze symbolů ruské agrese. Na místě byl i v červenci 2022, kdy došlo k masakru desítek vojáků.

„Museli jsme se sami dostávat ven, protože dozorci prostě utekli. Vytahovali jsme své zraněné a dávali jim první pomoc, ale neměli jsme žádné obvazy nebo něco podobného, takže spousta mých mužů prostě vykrvácela,“ popisuje rodák z města Berežna v Ternopilské oblasti na západě země v první části rozhovoru pro Seznam Zprávy.

Jeho druhou část, kde Dmytryk mluví o cestě ze zajetí a své další kariéře v armádě, vám nabídneme v dalších dnech.

Když Rusko odstartovalo plnohodnotnou invazi na Ukrajinu, byl jste zrovna v Mariupolu. Mohl byste zavzpomínat na první okamžiky?

Všichni jsme tušili, že se ten den něco stane. A připravovali jsme se na to. Večer předtím jsme dostali rozkaz jít domů, ale když se dalšího dne v pět ráno ozvaly první výbuchy, začali jsme konat. Sešli jsme se a jednotlivé oddíly začaly plnit své zadané úkoly. My jsme začali připravovat vojenskou techniku do bojového stavu.

Co se vám tehdy honilo hlavou?

Upřímně, čekali jsme, že přijde velká válka. První myšlenka byla: konečně! Teď uvidíme, jestli jsme připravení. Ale až za dalších pár dní jsme pochopili, že zdroje, které Rusové nasadili, jsou obrovské. A tehdy jsme pochopili, že se s tím nevypořádáme během několika dní, především kvůli obrovským masám raket a leteckých útoků.

Kdyby byla válka jen na zemi, vyhráli bychom hladce už v prvních dnech. V pozemních operacích je Rusko doteď slabé, ale pokud jde o rakety a letadla, tak nás převyšují.

Příběh vojáka, který uprchl z Azovstalu

Ukrajinský voják Oleksandr Ivancov se stal jedním z pouhých dvou obránců Azovstalu, kterým se podařilo vyhnout ruskému zajetí. Poté, co jednotky kapitulovaly, počkal v obléhaném komplexu na správnou chvíli a prchl.

S vojáky pluku Azov jste následně bránili obléhaný průmyslový komplex Azovstal. Z místa tehdy v podstatě nebylo úniku a dostali jste se do situace, kdy se vám začaly tenčit zásoby. Jaká tehdy mezi vojáky panovala atmosféra?

Podívejte, byli jsme připraveni v Mariupolu padnout.

Co se týče zásob – munici jsme měli ještě na několik měsíců, takže jsme se mohli klidně dál držet.

Problém byl v něčem jiném: Měli jsme velký počet raněných. A jednoduše jsme už neměli léky a další lékařský materiál. Dokonce i naše polní lékarničky šly klukům, kteří měli zranění. Běhali jsme v areálu a sháněli další lékárničky, což bylo kvůli neustálému bombardování extrémně nebezpečné.

Zlom přišel v momentě evakuace. Nejdříve se evakuovali civilisté, kteří byli v jiných bunkrech, my jsme jim jen nosili jídlo. Následně měli být evakuováni i naši těžce zranění, ale to se už nestalo. Místo toho nepřítel uviděl, kam nosíme své těžce raněné, a od té chvíle 24 hodin denně ono místo ostřeloval.

V tu chvíli byli sezváni velitelé, každý řekl svůj názor a bylo přijato rozhodnutí, že kvůli našim raněným klukům kapitulujeme. To bylo tehdy jediné řešení. Padl dokonce i návrh, že bychom se jako důstojníci vzdali a vyměnili to za pomoc našim opravdu těžce zraněným. Ale Rusové řekli ne: Buď se vzdáte všichni, nebo nikdo.

Když už mluvíme o vyjednávání s Rusy: Důstojník pluku Azov Kosťantyn Kožekin pro ukrajinskou službu BBC řekl, že vám Rusové slíbili bezpečnostní záruky a brzké propuštění ze zajetí. Věděli jste o tom? Pokud ano, věřil jste jejich slibům?

Věděli, dokonce jsme znali Ženevskou konvenci, body o válečných zajatcích. Tak jsme se tomu zasmáli. Věděli jsme, že tohle Rusové nikdy nedodrží. Upřímně jsme doufali aspoň v to, že vymění zraněné, ale my ostatní jsme byli připraveni tak dvacet pět let zůstat v ruském vězení.

O slibech bezpečnostních záruk:

Důstojník ukrajinského pluku Azov prozradil, co předcházelo vzdání se posledních obránců města Mariupol. Rusové prý slibovali rychlé propuštění zajatců.

Jak jste již zmínil, jedinou možností nakonec bylo vzdát se a Azovstal opustit. Skončili jste tedy v ruském zajetí. Vy konkrétně jste byl v nechvalně proslulém zajateckém táboře Olenivka. Jaké tam panovaly podmínky?

Vojáci z pluku Azov byli v Olenivce drženi odděleně od zbytku armády. Dokonce jsme měli vlastní dozorce - ty z těch nejtěžších věznic v Rusku.

A podmínky? Drželi nás v kasárnách, které byly určeny tak pro 120, možná 150 lidí. Nás tam bylo okolo 350. Polovina nás spala na zemi na chodbách, část prostě venku, naštěstí bylo léto a celkem teplo. Hygiena byla naprosto strašná. Stravování bylo strašné. Abyste to chápali: Snídani jsme měli občas třeba v poledne a na večeři nás sešikovali v jednu ráno a čtyři pět hodin jsme pak na ni čekali.

Nevím, jestli to dělali schválně. Sama Olenivka nebyla zkrátka připravená na přijetí tolika zajatců, třeba kuchyně nestíhala vařit tolik porcí jídla, kolik bylo třeba. Myslím, že to nakonec bylo vidět i na našich fotografiích, když jsme odcházeli ze zajetí: Všichni jsme zhubli minimálně dvacet třicet kilo.

Mučili vás?

Mě naštěstí ne, já jsem důstojník, takže mě vyslýchali důstojníci. Samozřejmě bylo nějaké ponižování, párkrát mě udeřili do hlavy. Ale některé z našich kluků mučili. Zvlášť když jste se dostali na samotku, tak jste měli jistotu, že se něco stane. A nikdo nevěděl, koho zrovna Rusové na samotku ten den vyberou.

Masakr v Olenivce zůstává bez vysvětlení

Masakr desítek ukrajinských válečných zajatců ve věznici v Olenivce na okupovaném Donbase se stal jedním ze symbolů brutality války. Viník zůstává neznámý. Hlavně proto, že Moskva blokuje nezávislé vyšetřování.

Ale abyste to chápali, v zajetí sice jsou strašné podmínky a občasné mučení, jasně, to je příšerné. Ale nejhorší je, že nemáte žádnou kontrolu nad svým dalším osudem. Jenom sedíte, mluvíte s ostatními a čekáte, koho odvedou. A jestli ho přivedou zpátky.

V červenci 2022 došlo v jedné z budov v Olenivce k mohutné explozi. Řada obránců Mariupolu tehdy na místě zemřela, vy sám jste utrpěl zranění. Co se tam tenkrát stalo a jak to na místě vypadalo?

Byl to dům, který byl kdysi průmyslovým objektem, dělaly se tam hrnky, talíře a podobné věci – stísněný prostor, určitě ne místo k ubytování. Poslali tam jen muže z pluku Azov a rovnou na začátku nám řekli, že to bude jen na pár dní.

Často jsme slýchali v okolí výbuchy, Rusové v té oblasti trénovali s různými druhy munice, takže jsme si na výbuchy už zvykli. A když jsme i v tu noc slyšeli výbuchy, nepřišlo nám to divné. Jenže pak jsme zjistili, že to dělali tentokrát proto, aby zakryli výbuch naší budovy.

My jsme tam byli zamčení. Museli jsme se sami dostávat ven, protože dozorci prostě utekli. Vytahovali jsme své zraněné a dávali jim první pomoc, ale neměli jsme žádné obvazy nebo něco podobného, takže spousta mých mužů prostě vykrvácela.

Zemřelo asi 60 našich lidí ze 193, kteří v budově byli. Od vyšších ztrát nás zachránilo to, že i lehce zranění kluci běhali zpátky do plamenů a vytahovali ty těžce zraněné.

Připomeňte si, jak Rusové po pádu Azovstalu odváželi vojáky do zajetí.

+8

Myslíte si, že Rusové odpálili vaši budovu úmyslně?

Ano. A dokonce si myslím, že vím, že za tím stojí FSB (ruská tajná služba, pozn. red.). Když nás hlídala GRU (ruská vojenská rozvědka, pozn. red.), byl klid. A pak se něco změnilo a dostali jsme se pod kontrolu FSB. Od té doby to bylo pro zajatce v Olenivce strašné.

Jaký k tomu podle vás mohla mít FSB motiv?

To nevím. My jsme pro ně byli symbolem zla. Nejdřív to byli banderovci, pak Pravý sektor a od roku 2022 to byl pluk Azov. Takže si myslím, že nás tím chtěli postavit do latě, protože jinak se o Azovu ve světě mluvilo velmi dobře, dokonce i na Eurovizi padala slova podpory Azovu a Azovstalu.

A když se podíváte na historii Ruska a Sovětského svazu, zas tak divné to vlastně nebylo. V historii už Rusové podobné věci dělali mnohokrát.

Reklama

Doporučované