Seveřani ukazují, jak lze ubránit Evropu, pokud ji Trump opustí

Analýzu si také můžete poslechnout v audioverzi.

Je to jeden z nejfantastičtějších dílčích příběhů druhé světové války, i když stojí trochu stranou od hlavního proudu pozornosti. Zimní válka, v níž se Finsko na přelomu let 1939 a 1940 ubránilo obrovské vojenské převaze Sovětského svazu. Stalinovo impérium chtělo severskou zemi dobýt poté, co uzavřelo spojenectví s Hitlerovým Německem známé též jako pakt Ribbentrop - Molotov. Finsko sice nakonec kapitulovalo a přišlo o část území, ovšem ubránilo to nejdůležitější - svoji suverenitu a nezávislost.

O 85 let později je hrozba z východu opět silná. V Moskvě vládne další diktátor s imperiálními choutkami. V odkazu Vladimira Putina je zapsáno více mrtvých, než kolik jich zabil režim kteréhokoli vládce Kremlu mezi ním a právě Josifem Stalinem.

Finsko, které s Ruskem sdílí přes 1300 kilometrů dlouhou hranici, si nebezpečnost svého souseda uvědomuje a na jakoukoli případnou eskalaci se připravuje velmi zodpovědně.

Ostatně tak jako i všechny další severské země - Švédsko, Norsko a Dánsko. Pro úplnost zbývá pouze dodat, že Island, pátá země zařazovaná do skupiny, nemá profesionální armádu a spoléhá se na ochranu NATO a svoji pozici mimo kontinent.

Také je nutné uvést, že Skandinávie byla dlouhou dobu ostrovem spíše mírového úsilí než militarismu. Nyní tak musí kompenzovat desetiletí odzbrojování, k němuž docházelo od konce studené války. Vzhledem k novým výzvám - nejde jen o ruskou agresivní válku na Ukrajině, ale i o nástup Donalda Trumpa do Bílého domu a jeho izolacionistický přístup k mezinárodní politice - se však potřeba vyzbrojení zvýšila a severské země k ní právě tak přistupují.

A co víc: svým modelem nastavení obranné spolupráce mohou být vzorem celému starému kontinentu.

Dánsko si jako málokterá jiná země uvědomuje nové poměry v transatlantickém prostoru, které po svém znovuzvolení nastolil americký prezident Trump. Republikán několika svými výroky přímo naznačil možný útok na suverenitu Kodaně. A to když prohlásil, že jedním z jeho cílů je ovládnutí Grónska, největšího ostrova na světě, který je právě pod správou Dánska. Na otázky novinářů přitom nedokázal vyloučit ani použití vojenské síly.

Dánská ochrana arktického ostrova, který je pro velmoci jako USA lákavý pro výhodnou polohu i nesmírné nerostné bohatství, by proti takovémuto tlaku neměla moc šancí v žádném případě, nicméně současný stav je zvlášť tristní. Defenziva se z velké části opírá o sedm stárnoucích plavidel natolik zbavených zbraní a senzorů, že je sotva lze považovat za válečné lodě. Dále dánská síla na ostrově zahrnuje méně než 150 vojáků, jednotku asi tuctu elitních bojovníků na saních tažených psy, vrtulníky a pozorovací letoun Challenger.

V únoru Dánsko nicméně rozhodlo zvýšit vojenské výdaje v příštích dvou letech o 70 procent, včetně výdajů na Grónsko. Podle docenta na Katedře strategie Dánské akademie národní obrany Petera Viggo Jakobsena to bylo „výrazem paniky“.

„Dánsko se ocitlo v závodu proti času, protože jsme ztratili důvěru v Američany,“ vysvětluje Jakobsen a dodává: „Naše země se samy bránit nedokážou, proto se s takovou vervou vrhly do severské spolupráce. Pokud nás neubrání NATO, jsou severské země alternativou.“

Dvě z nich navíc v důsledku Putinova tažení na Kyjev do Severoatlantické aliance v nedávné době vstoupily. Finsko se připojilo v dubnu 2023, Švédsko po blokaci ze strany Maďarska a Turecka o necelý rok později, v březnu 2024.

Obě země taky v souvislosti se vstupem do nejsilnějšího obranného společenství na světě začaly investovat dvě procenta hrubého domácího produktu na obranu, k čemuž členství zavazuje v podmínkách. Před válkou na Ukrajině ovšem tento závazek nesplňovaly nejen tyto dvě země, které k tomu tehdy na mezinárodní úrovni nic nenutilo, ale ani Dánsko a Norsko, členské státy NATO od jeho založení v roce 1949.

Dánský příspěvek na obranu z roku 2021 činil dokonce pouhých 1,3 procenta HDP a království řadil ke chvostu všech zemí. Loni se již Dánsko o více než celý jeden procentní bod zlepšilo a severské země obecně jsou všechny nad dvouprocentní hranicí. Rozpočtový trend dramatických investic do zanedbávané obrany, který lze dnes pozorovat (vesměs) v celé Evropě, tak reprezentují snad vůbec nejlépe.

I přestože státy s výraznými investicemi začaly opožděně, jejich potenciál na poli příprav na případnou obranu proti agresorovi je stále značný.

Finsko má v přepočtu na počet obyvatel jednu z největších stálých armád a dělostřeleckých sil na obyvatele v Evropě. Přibližně pětimilionová země má podle informací zveřejněných na stránkách tamního ministerstva obrany více než 24 000 pracovníků v aktivní službě. Helsinky budují koncept totální obrany - takové, která nespoléhá jen na armádu, ale celou společnost. Propojená je civilní obrana, rozsáhlý systém krytů i infrastruktura.

Švédsko je zase jedním z kontinentálních lídrů v oblasti vojenského průmyslu. Tamní zbrojařské společnosti vyrábějí ponorky, tanky, nadzvukové stíhačky nebo systémy protivzdušné obrany. Z toho těží i švédská armáda, která je jedním z tahounů v oblasti nejmodernější vojenské techniky. Analytici navíc upozorňují na příkladnou připravenost Stockholmu na kyberútoky.

Norsko zase disponuje velkými zásobami nerostných surovin a schopnostmi námořního dohledu a boje v Arktidě. Na jeho území se jen nedaleko hranic s Ruskem nachází rozsáhlý radarový systém Globus, který je zcela klíčový pro sběr informací v arktickém prostoru. Vedle toho je jednou z mála zemí ovládajících hlídkové letouny Boeing P-8 Poseidon určené k protiponorkovému boji.

A čtveřici doplňuje Dánsko, které vyniká svými speciálními elitními jednotkami, které jsou považovány za velmi mobilní a mají desítky let zkušeností s nasazováním v Afghánistánu a Iráku v rámci amerických válek. Ačkoli tomu totiž současný vývoj kolem Grónska neodpovídá, v dlouhodobém hledisku je Kodaň jedním z nejvěrnějších spojenců Washingtonu v Evropě.

Všechny země pak mají velmi robustní zálohy, za což vděčí zejména povinné vojenské službě. V Norsku a Švédsku platí dokonce i pro ženy, Dánsko se podle nedávno přijaté právní úpravy k této praxi přidá příští rok.

Finsko k tomuto zatím nepřikročilo, ovšem stále více žen se hlásí dobrovolně a tamní aktivní zálohy jsou již tak mimořádné - je v nich na 280 000 Finů, v rezervě pak skoro 900 000, tedy asi šestina národa.

Jenom pro představu o jak vysoké číslo se jedná - dvojnásobně velká a lidnatá Česká republika má ve svém dobrovolném sboru jen asi 4200 mužů.

I přes všechny výše zmíněné přednosti, na něž se mohou severské země spoléhat, spočívá jejich největší síla v něčem jiném: ve vzájemné spolupráci.

Všechny je v první řadě chrání článek 5 Severoatlantické smlouvy, nicméně USA - nejsilnější součást uskupení - daly ústy svého současného prezidenta Trumpa a jeho okolí již několikrát najevo své vlažné vnímání tohoto klíčového ustanovení. Mimochodem při jeho jediné aplikaci po útocích na Světové obchodní centrum v New Yorku v roce 2001 se do americké války proti terorismu zapojilo i Švédsko a Finsko, a to přestože je k tomu článek 5 coby nečleny aliance nezavazoval.

Každopádně v dnešním světě je situace jiná a na partnera za Atlantikem se evropské země spoléhat nemohou. Ve Skandinávii tak utužují vzájemné vazby.

Hrozbu ruského útoku totiž berou vážně. Například dánské zpravodajské služby v únoru varovaly, že Moskva by mohla do tří až pěti let zahájit velkou válku proti jedné, nebo více evropským zemím NATO.

Ačkoli 85 let starý příběh hrdinných Finů ukazuje, že nic není nemožné, lze usuzovat, že být dnes napadenou zemí některá z těch severských, samostatně by žádná z nich moc šancí neměla. Vojenská i ekonomická převaha Moskvy je zřejmá na první pohled.

Nicméně dohromady představují Helsinky, Stockholm, Oslo a Kodaň konkurenceschopnou sílu. V součtu hrubých domácích produktů se populačně mnohem většímu Rusku blíží a ovládají i mocné vojenské prostředky.

Zejména v oblasti moderních technologií jsou země vybaveny velmi dobře. Norsko například na začátku dubna s dodávkou své 51. a 52. stíhačky F-35 zkompletovalo celou stíhací flotilu z těchto strojů a je oficiálně první zemí světa s letkou složenou výhradně z nejmodernějších stíhaček páté generace.

Žebříček Global Firepower sílu všech severských ozbrojených složek zařazuje do elitní padesátky, tedy nad Česko s vyšším počtem obyvatel.

Experti navíc upozorňují na faktor, který se sice jen velmi těžko měří a kvantifikuje, nicméně v moderních válkách bude zcela klíčový a vedle konvenčních zbraní bude představovat další rovinu obrany. Podle různých žebříčků jsou všechny severské země v elitní desítce, co se vzdělanosti obyvatelstva týká. Z toho pak lze implikovat i mimořádnou připravenost na hybridní hrozby, jako je dezinformační válka, kterou Rusko proti Západu rovněž aktivně vede.

I v žebříčcích mapujících resistenci proti hrozbě dezinformací se severské země umisťují na předních pozicích. Porovnání evropských zemí Media Literacy Index z roku 2023 řadí Finsko, Dánsko, Norsko a Švédsko v tomto pořadí do úplného čela, pouze na čtvrté místo se mezi ně vklínilo Estonsko. Na stobodové škále byly všechny zmíněné země ohodnoceny mezi 71 a 74 body. Pro srovnání: Česko s 58 body se umístilo na patnáctém místě.

Mimochodem v oblasti dezinformací funguje v nordickém prostoru řada úspěšných mezivládních projektů. Jedním z nejvýznamnějších je iniciativa Nordic Safe Cities pod záštitou Severské rady ministrů, v níž zasedají členové vlád všech severských zemí, včetně autonomních území. Projekt sdružuje zástupce měst a odborníky a financuje boj za demokratické hodnoty a sociální inkluzi a proti radikalismu a dezinformacím.

Úzká spolupráce se však netýká pouze boje s hybridními hrozbami, jako jsou extremismus, polarizace a dezinformace. Severní region Evropy spolupracuje i v konvenční obraně.

Připomeňme u nás věrně známou moravskou pověst O třech prutech Svatoplukových - kterak jeden prut jde zlomit snadno, zatímco tři propletené pruty jsou nezlomné, a tak knížecí synové musí držet pospolu. Přesně tak to ve Skandinávii funguje.

Nejde přitom jen o množstevní spojení armád - tedy že čtyři jsou víc než jedna - jako podstatné se ukazuje právě ono propletení. Severské země staví de facto pan-nordickou armádu, která se má do jisté míry doplňovat. Při značném zjednodušení - Finsko dodá muže, Švédsko technologie, Norsko informace a Dánsko speciální jednotky.

Již od roku 2009 se všechny čtyři země ještě společně s Islandem sdružují v rámci obranné iniciativy Nordefco. Cílem iniciativy je v první řadě posílení obranyschopnosti členských zemí, a to skrze hledání společného efektivního spolupůsobení a usnadnění společných řešení vzniklých problémů.

Míra zapojení je dobrovolná a každá ze zemí si může určit, ve které oblasti se bude na spolupráci podílet. V posledních měsících se však spolupráce značně prohlubuje. „Severské země mají poprvé od Kalmarské unie ve 14. století jednotnou bezpečnostní politiku,“ uvedl pro nedávný článek deníku Wall Street Journal norský ministr financí Jens Stoltenberg, do loňského roku generální tajemník NATO. „Uvědomily si důležitost prohloubení své vojenské spolupráce způsobem, který jsme neviděli několik století.“

V loňském roce severské země v rámci Nordefco stanovily vizi společné obrany do roku 2030, kde se obsáhle píše o interoperabilitě mezi jednotlivými armádami, což následně stvrzují i dílčí multilaterální smlouvy.

Ta zřejmě nejdůležitější ovšem pochází již z roku 2023. Tehdy se jednotlivé vlády dohodly na spojení vzdušných sil a zřízení společného vzdušného velitelství. Každý národ přináší velení jedinečné schopnosti. Norský pokročilý radar TPY-4 poskytuje detekci na velkou vzdálenost. Společně s Helsinkami pak Oslo dodá vysoce kvalitní letectvo páté generace.

Do Finska, které v tuto chvíli využívá stíhačky F/A-18 Hornet, má v příštích letech dorazit 64 strojů F-35 ze Spojených států a v zemi rovněž vyroste zařízení pro montáž a údržbu stíhacích motorů pro tato letadla. Švédské letectvo zase vylepšuje letouny JAS-39C Gripen integrací řízené střely Taurus KEPD 350 schopné zasáhnout cíle vzdálené více než 500 kilometrů a vyhnout se radaru.

Analytici očekávají, že plné provozní připravenosti pan-nordické letectvo dosáhne do roku 2028.

Přidávají se navíc i další sféry obrany. Jen za poslední dva měsíce uveďme dva příklady. V březnu Finsko, Švédsko a Norsko podepsaly technickou dohodu o harmonizaci certifikace střeliva pro zjednodušené společné zadávání zakázek. „Dokument je jedním ze snah o další prohloubení severské spolupráce,“ stojí v prohlášení finského ministerstva obrany. „Interoperabilita a společné procesy zadávání zakázek zlepší bezpečnost dodávek v celém severském regionu.“

V dubnu pak finský poskytovatel špičkových optronických řešení Senop oznámil, že Norsko a Dánsko se připojily k Finsku a Švédsku ve společné rámcové dohodě o nákupu vojenské optroniky.

Přes všechno výše uvedené panují mezi jednotlivými zeměmi i rozdíly. Zatímco například Dánsko a Švédsko jsou ochotné přispět vojáky do mírových sil po uzavření příměří na Ukrajině, Finsko - které je pro Rusko případně „první na ráně“ - zatím spíš naznačuje, že by své muže raději ponechalo doma.

Severský model ale i přes jisté neshody ukazuje, jak může vypadat obrana starého kontinentu, pokud NATO přestane splňovat svou roli: základy postavené na spolupráci v rámci jednotlivých regionů. V tuto chvíli se Evropa spoléhá na podporu zpoza Atlantiku, severské země se ale snaží čím dál více spoléhat jedna na druhou.