Článek
Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.
Donald Trump je už sto dní 47. prezidentem Spojených států. Nebo možná „teprve“ sto dnů, protože vzhledem k jeho frenetické aktivitě a nezaměnitelnému vystupování by se – zejména Trumpovým odpůrcům – mohlo zdát, že je to spíš sto měsíců, ne-li sto let. Ovšem i Trumpovi obdivovatelé jsou nadále fascinováni tím, jak prezident do svého druhého mandátu „vlétl“.
Zatímco za celý rok 2017, tedy první rok svého prvního mandátu, podepsal Donald Trump 55 exekutivních příkazů, letos jich stihl jen za tři měsíce podepsat 139. Což platí podle oficiálních statistik ve chvíli psaní tohoto textu, v době jeho čtení už to může být zase o pár víc.
Fascinace kulatou číslovkou, oněmi prvními 100 dny ve funkci, je ovšem obecně zajímavý fenomén.
V americké politice, ale vlastně i všeobecně se datuje k 32. prezidentovi USA Franklinu Delano Rooseveltovi. Ten se ujal funkce 4. března roku 1933. Přestože 100 dnů od inaugurace uběhlo 12. června téhož roku, Roosevelt až 25. června vystoupil s projevem „O prvních sto dnech“.
Uvedl tehdy, že se dosud zdržoval větších projevů ze dvou důvodů: „Zaprvé, myslím, že jsme všichni chtěli mít možnost alespoň trochu v poklidu uvážit a utřídit do nějakého mentálního obrazu příval událostí oné stovky dnů, které jsme věnovali rozjezdu Nového údělu. Zadruhé, potřeboval jsem pár týdnů, během nichž bych nastavil organizaci nové administrativy a viděl první plody našeho pečlivého plánování.“
Roosevelt se ujal moci uprostřed kruté hospodářské krize, jíž se hodlal postavit právě souborem opatření známým jako Nový úděl. Během prvních tří Rooseveltových měsíců prošlo Kongresem 77 zákonů a sám prezident podepsal 99 exekutivních příkazů, čímž nastavil rekord, jenž překonal až letos Donald Trump.
Rooseveltových prvních sto dnů ve funkci se tedy neslo ve znamení tvrdé práce a jeho projev založil tradici hodnocení stejného období i u dalších prezidentů, kteří posléze začali své plány na prvních sto dní zapracovávat i do svých předvolebních kampaní. Což mimochodem s odkazem na tuto tradici udělal během předvolebního boje také současný český prezident Petr Pavel.
Je zajímavé a do jisté míry asi i příznačné, že do české politické tradice fenomén „sto dnů“ přešel v poněkud zdeformované podobě. Asi v důsledku Rooseveltova důrazu na „poklidné uvážení“ a „nastavení fungování“ vznikl v české politice dojem, že prvních sto dnů má nová vláda či nový ministr na jakési „rozkoukání“, že má být ušetřen veřejného a mediálního tlaku, má mít čas zorientovat se v agendě i v úřadu a tak dále. Zřejmě z české lásky k lovu a myslivosti se z „prvních sto dní“ stalo „sto dní hájení“.
Což je zajímavý paradox: V americké tradici se „prvních sto dní“ používá ke zhodnocení úspěšnosti nástupu nového prezidenta, v české tradici jako by se očekávalo, že politikům unaveným tvrdou volební kampaní dají všichni na tři měsíce pokoj. Zároveň je ale nutné připomenout, že žádné, ani nepsané pravidlo „sta dnů hájení“ neexistuje, žádná vláda je nikdy nedostala.
Ani v redakcích neexistuje žádný více či méně formální úzus, který by nově nastoupivší politiky „hájil“. Obecně lidsky samozřejmě tušíme a očekáváme, že když se vnutíme k ministrovi do kanceláře na rozhovor dva dny po převzetí úřadu, bude dialog méně obsažný, než když mu necháme nějaký týden času. Ale pravidlem, natož nějak pevně časově ohraničeným, to rozhodně nazvat nelze. Ani tradicí. To je mýtus.
Abychom byli spravedliví – ona česká „tradice“ sto dní hájení je sice hluboce zakořeněné politické i mediální klišé, ale obvykle slouží spíš k tomu, aby si politici mohli trochu ublíženě stěžovat, že zrovna oni tedy žádných sto dnů hájení nedostali, případně nepotřebují, čímž demonstrují svou pracovitost a připravenost na výkon funkce. Ale přece jen – není to tak vždy.
Příkladů je nesčetné množství.
„Platí pravidlo, že nová vláda má sto dní hájení, že nechávají novináři vládu chvíli na pokoji. Jsme v situaci, kdy ta vláda ani není, a vy nás zkoušíte z toho, co budeme dělat za čtrnáct dní,“ stěžoval si v roce 2021 v televizní diskuzi poslanecký matador ODS Marek Benda.
„Mojí vládě sice ještě neskončilo sto dnů hájení – důvěru získala teprve před sedmi týdny. Ale přesto je třeba ukázat výsledky, protože jsme ztratili příliš mnoho času,“ prohlásil v roce 2007 premiér Mirek Topolánek.
Příkladů hrdinného snášení absence stodenního hájení je ale ještě více.
„Sto dní zcela jistě vyžadovat nebudu. Předpokládám, že do konce roku budu schopen ministerskou agendu kompletně převzít,“ holedbal se v půli listopadu 2011 nastupující ministr průmyslu Martin Kuba.
K období hájení se v roce 2021 vyjádřil znovu i Mirek Topolánek, tentokrát už v roli podcastera: „Jsou to tři měsíce na přebrání moci, nastavení mechanismů k prosazování programu a personální obměny. Fialova vláda nic takového nedostala.“
„Žádných sto dnů hájení jsem neměl, ani jsem s tím nepočítal,“ komentoval v roce 2014 svůj nástup do čela ODS dnešní předseda vlády Petr Fiala.
„Nemáme žádných sto dní hájení. Žijeme v dynamické době a není času nazbyt,“ hlásal v roce 2021 čerstvý pražský primátor Bohuslav Svoboda.
Mýtus ale žije i v nižších patrech politiky. Třeba v roce 2019 si starosta České Kamenice Jan Papajanovský postěžoval: „Byl to náročný rok, žádných sto dnů hájení jsme neměli.“
A nejde jen o politiku. Když se Petr Pavel v roce 2015 ujímal vedení Vojenského výboru NATO, řekl v rozhovoru: „Tady žádný luxus sta dní hájení neplatí. Hned v pondělí mě čeká zásadní jednání o společném rozpočtu a výdajovém plánování, takže do toho spadnu rovnýma nohama.“
„Rezort znám, v tuto chvíli je to jenom otázka seznámit se s nejdůležitějšími prioritami. Sto dnů hájení žádat nebudu, maximálně sto hodin,“ pravil Karel Havlíček, když se v roce 2019 ujímal Ministerstva průmyslu.
Pokračovat by se dalo donekonečna, ale poselství je jasné: žádné pravidlo o sto dnech hájení sice neexistuje, žádná vláda ani ministr nikdy nic takového nedostali, ale přesto se podívejte, jak jsme stateční, že žádných sto dnů hájení nepotřebujeme a nevyžadujeme.
Hezky to vystihl počátkem roku 2009 při projevu po rekonstrukci Topolánkovy vlády prezident Václav Klaus: „V této složité době není k dispozici žádných tradičních sto dnů hájení. Ony ostatně nejsou k dispozici nikdy, ale aspoň se to říkává, že existují.“
Navzdory trefné poznámce někdejší hlavy státu mýtus žije i o patnáct let později – přinejmenším ve formě toho slaměného panáka, proti kterému se demonstrativně vymezíte, když chcete vypadat nadupaně. Již citovaný Karel Havlíček letos v lednu na CNN Prima News srdnatě prohlásil: „Pokud vyhrajeme volby, budeme připraveni. Žádných 100 dní hájení.“
Narazil tím na to, čím může být tohle zdánlivě neškodné, legračně počesku deformované klišé přece jenom trochu nebezpečné. Bude-li mezi českými politiky a aspiranty na důležité veřejné funkce přežívat přesvědčení, že existuje něco jako doba hájení (kterou, jak už víme, oni samozřejmě nechtějí a nepotřebují), může to podkopat motivaci k náležité – obvykle opoziční – přípravě na výkon funkce.
Nepřipravenost, s níž se moci chopila dnešní vláda Petra Fialy, byla dechberoucí – především v kontrastu s velkohubými předvolebními sliby, deklarovaným odporem k populismu a étosem „politiky, jaká má být“. Slibované reformy nebyly sepsány podrobněji než do podoby líbivých hesel, plány veřejných financí byly ukotveny daleko mimo realitu, odborné týmy nebyly sestaveny. Roli v tom určitě hrálo více faktorů, ale nemohlo jedním z nich být i přesvědčení, že na ministerstvech budou čekat jakési neformální tři měsíce klidu, během nichž se dá leccos dohnat?
Inu, jednou provždy: Nečekají. Sto dnů hájení nikdy neexistovalo a existovat nebude. Naopak vždycky čeká za rohem nějaké nepříjemné překvapení jako covid, válka nebo inflační krize. Úkolem politika je převzít moc maximálně připravený, s detailně propracovanými návrhy, maximálním objemem informací o fungování úřadu, jeho agendě i legislativním procesu. Právě tato příprava je smyslem pobytu v opozici, nikoli sčítání lajků a vítězství v žabomyších válkách na sociálních sítích.
To, co předvedl během prvních sto dnů ve funkci Donald Trump, byla – jako všechno, co Trump dělá – divoká karikatura, v tomto případě akčního uchopení moci. Pořád to je ale obecnému očekávání voličů blíž než představa, že teprve po nástupu do funkce následují tři měsíce poklidné přípravy dalších kroků. Nemyslel to tak Roosevelt, nemyslel si to nikdo z jeho nástupců a čím dříve si to přestanou myslet čeští politici, tím lépe.
