Vrchol bankovnictví za socialismu? Vkladní knížky a novomanželské půjčky

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

To číslo zní až neuvěřitelně: Ke konci roku 1989 evidovala tehdejší Česká státní spořitelna, která prakticky jako jediná tuzemská banka nabízela běžné služby drobné klientele, více než 14,8 milionu vkladních knížek různých typů. Nesvědčí to ale až tak o popularitě tohoto bankovního produktu, jako spíše o omezených možnostech socialistického bankovnictví.

Nutno podotknout, že vkladní knížky nejsou žádným vynálezem socialistických finančníků. Jejich tradice je mnohem delší, sahá až do časů, kdy byly české země součástí rakouského mocnářství, respektive Rakouska-Uherska. Vkladní knížky jsou totiž úzce spojené se vznikem prvních spořitelních ústavů. Jejich smyslem bylo, aby i nejchudší vrstvy obyvatel měly možnost spořit, tedy ukládat si část výdělku na pozdější využití – byť i jen drobné částky.

Už před 200 lety, v únoru 1825, slavnostně otevřela své brány Schraňovací pokladnice pro hlavní město Prahu a pro Čechy, pro niž se postupně vžil název Spořitelna Česká. O padesát let později, v květnu 1875, vznikl další spořitelní ústav: Městská spořitelna pražská.

Jejím prvním vkladatelem se stal „Otec národa“ František Palacký, který si ve stejný den na svou vkladní knížku uložil nezanedbatelných 400 zlatých. Mimochodem: Prezident Tomáš G. Masaryk vlastnil vkladní knížku se symbolickým číslem 1 000 001.

Vkladní knížky jako produkt přežily i dvě světové války, i když právě za německé okupace se zavedlo jedno diskriminační pravidlo. Podle vyhlášky ministerstva financí z konce ledna 1940 musely být vkladní knížky označeny písmenem A nebo N podle toho, jestli byl jejich majitelem člověk židovského původu. Židé pak při každém ukládání vyplňovali formuláře a z knížky si směli vybrat maximálně 1,5 tisíce korun za sedm dní.

Velmi populární pak byly vkladní knížky za minulého režimu. Existovalo jich hned několik druhů a bylo je možné založit anonymně takzvaně na doručitele, anebo na jméno. Na výběr bylo rovněž několik možností, jak vklady na knížkách chránit.

K tomu sloužily takzvané vinkulace. Patřila mezi ně třeba povinnost sdělit při žádosti o výplatu stanovené heslo, nebo možnost vyplatit vklad až po určité události – typicky když dítě, pro něhož se peníze na vkladní knížce střádaly, oslavilo 18. narozeniny.

Vkládat a vybírat peníze z vkladních knížek bylo možné pouze na pobočce, která knížku vydala. Přece jen ale existovala jedna výjimka, která nabízela možnost výběrů i na jiných místech, a tou byly cestovní vkladní knížky.

Nejoblíbenější ale byly vkladní knížky bez výpovědní lhůty s ročním úrokem dvě procenta, výherní vkladní knížky (bez úroku, ale slibující zisk výher či prémie) a knížky s roční výpovědní lhůtou s úročením čtyři procenta ročně. Vklady na těchto knížkách tvořily více než 87 procent celkového objemu vkladů spravovaných spořitelnou.

Počátkem roku 1972 nastoupil další bankovní produkt pro řadové občany, takzvaný sporožirový účet. Jeho autoři se inspirovali v tehdejší Německé demokratické republice a na svou dobu šlo o revoluční počin. Byl to totiž první transakční účet na tuzemském trhu určený fyzickým osobám.

Sporožirové účty byly úročeny dvěma procenty ročně a vedle hotovostních operací umožňovaly majitelům také bezhotovostní placení jednorázovými i trvalými příkazy. Na konci roku 1988 existovalo již 1,5 milionu sporožirových účtů a uloženo na nich bylo 7,5 miliardy korun. Pro lepší srovnání, o jak významnou částku šlo: v roce 1988 dosahoval průměrný plat výše lehce nad tři tisíce korun. Jde o další důkaz, jak spořivý je český národ.

Ke sporožirovému účtu vydávala Česká státní spořitelna dokonce šeky, s nimiž bylo možné platit ve vybraných obchodech, anebo vybírat hotovost v jakékoli pobočce. Jen pro připomenutí: první bankomat se v Česku objevil teprve v polovině roku 1989.

Vkladní knížky ani sporožirové účty ovšem nepřežily modernější bankovní produkty, především spořící účty a termínované vklady, které začaly banky zavádět od 90. let. Sporožirový účet začala Česká spořitelna nahrazovat osobním účtem od roku 2007. Zásadním rozdílem byl přechod od standardizovaných balíčků služeb k možnosti poskládat si služby na míru.

O něco déle vydržely vkladní knížky. Ty obyčejné Spořitelna přestala poskytovat od roku 2013, s dětskými a výherními knížkami se pak rozloučila na jaře 2024. Důvod? Malý zájem střadatelů. „S ohledem na nízký zájem nových klientů jsme ukončili nabídku zakládání nových vkladních knížek,“ řekl tehdy mluvčí Spořitelny Filip Hrubý. Ty anonymní na doručitele byly přitom zrušeny zákonem už v roce 2002.

Při loňském zrušení služby měli zákazníci Spořitelny už jen okolo 700 tisíc knížek, přičemž ještě o několik let před tím to bylo více než milion lidí. Pro někoho i tak může být překvapením, že vkladní knížky přežily takovou dobu. I když například pro nejmladší generaci to může být už zcela neznámý bankovní produkt. V současnosti už existuje jen jediná banka, která knížečky ještě vydává, a to ČSOB. Ostatně banka tento produkt příznačně označuje jako „spoření, které má tradici“.

To mimochodem přesně vystihla i Česká spořitelna několik let před tím, než se rozhodla tento produkt už novým zákazníkům nenabízet. „Vkladní knížky využívají především starší klienti. Tou největší výhodou oproti spořicímu účtu je jejich symbolický charakter, který prarodičům či rodičům umožňuje vkladní knížku s naspořenou částkou předat dětem či vnukům fyzicky jako dárek,“ konstatoval v roce 2020 mluvčí Filip Hrubý.

Za socialismu lidé jen nespořili, ale také si půjčovali. Mezi nejoblíbenější finanční služby patřily novomanželské půjčky. Ačkoli jsou spojovány především se 70. a 80. lety minulého století, zavedené byly už v roce 1948 – jako pomoc při řešení problémů s bydlením mladých lidí postižených válkou.

Výše půjčky byla tehdy až 7,2 tisíce korun, což představovalo přibližně polovinu tehdejšího průměrného měsíčního příjmu. Půjčka byla sice úročena sazbou 3,5 procenta, ale po narození prvního dítěte se úrok rušil, a navíc se snížila jistina půjčky o jednu šestinu.

Novomanželské půjčky se postupem času vyvíjely a jejich vrchol nastal v 70. letech v době takzvaných Husákových dětí, tedy silné populační vlny, kdy tehdejší sociální program podporoval mladé rodiny s dětmi. Tehdy tento typ půjček získaly podle dostupných údajů až tři čtvrtiny novomanželů. Úvěr určený pro mladé lidi ve věku do 30 let dosahoval výše až 30 tisíc korun, tedy zhruba 1,5násobku ročního příjmu. Ke každé půjčce museli mít žadatelé ručitele, obvykle příbuzné.

Úroková sazba byla pouhé jedno procento na pořízení bytu, nebo 2,5 procenta na jeho zařízení. Po narození dítěte se dluh snižoval o dva tisíce korun a doba splatnosti se prodloužila o rok. Splatnost byla 10 let.

V roce 1987 se zvýšila maximální výše půjček kvůli inflaci na 50 tisíc korun a prodloužila se doba splatnosti na 15 let. „Do společného života s novomanželskou půjčkou,“ hlásal inzerát České státní spořitelny v dobových novinách na konci 80. let.

Dnes už klasické novomanželské půjčky neexistují. Místo nich je ale možné získat standardní úvěr se spolužadatelem, který nabízí víceméně každá banka. Princip je jednoduchý: O půjčku žádáte společně s partnerem nebo partnerkou, a dokonce ani nemusíte být manželé.