České umění láme rekordy. Je to investice, ale má svá rizika, uvádí experti

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Českému trhu s uměním se loni dařilo, zatímco světový slábl. Podle odborníků to ale má logické důvody a obecně stále platí, že sběratelů a investorů v oboru přibývá.

Informace a záběry si můžete poslechnout i prohlédnout v úvodní videoreportáži.

„Loni prostě chyběla TOP jména. Neprodal se žádný Picasso a to je tahák, který obraty v aukcích dokáže vyhnat výrazně. I stomilionových prodejů bylo výrazně méně než v těch rekordních rocích. Celkově nabídka špičkových děl na světovém trhu byla prostě slabší,“ vysvětluje pro SZ Byznys Jan Stuchlík, šéfredaktor časopisu Art+, z jehož ročenky údaje pochází.

„Český trh je podstatně mladší. Umění se tady v aukcích obchoduje 35 let. A to i dokazuje, že ještě nenarazilo na přirozený cenový strop, který je v zahraničí už cítit víc a jakákoliv menší nejistota může vyvolat pokles zájmu a cen,“ dodává galerista Matyáš Kodl z jedné z největších českých aukční síní Galerie KODL.

Kromě toho, že od roku 2022 se ve světových aukcích neobjevila žádná rekordní sbírka, autoři a díla, tak vzrostl i podíl soukromých prodejů mimo dražby - dokonce o 41 procent. Trh s uměním tak nezamrzl a jak připomínají aukce, tak jako měřítko úspěšnosti by neměl sloužit pouze obrat.

„U aukcí je potřeba se dívat i na prodejnost, tedy kolik položek z nabídky se prodá, a také nárůst oproti vyvolávací ceně. Podle těchto ukazatelů loňský rok neměl ani celosvětově zase tak špatný výsledek. V aukcích se objevovalo spíš více těch méně drahých položek, kvůli čemuž se propadl obrat, ale prodejnost byla podobná jako i v rekordních letech,“ dodává Kodl.

I vzhledem k tomu, jak se umění v posledních letech dařilo a stále daří, tak je pořád častěji chápáno také jako druh investice nebo prostředek k diverzifikaci portfolia. „Historicky se řadí k alternativním investicím, takže i nákupem kvalitního umění určitě lze ukládat a zhodnocovat peníze,“ říká Stuchlík, šéfredaktor časopisu Art+.

„Vždy, když je větší finanční nejistota nebo krize a padají burzy, tak to je spouštěč většího zájmu o umění,“ doplňuje galerista Kodl.

„Když se bavíme o umění jako o investici, tak je potřeba ale mít na paměti, že jde o opravdu dlouhodobé uložení peněz - nejde o spekulativní záležitost, kdy jeden rok koupíte a za tři roky prodáte za trojnásobek,“ upozorňuje Stuchlík.

„Člověk to nesmí vnímat tak, že to je rychle likvidní aktivum jako akcie nebo dluhopisy, které se obchodují během pár vteřin. U uměleckých předmětů bych doporučoval, aby člověk počítal, že by je měl alespoň pět let držet. Snažit se rychle přeprodat v kratším čase je spíš na škodu,“ dodává Kodl.

„Často jde o mezigenerační investici, kdy se hodně sbírek dědí. Výnos tak připadne až dětem a vnoučatům,“ doplňuje Stuchlík.

„Největší riziko v našem oboru i z investičního pohledu je nákup falza, protože to zkrátka má hodnotu nula a vždycky ji mít bude. Bohužel není žádná naděje, že by se to změnilo. V momentě, kdy si člověk koupí falzifikát, v podstatě ztratil peníze nenávratně,“ varuje galerista Kodl.

„Musí jít o prověřené kvalitní autory, kteří mají výstavní a publikační historii, a to se nebavíme jen o těch, kteří zemřeli, jejich dílo je uzavřeno a nabídka je omezená, ale i o žijících autorech,“ dodává Stuchlík.

„Jedna z věcí, kterou rád doporučuji začínajícím sběratelům, je to, jak se říká v USA: Too Good To Be True. Když je zkrátka nabídka až příliš dobrá, tak se jí spíše vyvarovat nebo se o tom minimálně poradit s odborníkem, protože často právě tyto skvělé nabídky jsou vlastně nejhorší,“ doplňuje Matyáš Kodl.

„Platí, že čím je autor aktivnější, co se týče vystavování v kvalitních institucích, a dostává se do zajímavých veřejných sbírek, tak roste jeho reputace mezi sběrateli, zájem o jeho dílo, a tudíž i cena,“ vysvětluje dál Stuchlík.

Podle ročenky časopisu Art+ také stále platí, že ti, kdo se považují za sběratele, jsou v nadpoloviční většině lidé starší 60 let. A ke sběratelsví dochází postupně.

„Ti, kteří začínají kupovat umění - začínající sběratelé, tak jsou lidé mezi 40 a 50 lety. A je to zase poměrně logické, protože to je životní etapa, kdy mají vybudované kariéry, nějaký byznys, saturovali základní potřeby a teď se ohlížejí po něčem novém,“ vysvětluje Jan Stuchlík.

Záběr sběratelů a investorů se také rozšiřuje. Kromě předávání řemesla z generace na generaci pomohla i pandemie koronaviru a přesun části aukcí do online - virtuálního prostředí, což přilákalo mladší zájemce.

„Nejdřív je důležité si projít opravdu několik výstav a říct si, co člověka baví i esteticky, protože to musí vnímat i tak, že investuje i do nějaké estetické potěchy, a ve chvíli, kdy jej zaujme nějaké téma nebo styl, tak je dobré se spojit se znalci, kteří by už měli být schopni navrhnout konkrétní autory, díla, období, které stojí za to sbírat a mohli by dávat smysl také investičně,“ doplňuje Matyáš Kodl.

Ročenka Art+ o vývoji na tuzemském trhu s uměním přitom ukázala, že nejde pouze o záležitost jen pro bohaté sběratele a investory. Milionových položek se loni prodalo 223. Celkově se ale vydražilo přes 6030 předmětů. Z toho 90 procent stálo méně než 372 tisíc korun a 40 procent dokonce bylo i pod cenou 9920 korun.

Ohledně toho, co je teď v kurzu, podle odborníků platí, že stále převládá zájem o klasickou českou modernu, tedy meziválečné období a prověřená jména typu Kupka, Fila nebo i Toyen.

„To je i segment, kde se dosahuje nejvyšších cen. Ale těch děl je na trhu zároveň čím dál méně nebo jsou vzácná, takže i sběratelé časem hledají nové autory. A už několik let platí, že velmi rostoucím segmentem, kde i průměrné ceny mají stoupající tendenci, je poválečné období,“ odhaluje Stuchlík.

„Tohle umění z 50. až 70. let, které je v kurzu, stále hledá i cenový strop a stále je od něj asi poměrně dost daleko,“ potvrzuje Kodl.

„Řada těch autorů, o které třeba před 10, 15 lety na trhu příliš nebyl zájem nebo dosahovali výrazně nižších cen, tak se najednou pohybují ve statisících i milionech korun,“ dodává Stuchlík. „A může to být právě i umění, které je esteticky bližší i mladším sběratelům a zároveň už je v historii dost vzdálené, aby se to mohlo považovat za časem prověřené,“ doplňuje Kodl.

„I když se na umění můžeme dívat jako na investici, tak pořád v sobě má tu emocionální složku a ta přebíjí tu potřebu uložit peníze, porazit inflaci a vydělat,“ říká Jan Stuchlík.

„Člověk si pořizuje předmět, který může přinášet - já tomu říkám - emocionální dividendu. To znamená, že když se člověku líbí, tak jeho držení nepřináší žádnou finanční dividendu, ale pokud jej baví esteticky, tak přináší tu duševní,“ vysvětluje Matyáš Kodl.

„Ti lidé to ve valné většině nekupují, aby na tom vydělali, ale aby prostě žili s něčím zajímavým, krásným, s něčím, co jim něco říká, aby jim to viselo doma a historicky je spousta sběratelů, kteří s těmi obrazy i mluví,“ uzavírá videoreportáž Stuchlík.