Článek
Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.
Ve čtvrtek proběhlo v Bruselu poslední setkání aliančních ministrů obrany před nadcházejícím summitem zemí NATO, který se uskuteční 24.-25. června v nizozemském Haagu. Nenastane-li nějaký nepředvídatelný a zásadní zlom, odsouhlasí summit jednu z nejrazantnějších proměn v historii NATO. Čtvrteční setkání totiž definitivně připravilo půdu pro to, aby v Haagu mohl být slavnostně a formálně přijat závazek, že každá členská země Aliance bude vydávat na obranu pět procent HDP.
Je průvodním jevem absurdity dnešní doby, že tento významný krok zcela zastínila twitterová roztržka mezi dvěma americkými egomaniaky. V tomto případě se však jednalo pouze o jeden z mnoha paradoxů, které se pojí se snahou zachránit NATO a budou ji i nadále provázet. Ať už jde o to, nakolik se budou zmiňovat zásluhy amerického prezidenta Donalda Trumpa, ačkoli klíčovou roli v celém procesu sehrál generální tajemník NATO Mark Rutte; paradox, že Rutte jako bývalý předseda nizozemské vlády bude vést svůj první summit ve své vlasti, kde právě padla vláda, a která stejně jako Česko teprve vloni vydala na obranu více než dvě procenta HDP; nebo to, že stále není jasné, jak přesně a kdy vlastně k navýšení výdajů dojde.
K tomu, abychom lépe pochopili, kam a jak se může ubírat transatlantická a evropská bezpečnost, je třeba nahlédnout za tyto paradoxy. Tím nejvíce do očí bijícím bude jistě to, nakolik se navýšení obranných výdajů bude přičítat Donaldu Trumpovi. Je to ten samý Trump, který jinak NATO ztěží strpí. V minulosti vyhrožoval odchodem amerických vojáků z Evropy (tato hrozba ani zdaleka nepominula), vydatně (a často oprávněně) kritizoval ostatní spojence za nedostatečné investice do obrany (v tomto směru však nebyl ani zdaleka prvním americkým prezidentem) a více či méně vyhrožuje územní anexí alespoň dvěma spojeneckým zemím (Dánsku a Kanadě).
Trumpovi zastánci budou opět hovořit o tom, jak jej nelze brát doslovně, ale jak je třeba brát jeho slova vážně a jaké je to vlastně štěstí, že vdechnul skomírající Alianci nový život. To je samozřejmě nesmysl. Současný cíl výdajů ve výši dvou procent HDP byl Aliancí přijat v roce 2006, kdy ve Spojených státech vládnul George W. Bush. K reálnému obratu ve výdajích došlo za prezidenta Baracka Obamy v roce 2015 poté, co rok předtím po ruské invazi na Ukrajině summit NATO ve Walesu dvouprocentní pravidlo znovu zdůraznil a oživil. Nejvíce pak výdaje na obranu v rámci Aliance rostly nikoli během Trumpovy první administrativy, ale za vlády Joea Bidena. V letošním roce, tedy téměř dvacet let potom, kdy byl dvouprocentní cíl vytyčen, by jej snad měly konečně splnit všechny členské země NATO.
Více k tématu:
To, že o Trumpových zásluhách minulý týden v Bruselu horlivě hovořil americký ministr obrany Pete Hegseth, jenž po různých přešlapech setrvává ve funkci jen z Trumpovy milosti, by nemělo nikoho překvapovat. Jak ale nahlížet na to, že Trumpův přínos opakovaně a mnohokrát zdůrazňoval i generální tajemník Rutte?
Nejednalo se o bezcílné a ponížené pochlebování. Rutte v tomto směru navázal na to, jak s Trumpem úspěšně jednal ještě v dobách, kdy byl nizozemským premiérem. Během Trumpova prvního mandátu si dokonce vysloužil přezdívku „Trumpův našeptávač“, neboť to byl právě on, kdo dokázal v roce 2018 zachránit summit NATO v Bruselu. Rozčileného Trumpa, kritizujícího NATO a evropské spojence, jehož ještě více rozpalovaly argumenty německé kancléřky Angely Merkelové a francouzského prezidenta Emmanuela Macrona, prý tehdy uklidnil až Rutte právě tím, že ho přesvědčil, že obranné výdaje nejenže rostou, ale rostou hlavně Trumpovou zásluhou.
Každý, kdo mohl Rutteho minulý týden pozorovat před, během, i po setkání ministrů, si mohl všimnout, jak mu záleželo na tom zmiňovat Trumpovu roli. Zároveň ale okamžitě vyzdvihoval věci, které by byly Trumpovi proti srsti, především setrvalou podporu Ukrajině. Během krátkého setkání s novináři, které proběhlo ve čtvrtek ráno, když Rutte přivítal Hegsetha na bruselském letišti, bylo zjevné, že si americká strana cení jeho práce v NATO. I tak ale Rutte předvedl, jak může v dnešní době vypadat klidný, sebevědomý, a na cíle orientovaný vůdčí styl, který se snaží udržet pohromadě nebývale rozbouřené transatlantické spojenectví. A to není málo.
Na tiskové konferenci den před setkáním ministrů se Rutteho jeden z novinářů zeptal, zda ve světle současné vládní krize v Nizozemsku nehodlá opustit NATO a vrátit se zpět do domácí politiky. S ohledem na Rutteho politické schopnosti to byla logická otázka. Byla sice položena se zjevnou nadsázkou, a Rutte návrat vyloučil, zároveň ovšem připomněla paradox, jak vratké jsou vlády v mnoha zemích NATO (kdo ví, zda současná česká politická krize stála za tím, že ministryně obrany Jana Černochová byla jednou z pouhých tří ministrů, kteří se setkání nezúčastnili). Tato vratkost je samozřejmě důvodem k obavám, zda budou spojenci schopni naplnit pětiprocentní závazek. Ten totiž určitě bude podroben kritice v mnoha zemích, a to nejen ze strany různých užitečných idiotů nebo rovnou neskrývaných přisluhovačů Ruska. Setrvalá ruská hrozba je totiž bezprostředně rozhodujícím faktorem za růstem výdajů na obranu.
Více k tématu:
V této souvislosti je nutné zmínit ještě jeden paradox. Mnozí budou jistě poukazovat na to, že se vlastně o žádný pětiprocentní závazek nejedná. Ti, jimž leží NATO v žaludku, budou nepochybně vést řeči o prolhanosti a licoměrnosti dnešních západních elit. Ať již kriticky nebo s posměchem budou zdůrazňovat, že pokud vůbec, tak ve skutečnosti dojde pouze k navýšení na 3,5 % HDP, protože jen tato částka bude vydávána na tzv. tvrdé vojenské výdaje (rozpočty ozbrojených sil, nákup techniky, vývoj a výzkum nových zbraní). Zbývajících 1,5 % mají tvořit výdaje související s obranou a obrannou infrastrukturou, čímž vznikne široký prostor pro kreativitu. A to navzdory snahám upřesnit, co se započítávat má a co nikoli. Nabízí se tedy interpretace, že cifra pět procent je především pěkně vypadající numero, které se bude Trumpovi líbit víc, než kdyby se spojenci rovnou dohodli na 3,5 %.
Bez ohledu na to, zda za pětiprocentním cílem stojí snaha uspokojit amerického prezidenta či nikoli, zůstává faktem, že v současné Alianci tohoto cíle nikdo nedosahuje, přičemž hranici 3,5 % HDP překračuje pouze Polsko a dále se jí těsně blíží jen Estonsko a Spojené státy. Teprve haagský summit NATO rozhodne, do kdy by se měli spojenci k nové míře obranných výdajů dopracovat a jakým způsobem. Pravděpodobně dojde k dohodě o postupném navyšování, což by mělo zajistit plynulý rozvoj vojenských schopností a zároveň to, že různé země v navyšování výdajů neustrnou. Hovoří se o tom, že cíl by měl být splněn do roku 2032, ale někteří prosazují rok 2035. Některé státy skoro jistě závazek přijmou a budou doufat, že v té době se evropská a světová bezpečnostní situace promění natolik, že se z něho budou moci vyvázat, nebo jej již nebude potřeba. Sedm až deset let je v mezinárodní politice skutečně dlouhá doba.
Bude toto navýšení stačit k tomu, aby Trump začal vnímat NATO jinak? V tomto směru byla zajímavá velmi vyhýbavá odpověď ministra obrany Hegsetha, když byl v kuloárech dotázán na setrvání americké vojenské přítomnosti v Evropě. Pokud tedy evropské země masivně investují do své obrany a dokážou výrazně zvýšit svoji obranyschopnost v těch oblastech, kde jsou dnes zoufale slabé, může to poskytnout Spojeným státům argument, že nadále není jejich přítomnost potřeba a mohou se v klidu stáhnout. Pokud evropské země naopak svoje schopnosti výrazně nezvýší, mohou Američané říci, že končí, protože mají evropských černých pasažérů dost.
Zásadní proměnu amerického přístupu k NATO tak nelze vyloučit, ať již evropské země udělají cokoli. I to je paradox dnešního NATO.
Zároveň je však třeba mít na mysli, že pro ty evropské země, kterým skutečně jde o vlastní i společnou bezpečnost, je pětiprocentní závazek něco, na čem nemohou prodělat. Může se jim s jeho pomocí podařit zachránit NATO s americkou přítomností, která je přinejmenším v krátko- a střednědobém výhledu pro funkčnost Aliance kriticky důležitá. Pokud by však pokračoval americký odklon od Evropy, tak zvýšené výdaje jsou nutným předpokladem pro to, aby Evropané v budoucnu nejednali jen o tom, jaké se jim podaří dohodnout podmínky vazalského vztahu s Ruskem.
