Článek
Sloupek si také můžete poslechnout v audioverzi.
Na západ od nás existuje řada zemí, v nichž bohatí lidé, zpravidla ve vyšším věku, zcela běžně dávají dary různým organizacím nebo institucím. Díky této pozoruhodné tradici vytvořily například jednotlivé americké univerzity nadační jmění v hodnotě jednotek až desítek miliard dolarů a třeba různé nemocnice mohly postavit a vybavit budovy, jež později po hlavních dárcích pojmenovaly. Takových případů jsou tisíce.
Existují i případy méně viditelné, protože zdaleka ne každý člověk nahromadí multimiliardový majetek. A tak jsou v amerických nemocnicích nebo západoevropských univerzitách knihovny, lavičky či stromy pojmenované, nebo aspoň spojené se jménem dárce, jenž na ně rozhodující měrou přispěl.
S něčím v principu podobným mám i osobní zkušenost. Řada pacientů, které jsem léčil nebo se s nimi seznámil, podpořila různé sportovní nebo medicínské aktivity částkami v řádu tisíců až milionů korun. Díky těm nejsmělejším jsme mohli založit nadační fond Neuron, z nějž šly desítky milionů korun pro nejlepší české vědce. To znám, to jsem prožil.
Největší dar, o němž v podobném kontextu vím, mělo dostat nové onkologické centrum v Motole, jehož část by nesla jméno Petra Kellnera. Nyní je osud tohoto daru v souvislosti s motolskou korupční kauzou nejistý, ale teoreticky by se mohlo jednat o půl miliardy korun.
Ve všech případech, u nichž jsem byl v životě přítomen, měl dárce jednu, různě naléhavě formulovanou, prosbu, žádost, či dokonce podmínku. Chtěl, aby nad svým darem měl částečnou či úplnou kontrolu, nebo aby kontrolu měla osoba, jíž plně důvěřuje. A ještě dva další důležité aspekty celého procesu bych rád zmínil.
Prvním je opatrnost. V této souvislosti bych si dovolil jisté zobecnění, jež se dá shrnout do věty, že čím těžší bylo pro dárce peníze vydělat, tím více mu záleželo na tom, aby byly správně vynaloženy. Právě proto by své obtížně nabyté jmění nikdy nedal státu jen tak, aby si s ním dělal, co chce. To je v naprostém rozporu s psychologií chování majetných lidí i dlouhodobou českou nedůvěrou k vládě, politikům, parlamentu.
Druhým důležitým aspektem je dárcovská velkorysost. Lidé jsou ochotni vynaložit překvapivě velké prostředky, pokud jsou přesvědčeni, že je to pro společnost nebo určitého konkrétního jedince dobré. Někteří dávají tisíce, jiní miliony.
Po tomto maximálně stručném úvodu do problematiky charity se není možné nevrátit k současné kauze exministra spravedlnosti Pavla Blažka a jeho spolupracovníků.
Jakkoli je možné, že v trestněprávní rovině se nic nezákonného nestalo, na řadu naprosto klíčových otázek nedostala veřejnost relevantní odpověď. A to člověka ani nenapadne, že by se k miliardovému daru veřejně třeba vyjádřil dárce sám. Podle mediálních spekulací je již v zahraničí, snaží se cosi udělat s vrácenými bitcoiny a pravděpodobně se bojí o život. Tak vypadá osud zřejmě největšího dárce české historie.
Je jasné, že stát se může cokoliv a k vysoké politice patří i schopnost krizím předcházet nebo je řešit. V případě dosud největšího přešlapu současné vlády se nestalo ani to první, ani to druhé. Namísto trpělivého a snad i pokorného vysvětlení premiér, exministr spravedlnosti i šéf poslaneckého klubu ODS zatím odvádějí pozornost neuvěřitelnými scénáři a veřejnost matou. Bohužel tak připomínají děti se špatným svědomím hrající hru, při níž nejde o skutečné vysvětlení, ale jen o to, aby se řeklo cokoliv, co bude znít aspoň pro někoho trochu věrohodně.
Jenže tak, jak bitcoinovou kauzu dotčení politici líčí, to zkrátka velmi pravděpodobně nebylo. Prostě to odporuje jak jisté životní zkušenosti, tak i elementární logice.
Pokud současné vládnoucí špičky nepřijdou s věrohodným vysvětlením, tak by měly odejít a dát šanci mladší generaci spolustraníků. Ti by mohli být nejen proreformně odvážnější, v kritických okamžicích férovější a mohli by vědět, co jsou bitcoiny, ale rovněž by mohli mít potenciál vrátit občanům základní důvěru v český stát a jeho politický provoz.
