Článek
Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.
Neútočíme na obyvatele Íránu, ale na tamní režim. Stejně jako loni v říjnu tato slova znovu zopakoval během současného bombardování izraelský premiér Benjamin Netanjahu.
V angličtině vyzval Íránce k povstání. „Jsem s vámi. Izraelský lid je s vámi,“ vzkázal Íráncům v projevu. „Kdysi jsme s Íránem měli normální vztahy. Protiizraelský je vládnoucí režim ajatolláhů, ne obyvatelé Íránu. Věřím, že jednou tento režim padne, protože mnoho Íránců ho nenávidí,“ řekl v pátek po první noci izraelských úderů Seznam Zprávám bývalý důstojník izraelské výzvědné služby Mosad.
Izraelské útoky mířily na špičky režimu. Armádní důstojníky, velitele letectva a hlavně na příslušníky elitních Revolučních gard, které jsou hlavní vojenskou oporou teokratického systému, na jehož vrcholu stojí jako nejvyšší duchovní vůdce ajatolláh Alí Chameneí (ajatolláh je v šíitské odnoži islámu, která v Íránu převládá, označení pro vysoce postaveného duchovního a znalce islámu). Důstojníci Revoluční gard ovládají ozbrojené síly, tajné služby i ekonomiku, mají rozhodující vliv v zemi.
Předpoklady Izraelců stojí na tom, že konec islámské teokratické vlády by mohl znamenat návrat Íránu k dřívějším pragmatickým vztahům se židovským státem.
Za časů šáha Rézy Pahlavího Írán sice formálně Izrael neuznal, ale udržoval s ním obchodní styky a v Teheránu existovalo neoficiální izraelské zastupitelství. Izraelci nakupovali íránskou ropu, zatímco opačným směrem putovaly například ruční zbraně značky Uzi. V té době oba státy sbližovaly obavy z arabského nacionalismu a spojenectví se sovětským blokem, které reprezentoval například egyptský vůdce Gamal Abdal Násir nebo režim strany Baas v Iráku.
Kvůli tomu vzniklo trojstranné spojenectví, které označovali západní diplomaté a pracovníci výzvědných služeb slovem Trident: Írán, Izrael a Turecko. Írán a Izrael také společně pomáhaly zbrojením a výcvikem iráckým Kurdům, aby oslabily Irák. Pro Spojené státy představovaly Írán i Izrael hráz proti sovětskému vlivu na Blízkém východě.
V padesátých letech měl židovský stát problémy zajistit si dodávky ropy. Arabové mu ji samozřejmě prodávat nechtěli a Venezuela byla příliš daleko. A právě tehdy Izraelce zachránil Írán zásobováním tankery plujícími Rudým mořem.
Bývalý šáhův ministr ropného průmyslu Manúčer Farmanfarmiján ve svých pamětech vzpomínal, že jednání nebyla jednoduchá. „Museli jsme si počínat diskrétně, protože Írán byl přece jen muslimskou zemí a věděli jsme, že se na nás Arabové naštvou. Při rozhovorech ale Izraelci chtěli, abychom jim dali slevu deset procent. Odpověděli jsme, že nemají jiný zdroj, tak bude cena taková, jakou určíme my. Nakonec souhlasili,“ napsal exministr.
Opozice proti šáhovi – islámská i levicová – tvrdě kritizovala jeho kontakty s Izraelem. Svržení monarchie, nástup k moci imáma Chomejního a jím vedené islámské teokracie znamenal radikální obrat. Z Izraele se stal vedle Spojených států hlavní nepřítel. Izraelský konzulát v Teheránu nový režim demonstrativně předal Palestincům, zástupcům Organizace pro osvobození Palestiny.
Přesto ještě poté izraelské zbraně skončily v Íránu. V osmdesátých letech Írán válčil s Irákem a Izraelci doufali, že dodávkami zbraní si nový režim mohou naklonit: ostatně stále ho považovali za menší zlo než Irák Saddáma Husajna. Přes kyperskou Larnaku převážela zbraně malá obskurní argentinská letecká společnost. Jeden stroj se však zřítil a vyšlo najevo, že na palubě jsou izraelské zbraně určené pro Írán.
Pak se ale stal Teherán hlavním patronem všech radikálních odpůrců mírové dohody s Izraelem. Odpor šel tak daleko, že na Olympijských hrách nebo světových šampionátech odmítají íránští sportovci – hlavně zápasníci a boxeři – nastupovat proti izraelským soupeřům.
Podle agentury Reuters současné izraelské vedení sice má možné scénáře pro změnu režimu v Teheránu, ale zatím nevypadají příliš realisticky. Íránské ozbrojené a bezpečnostní složky mají situaci v zemi pevně v rukou, opozice je po sérii represí a pronásledování v posledních letech oslabená a roztříštěná.
Navíc být odpůrcem ajatolláhů v Íránu automaticky neznamená mít sympatie k Izraeli, nebo dokonce od něj očekávat pomoc. „Je strašné, co dělají v Gaze a svět to toleruje,“ řekla nedávno autorovi tohoto textu Íránka, která po opakovaném zatčení a vyslýchání kvůli opoziční činnosti ze země odešla a nyní žije v Kolíně nad Rýnem.
