Recenze: Springsteen v Praze přivolal déšť. A ostře kritizoval Trumpa

Recenzi si také můžete poslechnout v audioverzi.

Bruce Springsteen ani nenechá lidi zatleskat a už odpočítává další píseň. Americký kytarista a zpěvák má dozadu sčesané krátké šedé vlasy, náušnice v obou uších, přimhouřené oči a zaťaté zuby. V bílé košili s vykasanými rukávy, vestě a kravatě v pražských Letňanech řeže do elektrické kytary mocnými údery pravé ruky, na zápěstí bandáž ulehčující bolesti. Vyvolává euforii.

Na jeho povel jeden hit střídá druhý. Nadšení tančícího publika umocňuje nasazení osmnáctičlenné kapely. „Dáme do toho každý večer úplně všechno a vám na oplátku dojde, kolik skvělého toho máte v sobě,“ shrnul to Springsteen v autobiografii. Jako by mluvil o nedělním koncertu svého E Street Bandu, který se stal jeho dosud největším v Praze. Dorazilo více než 60 tisíc návštěvníků, uvedla agentura ČTK. Podle fotografií ze sociálních sítí byl mezi nimi i prezident Petr Pavel.

Pětasedmdesátiletý držitel 20 cen Grammy, Oscara i dvou Zlatých glóbů se svou nejznámější skupinou vyrazil na první turné po sedmi letech. V Praze se měli představit už vloni, kvůli problémům s hlasivkami však Springsteen návštěvu odložil.

Přestože ani v neděli nevynechal hity Born to Run, Because the Night nebo Dancing in the Dark, oproti začátku koncertní šňůry byl večer nakonec více politický a poznamenaný počasím. Přes den sice teplota stoupala ke třicítce, akce však začala v půl sedmé večer, kdy už se americká i česká vlajka nad pódiem třepotaly ve větru.

Zhruba ve třetině, stylově songem nazvaným Rainmaker, což znamená Vyvolávač deště a ve skutečnosti je to metafora pro politiky zneužívající lidského strachu, hudebník opravdu přivolal průtrž mračen. Ta přestala až na přídavky, kdy za pódiem prosvitly zbytky zapadajícího slunce a Springsteen odhodil vestu. Bez pauzy hrál dvě a tři čtvrtě hodiny.

Zpěvák, kterého fanoušci už v sobotu natočili před hotelem Four Seasons, potvrdil pověst jednoho z nejlepších rockerů, jaké lze zažít naživo. Má v tom dlouhou praxi: s E Street Bandem účinkují na stadionech od 80. let minulého století.

„Hraní před lidmi je od mých šestnácti let hlubokou a neoddělitelnou součástí toho, kým jsem,“ říká Springsteen v loňském dokumentárním filmu Road Diary, jenž nahlíží do zákulisí turné. Zpěvák v něm vzpomíná, jak těžce nesl zákaz koncertování za pandemie koronaviru a kterak si slíbil, že až to skončí, ještě jednou vyrazí do světa.

Pražané se díky tomu nyní mohli znovu přesvědčit, nakolik intenzivní výkon Springsteen podává. Na kytaru hraje vší silou, zplna hrdla zpívá, zpocený přivírá extaticky oči, zvedá zaťatou pěst. Když instruuje dav, publikum ho poslouchá na povel. Zpěvák si koncert zjevně užívá a dokáže své vzrušení přenést na lidi, kteří pak odcházejí povzbuzení, nabití, snad nějak povznesení. Springsteen jim svou muzikou vlévá krev do žil.

Přestože často zpívá o vážných věcech, udržuje si nadhled a nade vše chce bavit. Většinu času tráví uprostřed pódia, několikrát ale schází k prvním řadám, kde chvíli zpívá usazený na zábradlí a opřený zády o lidi, nebo objímá fanoušky od mladých holek po dospělé muže.

Díky velkoplošným obrazovkám je vidět každý detail – včetně secvičených etud, jako když Springsteen na konci písně sundá elektrickou kytaru a vysoko vzduchem ji hodí technikovi.

Nástroj mění opakovaně, nechybí ani béžová kytara typu Telecaster s krkem ze starého modelu Esquire, kterou si koupil jako dvaadvacetiletý a pózoval s ní na obalu tří alb včetně Born To Run. Ta, na kterou hraje v Praze, je ve skutečnosti replika zachovávající škrábance z opotřebovaného originálu.

Ve skladbách The River nebo The Promised Land nasazuje Springsteen foukací harmoniku. Překvapivě slabší je tentokrát hlasově: přestože falzetem stále dosáhne vysoko, v několika skladbách včetně Born in the U.S.A. se pěvecky trochu trápí. Také v kapele tu a tam nastane drobný zmatek, možná jdoucí na vrub zvuku, a pár písní má pomalejší tempa než naposledy roku 2012 v pražském Edenu. Aby ne: všem nejdůležitějším členům sestavy táhne na pětasedmdesát.

Že v sektoru na stání pod pódiem občas tu a tam někdo odejde, lze možná přičíst na vrub dešti. A skutečnosti, že Springsteen se postaru obejde bez efektů a nedělá žádnou show. Celý večer je čistě o hudbě.

Frontman už sice neklouže po pódiu na kolenou jako v mládí, zpívá ale o podobných tématech jako vždy: vzletech, pádech, milostných vzplanutích i zklamáních hrdých, tvrdě pracujících Američanů. Často čelících zničujícím okolnostem, toužících přežít v nepřejícném světě.

Springsteen vypráví o úplně obyčejných lidech, které však povyšuje na hrdiny a spatřuje v jejich životech epická dramata. Podává je oslavně, často s figurou siláka povzbuzujícího slabší, aby se nevzdávali. Kdo ve videotéce Netflix viděl záznam jeho vystoupení na newyorské Broadwayi nebo četl také česky vydanou autobiografii nazvanou Born to Run, ví, že je to složitější: stylizaci do automechanika či dělníka u pásu si Springsteen kdysi vybájil, aby složil poklonu otci, jenž celý život pracoval rukama a zřejmě ne vždy se mu dostávalo uznání.

To bylo ale důležitější v době, kdy Springsteen své nejznámější skladby psal. Teď je hlavně hraje, v Praze nejvíc ze 70. a 80. let minulého století, například z alb Born to Run nebo Darkness on the Edge of Town.

Oproti minulému koncertu v Edenu ubylo spontánnosti: dříve Springsteen zařazoval písně na přání. Třeba záznam, jak se kapela za pochodu učí You Never Can Tell zpopularizovanou filmem Pulp Fiction, jen na YouTube vidělo přes 80 milionů lidí.

V Letňanech k ničemu takovému nedojde. Necelé tři desítky kompozic jsou z velké části stejné na celém turné, což Američan vysvětluje v dokumentu Road Diary. „Setlist vám pomáhá odvyprávět příběh, ukázat publiku, v jaké jste právě životní fázi. Ta moje je momentálně vymezená životem, smrtí a vším mezi nimi,“ vypráví Springsteen, jenž téma stárnutí a blížící se smrti zpracoval i na posledním autorském albu Letter To You z roku 2020.

Motiv několikrát připomene také v Praze. Nejvýrazněji v přídavku Tenth Avenue Freeze-Out, kdy na obrazovkách promítá fotografie již nežijících spoluhráčů, varhaníka Dannyho Federiciho nebo saxofonisty Clarence Clemonse. Zemřeli v letech 2008 a 2011, přičemž pro Springsteena zjevně zůstávají nenahraditelní. Byť zejména Clemonse více než důstojně zastoupil jeho synovec Jake, euforicky sólující na strýcův saxofon.

Osmnáctičlenný E Street Band se vyznačuje mohutným zvukem sestavy s klavírem, Hammondovými varhanami, až čtyřmi kytarami, bicími, perkusemi, plnohodnotnou dechovou sekcí, vokalisty a baskytarou. Důležité barvy obstarává Soozie Tyrell střídající housle s akustickou kytarou.

Z instrumentalistů je nejdůležitější kapelník s náušnicemi a šátkem na hlavě Steven Van Zandt, jenž střídá snad sedm elektrických kytar, včetně několika výtvarně upravených Fender Stratocasterů a dvanáctistrunného fialového Rickenbackera. Nechybí ani jeden v barvách ukrajinské vlajky.

Van Zandt užívá minimum efektů, s nimiž naopak hodně pracuje druhý kytarista Nils Lofgren se šedými kotletami, kloboukem na hlavě a dlouhým šátkem uvázaným na nástroji. Poprvé se blýskne, když má ve skladbě Lonesome Day kytaru naležato a hraje na ni bottleneckem, to znamená klouže po strunách se skleněnou trubičkou nasazenou na prstě. Jeho hvězdná chvíle pak přichází v Because The Night, kde Lofgren po modulaci vymýšlí technicky originální sólo, poskakuje při tom na jedné noze a točí se dokola. Elektrickou kytaru rozeznívá na palci levé ruky s kovovým prstýnkem, častěji používaném například na banjo, díky čemuž tóny znějí průzračněji než vybrnkávané bříškem prstu.

E Street Band se celý večer drží zvuku, který si osvojil na albu Born To Run z roku 1975: sytého rocku s příměsí rhythm and blues, gospelu či soulu, zřetelného v písních Land of Hope and Dreams nebo Long Walk Home.

Největší rozdíl oproti minulému koncertu v Edenu nakonec představuje politika. Čtyřikrát se Springsteen v Letňanech vymezuje vůči americkému prezidentovi Donaldu Trumpovi, který jej minulý měsíc zkritizoval na sociální síti. Zpěvák také v Praze znovu označuje jeho vládu za „zkorumpovanou, nekompetentní a vlastizrádnou“. Podle něj zastupitelská demokracie selhala, když neochránila Američany před tím, jak prezident zneužívá moci, nechává zatýkat lidi na ulici a deportovat je, „sadisticky se vyžívá v bolesti působené americkým dělníkům“, případně „opouští naše velké spojence ve prospěch diktátorů“, vypočítává Springsteen. Když mluví, na velkoplošné obrazovce běží české titulky.

Nejdelší proslov trvá čtyři minuty a zpěvák ho zakončuje nadějeplně. „Amerika, o kterém vám zpívám padesát let, je opravdová a navzdory mnoha chybám skvělá země plná úžasných lidí. Tuhle chvíli přežijeme,“ deklaruje muzikant, jenž dlouhodobě podporuje politiky z americké Demokratické strany. V roce 2016 mu medaili udělil prezident Barack Obama, s nímž hudebník natočil podcastový cyklus. Ještě jiné ocenění převzal z rukou prezidenta Joea Bidena.

Springsteen naopak nikdy neměl blízko k republikánům. Ronald Reagan se k němu pouze pokusil přihlásit v 80. letech, když si špatně vyložil píseň Born in the USA, kvůli optimistickému refrénu považovanou za projev vlastenectví, přestože ve skutečnosti jde o zničující kritiku toho, jak Amerika zanedbala své válečné veterány.

V novém tisíciletí zpěvák vydal třeba temnou desku The Rising reagující na teroristické útoky z 11. září 2001 a tehdejší vládu prezidenta George Bushe mladšího: titulní skladba, využívající klavírní melodii ze songu People Get Ready od Curtise Mayfielda, nechybí ani v Letňanech.

Koncert završuje coververze Chimes of Freedom od Boba Dylana. Ta „zvonkohra svobody“, o které je v ní řeč, zvoní za všechny: za uprchlíky, „za ty, kdo se bouří, kdo nemají štěstí, za opuštěné a zrazené, neprávem uvězněné, za zmatené, obviňované, zneužívané, vyčerpané, za všechny zklamané“, zpívá Bruce Springsteen. V tom výčtu je těžké se nenajít. Fakt, kolika lidem cestou z Letňan na tvářích hraje úsměv, naznačuje, že povzbuzení zafungovalo.