Článek
Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.
Málokdo pochybuje o tom, že Írán už nějaký čas řídí mizogynní starci, kteří se opírají o radikální, navíc zpupný výklad své víry. Méně už Západ tuší, že islámská revoluce z roku 1979 sice skončila vítězstvím nejradikálnějších náboženských lídrů, vyrostla ale z nespokojenosti s autokratickým šáhovým režimem. A byla převratem sociálním, který umožnil odstrkovaným venkovanům vyrůst. Porevoluční Írán - podobně jako totalitní Československo - navíc prošel všelijakými časy, a i když podobná srovnání hodně kulhají, také za islámské republiky vznikly zcela výjimečné knihy, filmy či stavby.
Jsou tyhle školometské, relativizující žvásty důležité? ptají se sympatizanti likvidačního přístupu k teokratickému Teheránu. Ano, jsou, mluvíme-li nejen o ničení jaderných a raketových základen, ale i o svobodě Íránu. A o pestrých emocích, které jeho obyvatelé pociťují v situaci, kdy na jejich chabě chráněná města dopadají izraelské bomby.
První je strach. „Nedokážu jasně přemýšlet. Co nejrychleji balím. Nikde ve městě není bezpečno,“ svěřila se exilové stanici Iran International sedmatřicetiletá Neda, matka dvou dětí prchající z Teheránu.
Banální? Snad, ale s pokračujícími nálety roste nenávist k útočníkovi. Během minulých izraelských operací se na íránských nárožích objevily letáky deklarující, že pokud židovský stát oslabí režimní síly, obyvatelé země dokončí převrat sami. Jenže teď, když premiér židovského státu Benjamin Netanjahu tvrdí, že s Íránem nechce jednat o míru a válku jen tak neukončí, mění se z možného osvoboditele v agresora přinášejícího jen smrt a zmar.
Protože další emocí Íránců je teď naděje. Právě ta, že zásah zvenčí oslabí nemilovaný režim. Že přijde prosperita, volnost, svoboda, ať už to znamená cokoli. Pokrytecké příkazy pramenící více z nenávisti k ženám než z náboženství samého by dnes v zemi patrně zrušil kdekdo, i když lze předpokládat, že část Íránek by šátky neodložila ani poté.
Pamatuji si rozhovory se studentkami Teheránské univerzity, z nichž každá jedna v roce 2019 zlomila nad Íránem hůl a plánovala odchod do ciziny. Chyběla naděje, teď ji dostaly. Když izraelští vojáci zasáhli studio režimní televize a moderátorka, po paty zahalená na konzervativní způsob, načas zmizela z vysílání, liberální Íránci žasli. „Klíčový symbol režimní propagandy! Páni, co k tomu říct,“ napsala na síti X lidskoprávní aktivistka Masíh Alínežádová, když vzpomínala na ohavné scény, které stanice ve snaze ponížit protirežimní opozici vysílala.
Jenže jiná věc než prohnat propagandistku je zabít Alího Chameneího, v pořadí teprve druhého vůdce porevolučního Íránu. O tomto kroku stále podle vlastních slov přemýšlí Benjamin Netanjahu, jakkoli je myšlenka údajně v rozporu s přáním jeho patrona a amerického prezidenta Donalda Trumpa.
V Íránu proto nastupuje další emoce, totiž zmatek. Jistě, obří Chameneího plakáty v poslední době během protivládních demonstrací hořely nejednou, ale dlouho po revoluci byl jeho obraz nedotknutelný i při politických protestech. Co by znamenala Chameneího smrt teď? Zahynul by symbol náboženského útlaku, nebo prostě šéf Íránu? Kdo má právo, ba povinnost režim svrhnout? Mají to za Íránce udělat vojáci židovského státu?
Pro Íránce je totiž typická i další přítomná emoce: hrdost. A ta teď trpí. Jistě, protežovaní revoluční gardisté stojící nad zákonem pili leckomu krev. Jsou ale opravdu tak neschopní, že nedokážou ubránit zemi, ptají se ponížení Íránci. Proč Írán nemůže mít jaderný výzkum potřebný pro elektrárny? A šikovné inženýry? Není pravým izraelským úmyslem Írán ponížit, fyzicky zničit, a zahnat tak do područí svého i arabských konkurentů?
Proto (místy) nastupuje pro Západ i Izrael nejméně žádoucí emoce: nenávist. Nemá režim s židovským státem pravdu? Íránci přitom ve své většině dosud považovali nenávist k Izraeli za režimní libůstku. Samozřejmě s výjimkou tvrdého jádra islámské republiky, které je k vidění na režimních demonstracích.
Problémem je, že izraelský premiér věc Íráncům nijak neulehčuje. Pravda, vyjádřil respekt k „velkému íránskému lidu“ s tím, že svoboda je blízko. Vzápětí ovšem odmítá říci, kdy a jak válka proti Íránu skončí. Zdá se, že Benjamin Netanjahu je věrný jen svému celoživotnímu politickému stylu a bojuje opět jen za Benjamina Netanjahua: jmenovitě za jeho moc, jeho přežití a jeho zápis do učebnic.
