Úder proti Íránu byl jen začátek „drsné jízdy“

Analýzu si také můžete poslechnout v audioverzi.

„Bylo to jako Hirošima,“ řekl americký prezident Donald Trump po úderu amerických bombardérů na íránská jaderná zařízení. „Ukončilo to válku.“

Přes historickou nepřesnost však věta – alespoň na první pohled – přece jen vystihuje víc, než jen přání amerického prezidenta. Zdá se totiž, že jeho riskantní hra vyšla a další válečné tažení USA na Blízkém východě se podařilo omezit na spektakulární vojenskou operaci trvající několik hodin. Během pár desítek dalších na ni navíc navázalo příměří. A zpřesňující se zprávy amerických a izraelských tajných služeb mluví, když ne o úplném zničení, tak alespoň o zásadním zbrzdění íránského jaderného programu.

Jak ale říkal Henry Kissinger, každý úspěch v zahraniční politice je jen vstupenkou do nové krize.

To, jak se v té příští budou jednotliví aktéři chovat, bude do značné míry vycházet z lekcí, které si odnesli z oněch několika dramatických dnů začátku června 2025.

Během oněch chvil nejenže triumfovaly schopnosti a technologická nadřazenost izraelských a amerických armád. Ukázalo se také naplno, jak slabá je ve skutečnosti druhá strana. A to v regionu, kde se slabost neodpouští.

Ani ruští, ani ukrajinští piloti si v paralelně probíhajícím konfliktu na Ukrajině v podstatě netroufají přeletět za nepřátelskou frontovou linii. Vzhledem ke kvalitám protiletecké obrany by si tím pravděpodobně podepsali rozsudek smrti. Zato izraelská letadla se proháněla nad íránskou metropolí Teheránem téměř podle libosti.

Každý případný sestřel by sice byl velmi nepříjemnou zprávou, protože ze zajatého izraelského pilota by íránský režim nejspíš rázem udělal rukojmí. Jenže za celou leteckou kampaň se Íráncům podařilo sestřelit jen několik dronů. Srovnání sil ve vzduchu už těžko může být výstižnější.

Zatímco Izraelci napadali a zasahovali ty nejcitlivější strategické cíle protivníka, Íránci v odvetě převážně dělali to nejjednodušší: bez obalu mířili na „měkké cíle“, obytné čtvrti, kde mohly jejich rakety zabít co nejvíc civilistů. A i to bez valného úspěchu.

Podle izraelského novináře Nadava Ejala izraelská vláda před začátkem operace Vzpínající se lev dostala dobrozdání o možných následcích protiútoku íránského raketového arzenálu. „Optimistická varianta počítala s osmi stovkami mrtvých Izraelců, pesimistická se čtyřmi tisíci obětí. Nakonec jich je 28,“ řekl Ejal CNN.

Milice Basídž nyní pořádají brutální hon na agenty Mosadu, objevují se zprávy o prvních popravách. Slabá náplast na fascinující neschopnost íránského bezpečnostního aparátu čelit izraelským tajným službám. Mosad nejenže propašoval zbraně do Íránu a zřídil si základny dronů v těsné blízkosti íránských vojenských zařízení. Ještě navíc si některé tyto operace natočil a podělil se o záběry s novináři.

Stejně jako dříve v případě radikálního hnutí Hizballáh, i teď Izraelci věděli, kam přesně udeřit, aby zlikvidovali íránské vojenské špičky. Podle listu Washington Post dostalo několik velitelů na vybranou: buď se zřeknete režimu, nebo vás Izrael zlikviduje. V některých případech jim dokonce agenti Mosadu jednoduše zavolali, jindy jim vzkazy na papíře strčili pod dveře.

Je nepochybné, že i ti, kdo následné izraelské útoky přežili, si do dalších let ponesou šok z grandiózního selhání íránské kontrašpionáže.

Důvodů tohoto íránského fiaska je celá řada. Rozhodně k nim ale patří hluboce zakořeněná korupce rozleptávající výkonnost bezpečnostního aparátu – už tak oslabeného tříštěním sil mezi armádu na straně jedné a orgány Revolučních gard na straně druhé.

To vše sledují regionální rivalové Íránu i místní národností menšiny, které už se v minulosti vydaly na cestu odštěpeneckého boje: Balúčové, Kurdové či íránští Arabové. K nim a dalším minoritám se počítá plných čtyřicet procent obyvatelstva Íránu. I kvůli nim si Teherán slabost nemůže dovolit.

V první řadě ale tamní vládce čeká kardinální rozhodnutí: je do očí bijící izraelsko-americká převaha důvod k tomu, aby se země zřekla úvah o získání jaderné zbraně? Nebo je to naopak jediná cesta, jak do budoucna zabránit opakování podobného ponížení, jaké Írán zažil v minulých dnech?

Podle Valiho Nasra, jednoho z nejuznávanějších odborníků na íránskou bezpečnostní strategii, je pravděpodobnější druhá varianta. „Pokud se nepodaří dosáhnout komplexní jaderné dohody mezi Íránem a USA, Teherán se pravděpodobně pokusí znovu pustit do svého jaderného programu. A to připraví pódium pro novou konfrontaci,“ píše v komentáři pro Time.

Název izraelské operace proti Íránu proběhl všemi médií: Vzpínající se lev. Méně se mluví o tom, jaký význam v sobě toto označení skrývá.

Jedná se o narážku na tradiční vlajku perského království, tedy státu, který smetla tzv. Islámská revoluce v roce 1979. A spolu s ním rozmetala i úzké spojenecké vztahy mezi Íránem a Izraelem z doby, kdy mezi Tel Avivem a Teheránem létala přímá letecká linka a Mosad cvičil příslušníky šáhovy tajné služby SAVAK.

Když se Benjamin Netanjahu obracel v průběhu bojů na veřejnost, jmenoval dokonce biblické vazby mezi Persií a Židy – a mluvil otevřeně o změně íránského režimu coby cíli izraelské politiky.

Zatím ale zůstává jen u snění. Ačkoliv islamistická vládní klika v Íránu zažila v minulých dnech oslabení a ponížení, přivodit pád vlády bombardováním se dosud v historii nikdy nepodařilo. Ukázaly to historické lekce ze Severního Vietnamu, Srbska i Iráku.

Podle magazínu The Economist dokonce izraelský útok spojil dosavadní protivníky: za brutální režim ajatolláhů se postavily i opoziční a exilové osobnosti.

Krvavá lázeň, kterou Izrael rozpoutal mezi čelními představiteli režimu, zatím posílila spíše jeho militantní křídlo. „Změna režimu v Íránu je sen Izraele. Dosažitelná strategie to však pro tuto chvíli není,“ shrnuje Nadav Ejal.

Donald Trump se odvážil toho, před čím couvli všichni jeho předchůdci: otevřeně napadl Írán, regionální mocnost s více než devadesáti miliony obyvatel ovládanými vysoce agresivním režimem. A to navzdory tomu, že se v kampani prezentoval jako prezident míru a že tím vyvolal nevoli části svých skalních příznivců.

Zprávy o tom, kudy vedla cesta k zapojení USA do války, mohou sloužit jako vodítko, jak se bude Trump chovat během svého druhého prezidentského období. Podle všeho rozhodoval v podstatě sám – i proto, že ve svém okolí nemá kromě viceprezidenta J. D. Vance silnou osobnost, která by mu dokázala oponovat. A rozhodoval se nikoliv na základě dlouhodobého plánu, ale okamžitého instinktu.

Ten dopředu správně odhadl slavný americko-britský historik Niall Ferguson. Včetně toho, jak bude americké zapojení do války probíhat. „Trump miluje chirurgicky přesné údery,“ vysvětluje ve své eseji. „Během jeho prvního období jsme to viděli třikrát: v dubnu 2017, kdy nechal svrhnout ‚Matku všech bomb‘ v Afghánistánu. O rok později, když nechal provést raketové útoky proti Assadovu syrskému režimu. A v lednu 2020, kdy nechal zabít jednoho z velitelů Íránských revolučních gard Kásima Sulejmáního,“ napsal.

Působivý, jednorázový úder, který dá všem najevo americkou převahu, aniž by americké vojáky zatáhl do krvavé a vyčerpávající války. Tato „Trumpova doktrína“ mezinárodních krizí nabízí celou řadu výhod. Navzdory prezidentovu tvrzení má ale i jednu zásadní nevýhodu: neřeší problém zcela a trvale.

K Trumpovu rozčilení se navíc objevují stále nové informace o tom, že útok na jaderná zařízení nemusel zasadit iránskému nukleárnímu programu smrtelnou ránu. Spíš než rázná tečka za válkou se tak možná ve skutečnosti jednalo jen o její první větu.

Pokud se výše popsaná výchozí stanoviska hlavních hráčů sečtou, jsou výsledkem pravděpodobná pravidla budoucí hry.

Teheránští vládci se pokusí nabrat znovu síly. Možná prostřednictvím užší kooperace se svými sousedy, kteří na Írán dosud hleděli jako na největšího banditu regionu, nyní se ale stále víc začínají bát vojensky nedostižného a politicky nevypočitatelného Izraele.

Dost možná ale íránské vedení bude vidět zabezpečení svého přežití především v návratu k jadernému programu. Tentokrát bez jakékoliv kontroly zvenčí. Spolupráci s inspektory Mezinárodní agentury pro atomovou energii už konec konců íránský parlament ukončil.

Každý krok tímto směrem zase bude bedlivě sledovat Izrael. A navzdory aktuálnímu drakonickému honu na špiony v Íránu je pravděpodobné, že Mosad bude i v budoucnu získávat poměrně podrobné informace o tom, jak íránští vědci ve svém snažení postupují. „Bude to hra kočky s myší. Region čeká drsná jízda,“ předpovídá Vali Nasr.

Tyto informace budou znovu a znovu stavět Jeruzalém před rozhodnutí, zda, kdy a jak proti íránským jaderným ambicím opět udeřit. A jak pro takový úder zase získat podporu USA.

Pokud tento moment přijde během příštích čtyř let, čeká i Donalda Trumpa těžké rozhodnutí: zda se pokusit o opakování úderu. Rozhodovat se zřejmě opět bude instinktivně, a pokud bude odpověď znít ano, dá se očekávat, že sáhne po stejné metodě, kterou má tak rád: chirurgicky provedeném, spektakulárním a jednorázovém úderu.