Článek
Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.
Čtete ukázku z newsletteru Šťastný oběžník, ve kterém každé úterý Jindřich Šídlo a jeho tým přinášejí glosy o aktuálním politickém dění, tipy na zajímavé čtení a postřehy ze zákulisí Šťastného pondělí. Pokud vás ukázka zaujme, přihlaste se k odběru plné verze newsletteru.
Pokud máte letos v létě namířeno do Ostravy, přál bych vám, abyste měli stejné štěstí jako já v červenci 2018. Úplnou náhodou jsme tehdy na rodinném výletě s dcerami a babičkou narazili u hotelu Imperial na Lubomíra Zaorálka.
Zdvořilostní pozdrav se záhy přeměnil v hodinovou strhující přednášku (vůbec nepřeháním) o Ostravě, její neznámé kulturní a duchovní minulosti, o tvrdých letech bezprostředně po roce 1989, o vylidněném centru, samozřejmě Baníku a celém tomhle mimořádné svébytném městě, které Pražáci obvykle objeví jednou za rok při Colours a pak možná ještě při nějaké té služební cestě pendolinem.
Bylo to asi nejpozoruhodnější setkání, které jsem s Lubomírem Zaorálkem, tehdy zrovna řadovým poslancem ČSSD a už za rok zase ministrem, zažil. A že se známe nějaký ten týden: První velký rozhovor jsem s ním dělal před volbami v roce 1998 pro Respekt. Zaorálek byl tehdy ve Sněmovně dva roky, ale jeho politická dráha začíná ještě mnohem dříve.
Takže se připravte na informaci, s níž si nejspíš nebudete umět poradit. Pokud se ostravský filozof letos na podzim vrátí do Sněmovny v dresu hnutí Stačilo! (říkejme mu pro přesnost „komunistická strana po pohlcení sociální demokracie v roce 1948“), stane se znovu nejdéle sloužícím poslancem a překoná opět i Marka Bendu. Nikoliv v délce pobytu ve Sněmovní ulici, protože tento rekord překoná už pouze Marek Benda, ale v datu nástupu do poslanecké lavice.
Ano, Lubomír Zaorálek to v rámci „kooptací“ zvládl jako delegát Občanského fóra už o týden dřív než naše parlamentní legenda a ve Federálním shromáždění usedl 30. ledna 1990. Nevím, co jste v tu dobu dělali vy, ale já zrovna přebíral pololetní vysvědčení ve třetím ročníku gymnázia.
Z celostátní politiky Zaorálek zmizel s prvními svobodnými volbami v červnu 1990 a vrátil se do ní o šest let později v rámci první mohutné sociálnědemokratické vlny po nečekaném úspěchu ve volbách roku 1996.
Je to celkem symbolické: Zaorálek, jenž do ČSSD vstoupil v roce 1994, tehdy kandidoval na severní Moravě, kde jinde. A do Sněmovny jej dotáhl předseda strany a místní lídr Miloš Zeman, který tam také poprvé – byť jen „lokálně“ – porazil Václava Klause, tehdejšího premiéra, předsedu ODS a jejího ostravského lídra. A pokud se Zaorálek letos opravdu dočká comebacku, bude to díky předsedkyni komunistů Kateřině Konečné, která v Moravskoslezském kraji stojí v čele kandidátky Stačilo!
Ano, to je Lubomír Zaorálek v kostce. Celoživotní číslo dvě ochotné splnit jakoukoliv roli. Abychom si rozuměli, v politice je to velmi žádaná kvalifikace, a když člověk včas pochopí, že on sám zřejmě nebude tím nejpřesvědčivějším lídrem, ale má jiné přednosti, může hrát velmi důležitou i důstojnou roli. Alespoň to první se Zaorálkovi mnohokrát podařilo – když se ale postavil do čela, dopadlo to obvykle katastrofou. V roce 2017 dotáhl jako volební lídr ČSSD tehdy ještě nejsilnější vládní stranu k 7,27 procenta hlasů, suverénně nejhoršímu výsledku za 25 let, překonanému až o čtyři roky později Janem Hamáčkem a jeho 4,65 procenta.
Tady je ale třeba vzít Lubomíra Zaorálka v ochranu. Volebním lídrem se tehdy v roce 2017 stal víceméně náhodou z důvodu nedostatku vhodnějších kádrů pár měsíců před volbami a lepší výsledek by s rozloženou a demoralizovanou ČSSD patrně neudělal z tehdejších stranických hvězd nikdo.
Jiné to ale bylo před rokem v eurovolbách, kdy Zaorálek v čele kandidátky SOCDEM „doručil“ fascinujících 1,8 procenta – přepočteno na absolutní počet hlasů to bylo ještě o osm tisíc méně, než získal Jindřich Rajchl. Ano, ten Rajchl, dnes nejautentičtější moskvič české politiky.
A snad proto zbylí sociální demokraté zvolili loni na podzim Zaorálka za prvního místopředsedu a statutárního zástupce Jany Maláčové, což tak trochu připomíná jednu dějovou linku populárního dánského seriálu Borgen, konkrétně vztah mezi premiérkou Birgitte Nyborg Christensen a jejím stárnoucím poradcem a mentorem Bentem Sejrøm. (S tím drobným rozdílem, že Maláčová premiérkou nikdy nebude.)
Za těch třicet let se dost marně pokouším přijít na to, kým vlastně Lubomír Zaorálek pod maskou nezastavitelného vypravěče a čtenáře Financial Times vlastně je. Zažil jsem ho v nejrůznějších rolích: svého času třeba jako důstojného a nebojácného oponenta Miloše Zemana a jeho gangu v časech opoziční smlouvy.
Jako jeden ze symbolů nové, „lepší“ ČSSD pod vedením Vladimíra Špidly, kdy v roce 2002 zasedl do křesla předsedy Sněmovny a v lednu 2003 sehrál důležitou roli v rámci „Operace důchodce“, během níž Špidla se svými spojenci poslali Zemana místo na Hrad na deset let na jeho usedlost na Vysočině.
Jako zapáleného bojovníka proti americkému radaru v Brdech po boku Jiřího Paroubka, v tomhle fascinujícím příběhu spojení naivního pacifismu s ruskou hybridní operací.
Jako loajálního sněmovního bitkaře v éře Bohuslava Sobotky, kdy se v roce 2014 stal ministrem zahraničí a do Černínského paláce dotáhl jako svého prvního náměstka diplomata Petra Druláka, dnes jednoho z lídrů proruského spolku „Svatopluk“ toužícího po „změně režimu“.
Mimochodem, patrně nejsilnějším Zaorálkovým počinem na Zamini byla příprava servilního dopisu čínskému politbyru, v němž se nejvyšší ústavní činitelé suverénní členské země NATO a EU omluvili pekingským komunistům za to, s kým se baví člen české vlády.
Jako odpůrce pokračování koalice ČSSD s ANO po volbách 2017, který ovšem o dva roky později zasedl v této koaliční vládě jako ministr kultury.
Když před čtyřmi lety vypadli sociální demokraté ze Sněmovny, vyšel v Moravskoslezském deníku text s titulem „Politický nekrolog aneb Ostřílený Ostravák mizí ze Sněmovny“. Pardon, kolegové, nerad se někomu posmívám, protože mám podobných pomníčků v archivu také dostatek, ale to jste se znalostí „vašeho“ člověka nejspíš mohli vědět, že se Zaorálka hned tak nezbavíte.
A tak teď chvíli před svými 69. narozeninami chystá veterán české sociální demokracie, ať už kdy byla čímkoliv, ještě jeden velkolepý návrat. A pokud by to náhodou nevyšlo, o přivýdělek k penzi Lubomír Zaorálek rozhodně strach mít nemusí: Jako zapálený průvodce Ostravou mi za těch 30 let stejně přišel suverénně nejpřesvědčivější a nejzajímavější.
Pokud se vám ukázka z newsletteru Šťastný oběžník líbila, přihlaste se k odběru. Každé úterý ho dostanete přímo do vašeho e-mailu spolu s odkazy na aktuální epizody Šťastného pondělí a Šťastného podcastu.
