Článek
Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.
„Tenhle týden jsme toho vyhráli hodně,“ řekl minulý pátek Donald Trump a měl pravdu. Už delší dobu jede na vlně od úspěchu k úspěchu. Na schůzce G7 v kanadské Albertě se jen potřeboval ujistit, že navzdory celosvětové tarifové válce, kterou zahájil, si ani nejmocnější politici světa vůči němu nedovolí kritické slovo. Když mu to jejich chování potvrdilo, Trump ztratil o konferenci zájem a s pocitem uspokojení před koncem odešel.
V té době běžela válka mezi Izraelem a Íránem a prezident, který velí osmnácti zpravodajským službám, průběh sledoval v televizi. Dlouho nebylo jasné, co si o dalším konfliktu na Blízkém východě myslí. Novináři se opakovaně snažili zjistit, zda do probíhající války vstoupí, ale Trump odpovídal, že neví.
Bylo to věrohodné, protože byl pod tlakem ze dvou opačných stran. Jeho izolacionističtí fanoušci (Steve Bannon, Tucker Carlson a konzervativní kongresmani) byli ostře proti americké intervenci. Heslo America First je středobodem jejich ideového světa – není to prázdná věta k uspokojení voličů, kteří si nepřejí, aby jejich peníze krmily hladové nebo léčily nemocné v Africe. Naopak Izraelci Trumpa okatě popoháněli, aby se k nim přidal. Potřebovali americkou munici (přesně naváděnou leteckou pumu GBU-57 A/B), která jediná mohla zasáhnout íránský nukleární program hluboko pod zemí.
Bez speciálních bomb znamenaly izraelské atentáty na íránské generály a vědce nebo letecké útoky jen provokativní kopání do íránského včelího úlu. Nukleární program mohli eliminovat jedině Američané. K tomu se prezident rozhodl – podle zdrojů z Bílého domu – na základě televizních reportáží o úspěšných izraelských letcích. Udělaly na něj tak příznivý dojem, že dál na nic nečekal, vydal rozkaz a v sobotu 21. června bombardéry B-2 startovaly zničit podzemní laboratoře. Jen co letadla opustila íránský vzdušný prostor, prezident oznámil, že americké bomby nukleární ambice Teheránu zastavily jednou provždy.
Pár hnidopichů z vojenské rozvědky (DIA) konečný výsledek hodnotilo opatrněji, ale Bílý dům jejich zprávu hodil do jednoho pytle s názory neinformovaných novinářů, kteří prezidenta kritizují za všech okolností.
Více k tématu:
Jen málokdo si všiml, že nálety eliminovaly problémy, které vznikly až poté, co Trump v roce 2018 jednostranně odstoupil od dohody s Íránem (JCPOA), kterou vyjednala vláda Baracka Obamy, a kromě Spojených států a Íránu ji podepsaly také Čína, Rusko, Velká Británie, Francie a Německo. V reakci na Trumpovo rozhodnutí začal Teherán o dva roky později v Isfahánu budovat zařízení, které mohlo transformovat obohacený uranový plyn v těžký kov. (Metalizace je na cestě k atomové bombě významným milníkem.)
Prach nad rozbombardovanými íránskými cíli se ještě neusadil, když byl prezident Trump na cestě do Haagu, kde na něj v uctivém předklonu čekali jeho partneři z NATO. I tady zářil jako Ludvík XIV., král Slunce, a k ostatním se choval s imperiálním odstupem. Po dotazu, jak se dívá na článek 5, který říká, že útok na jednoho z členů Aliance je útokem na všechny, Trump potěšil Moskvu, když odpověděl, že toto klíčové ustanovení má mnoho možných interpretací.
Z jeho pohledu bylo setkání velmi úspěšné, protože členové přijali závazek zvýšit náklady na zbrojení na 3,5 procenta HDP plus 1,5 procenta v nákladech s obranou spojených. Korunu schůzce i symbolicky nasadil generální sekretář NATO Mark Rutte, který Trumpa k jeho potěšení oslovil tatínku (daddy).
Trumpovy úspěchy na setkání G7 v Kanadě, bezchybné nálety na Írán a jeho přijetí v Haagu byly jen stupínky k triumfu, který ho čekal na domácí půdě. V pátek 27. června mu americký Nejvyšší soud předložil rozhodnutí, které zásadně posílilo úřad prezidenta, téměř eliminovalo schopnost nižších soudů chování Bílého domu korigovat a změnilo tak rovnováhu moci, jak ji definuje Ústava. Dosud platilo, že když prezident vydal příkaz, který se zdál být v rozporu s Ústavou, federální soud mohl jeho aplikaci alespoň dočasně zmrazit. Většinou šest ku třem teď Nejvyšší soud tuhle možnost de facto zrušil.
Je to rozhodnutí s dalekosáhlými důsledky a Trump se právem raduje, protože mu nejvyšší soudci vydláždili cestu k jeho deklarovanému cíli, a tím je zrušit právo všech osob narozených ve Spojených státech automaticky nabýt americké občanství (ius soli).
Přečtěte si další komentář Igora Lukeše:
Aby čtenář pochopil, proč je právě toto rozhodnutí převratné, musíme se vrátit do roku 1857, kdy Nejvyšší soud v kauze Dred Scott v. Sanford rozhodl (7:2), že lidé původem z Afriky „nejsou občany ve smyslu Ústavy … a nemají žádná práva a privilegia, která Ústava dává občanům“. Tohle rozhodnutí se pokusilo legitimizovat otroctví a jižanské státy ho přivítaly s nadšením, ale ostatní ho ostře odmítly jako zavrženíhodný rasismus.
Intenzivní debaty jen zvýšily napětí a zem postrčily do pekla občanské války. Po jejím konci, v roce 1865, přijal kongres 13. dodatek k Ústavě, který zrušil otroctví. V bývalých otrokářských státech ale stále platilo, že černoši neměli rovná práva jako ostatní. Proto následoval 14. dodatek, který zaručoval občanství a veškerá práva z toho plynoucí „všem osobám narozeným nebo naturalizovaným ve Spojených státech“. Číst dnes 14. dodatek bez kontextu, který představují Dred Scott v. Sanford, občanská válka a poválečné machinace s postavením osvobozených černochů, je pokusem zastřít nebo i popřít hrůzy otroctví.
Donald Trump a jeho voliči mají 14. dodatek intenzivně neradi ještě z jiného důvodu. V Americe totiž zakotvuje jako plnoprávné občany děti mexických nebo středoamerických dělníků, což komplikuje deportační řízení proti jejich rodičům. Už v květnu 2023 Trump slíbil, že princip automatického občanství pro osoby zde narozené zruší ihned po vstupu do Bílého domu. Ještě do 27. června mu stáli v cestě federální soudci, jejichž rozhodnutí nešlo obejít.
Na podobné překážky pan prezident narážel, když deportoval lidi legálně nedeportovatelné, když ve Washingtonu zrušil Hlas Ameriky nebo když zastavil peníze pro vědecký výzkum na amerických univerzitách. Tohle všechno padlo zásluhou pátečního rozhodnutí, které bere soudům nástroj, jímž dosud mohly Bílý dům usměrňovat. Nejvyšší soud posunul úřad prezidenta směrem ke kategorii monarchy, který po svém zvolení může všechno.
Donald Trump má tendenci přehánět, ale tentokrát měl pravdu, když páteční rozhodnutí ohodnotil jako „monumentální vítězství“. Problém je v tom, že posílení prezidentského úřadu je důvod k oslavám, pokud je v Bílém domě „náš“ člověk. Jak se ale budou dnešní Republikáni cítit, až některý budoucí prezident veškerou moc úřadu použije, aby Trumpova dnešní vítězství škrtem pera zítra zrušil?
