„Moravský“ gestapák si vybral dům po Židech. Jeho rodina tam žije dodnes

Johann Rixinger se narodil v lednu 1897 v Klosterneuburgu v Dolních Rakousích, kde se nachází proslavený klášter. Jeho stejnojmenný otec pracoval jako kovář v místním císařsko-královském železničním depotu. Matka Leopoldine, rozená Fiala (Fialová), pocházela od Dačic na Moravě. Mladý Rixinger nejprve navštěvoval pět let obecnou a tři roky měšťanskou školu, než nastoupil do technického námořního učiliště v Pule na Istrii. Zde se vyučil strojníkem a topičem.

Za první světové války nejprve sloužil na lodi, ale v roce 1916 se dobrovolně přihlásil k námořnímu letectvu. Ačkoli se dochovaly stručné záznamy o mnoha jeho bojových letech, o sestřelení nepřátelského stroje archivy mlčí. Při jedné akci byl ale Rixinger zraněn. Za své působení u letectva byl několikrát vyznamenán.

Po válce se vydal na profesní kariéru ve státních službách. V roce 1919 nastoupil do Úřadu na potírání lichvy ve válečné době a o rok později se stal kriminálním úředníkem u rakouské státní policie. „Na vídeňském policejním ředitelství sloužil až do roku 1938,“ uvedli historici Vajskebr a Zumr. V lednu 1926 se oženil s Vídeňankou Hildou, která byla o šest let mladší, a měl s ní dva syny. První se narodil tři roky po svatbě, další až s velkým odstupem v roce 1940.

I zde si Rixinger za svou kariéru vysloužil několik státních vyznamenání. Jako policista se například v únoru 1934 podílel na potlačení povstání paramilitární levicové organizace Schutzbund, což vedlo k jejímu rozpuštění a zákazu činnosti sociálně-demokratické strany v Rakousku. V té době už měl Rixinger blízko ke krajní pravici, kterou představovala nacistická strana, na dálku řízená centrálou ze sousedního Německa.

„Do NSDAP měl na základě svého tvrzení vstoupit 1. února 1933. Ve značně chaotických poměrech, které panovaly mezi organizacemi rakouských nacistů, se mu ovšem nepodařilo toto datum prokázat a nebylo později stranickými orgány uznáno. Navíc došlo v červnu 1933 k zákazu NSDAP v Rakousku a strana nadále působila v ilegalitě,“ sdělili Vajskebr se Zumrem.

Za svoji činnost ale nebyl Rixinger rakouskými úřady nijak postihován. Oficiálně byl přijat do nacistické strany pod číslem 6 240 122 teprve 1. května 1938. Tedy až po anšlusu Rakouska, který nastal o dva měsíce dříve. „Připojení Rakouska k Německé říši přivítal Rixinger, coby aktivní nacista, bezpochyby s nadšením, stejně jako velká část jeho krajanů,“ konstatovali historici.

Ze strany německých bezpečnostních složek byl patrně považován za politicky mimořádně spolehlivého člověka. Jen tak si lze podle historiků vysvětlit, že se krátce po Anšlusu stal členem komise prověřující spolehlivost policistů vůči novému režimu a způsobilost pro službu u Gestapa. Ostatně sám Rixinger současně nastoupil do nové úřadovny Gestapa ve Vídni.

Zařazen byl do referátu, který měl na starosti problematiku církví, sekt a Židů. Právě „konečné řešení židovské otázky“ provázelo Rixingera víceméně po celou kariéru u tajné státní policie. Právě Gestapo v čele se svým protižidovským odborem hrálo jednu z hlavních rolí při perzekuci a ožebračování Židů, které začalo bezprostředně po přičlenění Rakouska k nacistickému Německu.

„Tisíce osob považovaných za Židy byly zatčeny, šikanovány, bity a okrádány příslušníky nacistických bojůvek. Na divoký protižidovský pogrom navazovala systematická diskriminační opatření ze strany nacistického aparátu,“ uvedli Vajskebr a Zumr. Už v květnu 1938 byly v Rakousku zavedeny protižidovské Norimberské zákony a také odjel první transport s více než 600 židovskými vězni do koncentračního tábora v Dachau.

Na jaře 1939 následovalo Rixingerovo několikaměsíční nasazení na jižní Moravě, která se stala součástí Protektorátu Čechy a Morava. Jedním z prvních úkolů tamní expozitury Gestapa bylo zabavit písemnosti civilních i vojenských úřadů, které by v budoucnu mohly sloužit ke stíhání „nepřátel říše“, a posléze i zatýkání německých emigrantů nebo funkcionářů ilegální KSČ.

Největší skupina lidí byla zatčena po vypuknutí druhé světové války, v září 1939. V tu dobu byl Rixinger šéfem takzvané venkovní stanice Gestapa v Hodoníně, jedné ze služeben podřízených moravské stanici v Brně. „O své vedoucí funkci se v poválečné výpovědi ‚zapomněl‘ zmínit,“ poznamenali Jan Vajskebr a Jan Zumr z Ústavu pro studium totalitních režimů.

Už na podzim 1939 se ale Rixinger vrátil do Vídně, kde získal poměrně široké pravomoci při rozhodování o osudu židovských obyvatel a jejich majetku. Významně se tak podílel například na udělení takzvané ochranné vazby, tedy odeslání do koncentračního tábora, a posléze i do ghett a vyhlazovacích táborů.

„Osoby určené k deportaci byly soustřeďovány buď poštovní výzvou, nebo za přímého dozoru policistů na sběrná místa, kde zůstávali až do doby transportu. Zde příslušníci Gestapa systematicky okrádali oběti o poslední majetek. Rixingerovým úkolem bylo zajistit pro transporty jízdenky, potraviny a zorganizovat doprovodný oddíl. Především ale rozhodovat o tom, kdo má jít do transportu, nebo bude prozatím ušetřen,“ konstatovali historici.

Gestapo využívalo k perzekuci židovské populace rovněž služeb konfidentů z jejích řad. S jejich pomocí příslušníci tajné policie rozkrývali organizace a odhalovali jednotlivé lidi, kteří ukrývali Židy, stejně jako transfery židovských peněz. V letech 1943 až 1945 bylo do Terezína transportováno okolo 1,4 tisíce lidí, přičemž osvobození se dočkala jen část. Přímo do vyhlazovacího tábora v Osvětimi odjelo z Rakouska od března 1943 do října 1944 okolo 350 lidí.

Rixingera jeho nadřízení kladně hodnotili coby svědomitého a pilného, několikrát ho povýšili a také vyznamenali. Obdržel třeba válečný záslužný kříž II. třídy s meči. Toto vyznamenání bylo udělováno za obzvláštní zásluhy při nasazení pod nepřátelskou palbou nebo při vojenském velení. „V Rixingerově případě ovšem udělení podobného řádu vyznívá značně cynicky, neboť se zabýval perzekucí prakticky bezbranných osob,“ poznamenali Vajskebr se Zumrem.

Vzhledem ke svému postavení Rixinger také velmi dobře věděl o dalším osudu židovského majetku a disponoval dobrými kontakty s jeho správci. „Bylo proto snadné si pro sebe zajistit za směšně nízkou cenu v roce 1942 dům v ulici Obere Bachgasse v Hinterbrühlu, který byl tehdy součástí Velké Vídně,“ sdělili Vajskebr se Zumrem. V roce 1944 si dokonce zajistil od židovské rady starších rovněž židovské dělníky, kteří museli na jeho nemovitosti pracovat za minimální mzdu.

Jedním z nich byl i vídeňský umělec Arik Brauer, pozdější čelný představitel Vídeňské školy fantazijního realismu. V poválečném rozhovoru vypověděl, že musel pracovat na úpravě Rixingerovy vily, aby si úředník Gestapa mohl žít na „vysokém standardu“. Dva měsíce například budovali Židé na jeho pozemku kurník, aby si mohla Rixingerova rodina přilepšit k přídělovému hospodářství. Dělníky Rixinger dával k dispozici i svým kolegům z Gestapa.

S blížícím se koncem války se Rixinger, stejně jako mnozí další váleční zločinci, začal připravovat na možnou porážku Německa a případné trestní stíhání. S vybranými Židy proto začal zacházet dobře a některé dokonce zachránil před deportací. Za to si ovšem nechal velmi slušně zaplatit. Jako v případě manželky Karla Güttela, velkoobchodníka s uhlím, kterému Rixinger zachránil ženu. Podnikatel ho po válce z vděčnosti dokonce zaměstnal ve své firmě.

Zatčen byl Rixinger v červenci 1945. Vzhledem k jeho významné pozici u Gestapa trvalo vyšetřování téměř dva roky, než státní zástupce vypracoval obžalobu. „Soud ho poslal na deset let do těžkého žaláře za členství v NSDAP a SS, obohacování židovským majetkem a za podíl na organizování transportu Židů do koncentračních táborů,“ píše se v knize Gestapo. Současně mu měl propadnout veškerý majetek.

Podle historiků Vajskebra se Zumrem to byl na poměry poválečné rakouské justice dosti vysoký trest. Většina nacistů se totiž dokázala soudnímu řízení vyhnout, nebo z něj vycházela jen se symbolickými tresty, případně byla předčasně propuštěna. „To byl koneckonců i Rixingerův případ,“ dodali historici.

Už v červnu 1952 byl totiž Rixinger podmíněně propuštěn. „Žádost o udělení milosti podal jeho právní zástupce Erich Führer, prominentní nacistický právník, který obhajoval své soukmenovce před rakouskými soudy už ve třicátých letech,“ připomíná publikace Gestapo.

Rixinger žádost odůvodňoval svými zásluhami za vlast v řadách rakouské armády a policie, stejně jako údajně bídnými podmínkami, v nichž musela žít jeho rodina. „Vrchol cynismu představovalo jeho tvrzení, že zachránil stovky židovských míšenců před deportací,“ poznamenali Vajskebr se Zumrem.

Rixinger se ovšem s předčasným propuštěním nespokojil a podal žádost o revizi soudního řízení, ale tu soud v létě 1953 zamítl. Stejně neúspěšně žádal o vrácení svého propadnutého majetku. „K tomu je nutné poznamenat, že rodina nadále užívala arizovanou nemovitost a Rixinger pobíral zaměstnanecký plat ve výši 1,5 tisíce šilinků měsíčně,“ uvedli historici.

„Ačkoli Rixinger ve své snaze neuspěl, vzhledem k velkému množství zabaveného židovského majetku je těžké uvěřit, že jeho rodina trpěla bídou,“ uvedli Vajskebr a Zumr. Příslušník protižidovského odboru Gestapa Johann Rixinger zemřel v lednu 1960 ve věku třiašedesáti let, pohřeb se konal v Hinterbrühlu. „V tamní arizované nemovitosti žije rodina Rixingerů dodnes,“ dodali historici.