Synové prezidenta zastřelili pandu. A vzniklo velké politické zvíře

Analýzu si také můžete poslechnout v audioverzi.

Za slunečného dne loňského října dorazili Bao Li a Qing Bao do Národní zoo ve Washingtonu. Devatenáctihodinový transpacifický let na palubě nákladního letounu FedEx dopravil tříleté pandy z jejich domova v čínské provincii S’-čchuan na americkou půdu, kde stráví příští dekádu svého života.

Příchod dvou mladých medvědů vyvolal velkou kolektivní úlevu. Poté, co byly v listopadu 2023 tři předchozí pandy vráceny do Číny, byla americká zoo poprvé za více než 20 let bez medvědů. Napjaté vztahy mezi Spojenými státy a Čínou v oblasti obchodu, technologie a geopolitiky způsobily, že uzavření nové dohody o pandách s asijskou supervelmocí se zdálo nepravděpodobné. Nově příchozí pandy znamenaly nečekaný diplomatický průlom.

Pandy jsou čínským symbolem přátelství již od 40. let 20. století, kdy země darovala Spojeným státům pár mláďat jako poděkování za americkou podporu v boji proti Japonsku. Dva další „panda velvyslanci“ následovali po historické návštěvě amerického prezidenta Richarda Nixona v Pekingu v roce 1972, která vedla k normalizaci vztahů mezi Čínou a USA. Od té doby Čína – jediná země, kde pandy žijí ve volné přírodě – zapůjčila více než 60 pand do různých zemí po celém světě, od Kataru po Rusko.

To, jak se z těchto nemotorných medvědů stali přesvědčiví aktéři diplomatických jednání, má kořeny v odvážné výpravě dvou amerických badatelů před téměř stoletím. Jak podrobně popisuje novinářka Nathalia Holtová ve své nové knize Zvíře v oblacích: Smrtící výprava bratrů Rooseveltových za mýtickou obří pandou, nebezpečná, dnes však do značné míry zapomenutá expedice jižní Čínou odstartovala celosvětové pandí šílenství a potvrdila existenci tvora, o němž se dříve věřilo, že patří jen do říše mýtů.

V prosinci roku 1928 se Ted a Kermit, dva ze šesti potomků bývalého amerického prezidenta Theodora Roosevelta, vydali do Číny na expedici sponzorovanou Přírodovědným muzeem Field v Chicagu. Jejich cílem bylo přivézt kůži černobílého medvěda tak vzácného, že by jim okamžitě zajistila slávu. V té době totiž, jak píše Holtová, „už byl získán každý velký savec na Zemi a jeho tělo vystaveno v expozicích, kromě jednoho“. O pandě tehdy panovalo tak málo informací, že si bratři Rooseveltovi nebyli jisti ani tím, kde přesně začít hledat. Nikdo nevěděl, kde medvěd žije, co jí ani jak se chová.

To by vysvětlovalo, proč bratři, kteří se snažili vymanit ze stínu svého otce a spojovalo je nadšení pro lov velké zvěře, trávili tolik času putováním po Himaláji, pronásledováním přízraků a fám. V té době neměli vědci důvod se domnívat, že by tento medvěd – pokud to vůbec byl medvěd – nemohl obývat krajinu sněhu a ledu.

Koneckonců, uvažovali, panda má část srsti společnou s ledním medvědem. Lovci i badatelé navíc očekávali, že půjde o mimořádně agresivní zvíře. Dvoubarevný medvěd podle Holtové „představoval největší výzvu: velkého savce tak nepolapitelného, že ho dosud nikdo nezaznamenal, smrtícího jako lední medvěd a hrozivého jako medvěd baribal, žijícího v prostředí, které nikdo nedokázal předpovědět“.

Holtová čerpá z dopisů, deníků z expedice, rozhovorů i z knihy samotných Rooseveltových Trailing the Giant Panda a zasazuje jejich výpravu do širšího historického a politického kontextu, který zohledňuje proměnu pohledu na ochranu přírody a lov, dramatický úbytek světové biodiverzity za poslední století i zrod tzv. pandí diplomacie.

Přesto se Holtová ve své knize drží hlavní linie expedice a detailně mapuje pomalý pochod bratří Rooseveltových z horských městeček sužovaných závislostí na opiu, přes poloautonomní tibetská území až k dramatickému finále v bambusových lesích jihozápadní Číny.

Náročnou výpravu přitom výrazně usnadnili místní průvodci, kteří „museli jít daleko napřed a pěstmi udusávat sníh“, aby vytvořili schůdnou stezku. Stále více nových titulů o horských výpravách se snaží přiblížit často opomíjenou roli nosičů. Příkladem je publikace Headstrap: Legends and Lore from the Climbing Sherpas of Darjeeling. Holtová tento trend následuje a klade důraz nejen na vyčerpávající práci místních průvodců, ale i na přínos čínského tlumočníka Jacka Younga, který se později sám stal významným objevitelem.

Přesto i tato privilegovaná dvojice musela čelit výškové nemoci a mrazivým teplotám. Na cestě se bratři potýkali s nebezpečnými bandity, opuštěnými mulami i narůstající úzkostí z toho, že se jim navzdory úsilí v Himaláji nepodařilo nalézt jedinou pandu.

Trvalo téměř šest měsíců, než bratři objevili svůj černobílý úlovek v čínských bambusových lesích – skutečnost, která jen potvrzuje, že panda byla před sto lety stejně vzácná jako dnes. V divoké přírodě jihozápadní Číny v současnosti žije méně než 2000 jedinců. „Bratři se neustále zastavovali a bavili s muži i ženami v horských vesnicích i na stezkách,“ píše Holtová. „Každý pohled byl zmatený. Nikdo takové zvíře nikdy předtím neviděl.“

Panda se v Holtové knize vyhýbá nejen bratrům, ale i čtenářům. Autorka klade důraz především na dobrodružství a dynamiku expedice, přičemž samotné zvíře zůstává v pozadí téměř až do poslední čtvrtiny knihy, právě tam bratři konečně narazí na svůj cíl a stisknou spouště zbraní proti tvorovi, který je dnes považován za jednoho z nejmilovanějších živočichů světa.

Lov pand je z dnešního pohledu nepředstavitelný. Holtová však odhaluje, že také tehdy byl nepřijatelný, protože lid Yi, se kterým se bratři Rooseveltovi setkali, odmítal medvědy zabíjet i přesto, že tito medvědi ničí jeho včelí úly.

Yi považovali pandu za „nadpřirozenou bytost, jakéhosi poloboha“, podle překladu jednoho průvodce, a zdůrazňovali, že se jí není třeba bát. Tento názor sdílí řada domorodých kultur, které obecně vnímají medvědy jako magická stvoření, převtělovatele nebo božstva, například kultura Kečua v peruánských Andách, která uctívá ukuku – postavu půl člověka, půl medvěda – jako poloboha, nebo japonští Ainuové, kteří medvěda uctívají jako vůdce bohů.

Bratři brzy pochopili svou chybu a přiznali, že ospalý, pomalu se pohybující medvěd, kterého zasypali střelami, nebyl agresivní, ale „gentleman“, jak Kermit později napsal ve svém deníku z terénu. Holtová uvádí, že temná skutečnost toho, co jejich čin znamenal, byla jako přízrak mihotající se před nimi, který jim zakrýval zrak a byl stejně nebezpečný jako zvíře v oblacích. Okamžitě po pádu pandy věděli, že nikdy nechtějí ublížit žádnému dalšímu jedinci tohoto druhu.

Čína zakázala lov pand v roce 1938, což bylo vůbec první takové opatření na ochranu trofejní zvěře (sám Kermit se v roce 1936 zasazoval u čínských diplomatů za zákaz lovu). Později mohlo být zabití pandy trestáno i smrtí. Ve svém vlastním reportážním výzkumu jsem zjistila, že v roce 1993 byli v jižní Číně dva muži odsouzeni k trestu smrti za pašování tří pandích kůží. Pod současným čínským trestním zákoníkem je za zabití pandy uložena přísnější, ale už mírnější sankce – minimálně deset let vězení.

Přesto lov bratří Rooseveltových znamenal začátek nové éry. Po jejich úspěšném návratu podniklo více západních badatelů expedice do Číny s cílem ulovit tohoto nepolapitelného medvěda. Jiní autoři, zejména Vicki Constantine Croke ve své knize The Lady and the Panda, podrobně popisují úsilí newyorské společenské dámy Ruth Harknessové, která v roce 1936 přivezla první živé pandí mládě do Spojených států. Čína na oplátku zpřísnila kontrolu nad chytáním a vývozem živých pand a upevnila tak svůj monopol na tato zvířata.

Ačkoliv se Holtová ve svém závěru soustředí především na složité důsledky, které expedice měla pro bratry Rooseveltovy, její živý styl psaní a schopnost vystihnout adrenalin cesty oživují pozoruhodnou kapitolu historie, která později zásadně předefinovala vztah člověka k říši zvířat. Kdyby nebylo této výpravy, Čína možná nikdy nepochopila, jak silnou vyjednávací kartu a nástroj měkké síly má ve svém držení.

Někteří odborníci tvrdí, že svět nyní prožívá novou vlnu pandí diplomacie. Podle Barbary K. Bodine, ředitelky Georgetownského institutu pro studium diplomacie, je po celém světě v platnosti kolem dvaceti smluv o zapůjčení pand a země si pandy cení nejen jako zvířata samotná, ale především pro to, co představují – dobré vztahy s Čínou v době, kdy jsou geopolitická spojenectví napjatá a nejistá.

Ochranáři by namítali, že panda, živé zvíře, by neměla být využívána pro politické cíle. Popularita tohoto zvířete však znamená, že Čína nyní investuje stovky milionů dolarů do ochrany pand a vytvořila chráněnou oblast třikrát větší než (slavný americký národní park) Yellowstone, aby zajistila jejich přežití. Bylo by vůbec něco z toho možné, kdyby nebylo odvážné expedice bratří Rooseveltových? Současně Čína vložila značné prostředky do chovu pand v zajetí, aby zajistila stabilní zdroj „měkké síly“.

Holtová ve své knize jen krátce naráží na složité otázky moderní ochrany přírody a nechává čtenáře, aby zvážili dlouhodobé důsledky této výpravy. Avšak odhalením počátků mezinárodního zájmu o pandy Holtová ukazuje, jak Spojené státy pomohly vytvořit skutečně politické zvíře.

Původní text novinářky žijící v Bangkoku a autorky knihy Osm medvědů: Mýtická minulost a ohrožená budoucnost Seznam Zprávy publikují ve spolupráci a se souhlasem Foreign Policy Magazine. Titulek a mezititulky textu jsou redakční.