Článek
Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.
Svět kolem nás se závratným tempem mění. Události posledních let a měsíců jasně ukázaly, že Evropa musí být schopna spolehnout se sama na sebe. Oceňovaný česko-kanadský vědec Václav Smil píše o tom, že moderní civilizace fungují díky čtyřem pilířům: čpavku, betonu, plastu a oceli. Odvětví, které poslední zmíněný pilíř pro Evropu zajišťuje, tedy místní ocelářský průmysl, teď ale prochází těžkou zkouškou.
Ocel hraje zásadní roli ve stavebnictví, energetice, dopravě a je potřeba nad touto surovinou přemýšlet i v kontextu obranyschopnosti a suverenity státu. Ocelářský průmysl má nejen v Evropě, ale i přímo v České republice silnou tradici. Po dlouhá léta patřilo Československo mezi top 10 výrobců oceli na celém světě. Postupem času ale Evropa své výsostné postavení ztratila a v roce 2025 už je situace diametrálně odlišná.
Evropský trh pod tlakem
Naprostým hegemonem v produkci oceli se stala Čína. Ta loni vyrobila přes 1 005 milionů tun surové oceli. Pro srovnání, státy Evropské unie v tomto období dohromady vyrobily jen 130 milionů tun stejného materiálu.
Evropský trh tak teď zaplavuje levná ocel z Asie, které ta evropská, zatížená emisními povolenkami a vysokými cenami energií, není schopna cenově konkurovat. V důsledku toho ocelárny napříč Evropou omezují či dokonce ukončují svůj provoz. To však znamená, že přicházíme o schopnost vyrábět jeden ze základních pilířů vlastní existence.
V současném nestabilním světě přitom může být tato ztráta fatální. Připomínám, že bez oceli nelze postavit dům, železniční trať ani obrannou infrastrukturu. Plná závislost na dodávkách oceli ze zahraničí by nás učinila nesmírně zranitelnými. Teď se k tomu pomalu schyluje. Bohužel, za tuto krizi si EU z velké části může sama.
Špatně nastavená regulace
Zatímco Spojené státy americké po inauguraci Donalda Trumpa odstoupily od Pařížské dohody, Evropská komise navzdory realitě trhu dál trvá na svých dekarbonizačních ambicích. Evropští oceláři platí vysoké částky za emisní povolenky a jsou nuceni investovat miliardy eur do nových výrobních postupů, které sice přinesou ocel ekologičtější, nikoliv však kvalitnější. Přehnanou regulací vlastního průmyslu si tak pod sebou EU podřezává pomyslnou větev. Další problém pro místní oceláře představují ceny energií, které jsou zde 2–4krát vyšší než v Číně či USA.
Kde naopak správně nastavená regulace chybí, je hledisko ochrany trhu před dovozem z jiných kontinentů. Evropu zaplavuje levná ocel ze zemí, ve kterých výroba není brzděna regulacemi, ale naopak podporována státními dotacemi. Evropský trh není na tuto nekalou konkurenci dostatečně připraven.
Přejít od slov k činům
Proti současnému vývoji se snaží bojovat Evropská ocelářská asociace (EUROFER). „Time to walk the talk,“ vyzývá EUROFER lídry Evropské unie v nově vydaném dokumentu European Steel in Action 2025. Tento idiom je možné přeložit jako „čas přejít od slov k činům“. A přesně to by se mělo stát. Evropská komise sice začala o svůj ocelářský průmysl projevovat zájem, například představením Akčního plánu pro ocel a kovy, stále ale zůstává spíš jen u plánů než u jasných kroků. EUROFER proto volá po rychlém zavedení konkrétních opatření, která evropskému ocelářskému průmyslu pomohou krizi překonat.
Zda se budou evropští lídři výzvami ocelářů řídit, teprve uvidíme. Co je však jisté, je fakt, že v sázce je naše (ne)závislost v naprosto zásadním odvětví. Možná by tedy Česká republika neměla čekat na to, až se Evropská komise vzpamatuje, a začít místo toho problém řešit sama. Ocelářský průmysl totiž mohou ochránit i vhodně zvolená opatření na úrovni národních států a my bychom si to měli uvědomit.
Jak to nakonec dopadne? Přijde Evropa a potažmo i Česká republika o schopnost produkovat vlastní ocel, která je podle Václava Smila základním pilířem moderní civilizace? Nadcházející roky o tom všem rozhodnou.
