Článek
Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.
Pokusy o předání odvolání děkanovi Katolické teologické fakulty Univerzity Karlovy se zvrtly v tragikomickou frašku. Děkan nekomunikuje s univerzitními ani církevními nadřízenými, nebere telefon rodinným příslušníkům, skrývá se před zdravotníky, hasiči i policisty. Rektorka nechává vylomit dveře a po skandálech s odměnami pracovníkům rektorátu či odchodech prorektorů si připisuje další mediálně nezvládnutý škraloup. Pokud se debata posune k důvodům odvolání děkana, dochází k závěru, že by nebylo od věci Katolickou teologickou fakultu zrušit.
Nynější situace není jen prozatím posledním bodem v prohlubování krize na Katolické teologické fakultě (KTF). Je to bohužel výpověď o stavu Univerzity Karlovy a jejího vedení. Řečeno čistě pragmaticky, paní rektorka Králíčková si za nynější problémy může sama. Při sledování dění na KTF si nelze nevšimnout role zástupců programu Filosofie a etika, který fakulta před dvěma lety otevřela. Během dvou let bylo do bakalářského stupně oboru přijato 380 studentů. Katedra filosofie a práva na rozdíl od všech ostatních kateder na KTF výrazně personálně posílila. Jediný stávající proděkan fakulty je z této katedry, další člen této katedry zastával víceméně všemocnou funkci „superkoordinátora“ (v mnoha ohledech šlo o roli stínového děkana) a jejich studentka by od srpna měla být mluvčí fakulty.
Univerzita nový program schválila v době, kdy probíhala celostátní debata o vysokých školách a jejich financování. Zcela vážně se objevovaly pochybovačné otázky, zda si české vysoké školství může dovolit dvě japanologie, proč mít v České republice tři pracoviště religionistiky a podobně. Univerzita Karlova pod vedením rektorky Králíčkové ve stejnou dobu schválila možnost otevření filozofického oboru na šesté (!) ze svých fakult.
Kauza KTF je však ve skutečnosti něčím mnohem víc. Nejedná se jen o navenek kuriózní a pro mnohé přihlížející snad i nepříliš zajímavý projev sporu o směřování jedné z fakult Karlovy univerzity. Je to ve skutečnosti jeden z mnoha dokladů toho, že Univerzita Karlova jako celek existuje pouze formálně, není jedinou akademickou obcí a nemá již po dlouhou dobu skutečné vedení. To znamená, že úředníky rektorátu sice zajímá, zda fakulty či akademici správně vyplnili všechna políčka v akreditačním formuláři, a pokud ne, mají průšvih, ale věcné problémy vedení UK nezajímají a při jejich vyhřeznutí se vedení univerzity opakovaně odvolává na autonomii fakult.
Dostat se o krok dále v rozplétání gordického uzlu nám pomůže pohled na program Cooperatio, v rámci kterého se rozdělují tzv. „vědecké“ peníze na UK. Vznikl v reakci na kritiku roztříštěnosti vědních oborů na univerzitě (pět medicínských fakult, dublování oborů na různých fakultách apod.). Výsledkem je formalistická Potěmkinova vesnice, která předstírá „zajištění kvality a rozvoje vědních oborů“ a „zmírnění fragmentace vědních oborů v rámci UK“.
Ve skutečnosti je daný program jen skvělým zajištěním statu quo, který vedení univerzity vyhovuje. Jakákoli vnitřní kritika v rámci dané vědní oblasti snižuje objem prostředků pro celou danou oblast, takže pro jistotu k žádným změnám nedochází a nikdo je neiniciuje. Minulé kolo mezinárodního hodnocení vědy na UK ve svých doporučeních na nesmyslné duplicity programů upozorňovalo a poukazovalo na často propastné kvalitativní rozdíly mezi nimi. Není náhodou, že pro druhé kolo, které právě probíhá, upravilo současné vedení UK metodiku tak, aby hodnotitelé neměli šanci kvalitu duplikujících se programů porovnat.
Jak taková instituce, jako je Karlova univerzita, dospěje k vyprázdněnosti a neschopnosti vnitřní obnovy? Škola má svoji vlastní samosprávu s prvky zastupitelské demokracie. Nejmocnějším orgánem univerzitní autonomie je akademický senát, ve kterém má každá ze sedmnácti fakult stejný počet zástupců. Při nynější struktuře fakult univerzity však tento orgán nemůže dost dobře demokraticky fungovat. Proč?
James Madison byl skvělý teoretik demokracie a jeden z autorů Listů federalistů, esejí obhajujících ústavu vznikajících Spojených států. Madison si v desátém listu všímá, že jedním z neduhů demokracie, který ji v posledku může zničit, je vznik dominantní většiny: monolitické skupiny, která je dostatečně silná, aby prosadila své zájmy, a dostatečně stálá, aby se nemusela obávat, že se ocitne v menšině. Taková skupina pak bude setrvale rozhodovat ve svůj vlastní prospěch, čím dál tím víc bez ohledu na prospěch celku (federalisté byli také dobří znalci lidské psychiky).
A přesně tato situace panuje již dlouho na Univerzitě Karlově. Pět lékařských fakult plus Farmaceutická fakulta UK tvoří přirozené spojenectví, mají stejný způsob studia, stejnou podobu vědy, kterou provozují, stejné zájmy – a také podobné neduhy, které by jen nerady řešily.
No dobrá, může někdo namítnout, ale těchto šest fakult zdaleka netvoří v celku sedmnácti fakult UK většinu. V analogické pozici jsou však také tři teologické fakulty. Podle znalců univerzitní politiky to jsou právě tři teologické fakulty, které se ke zmíněné dominantní skupině při důležitých rozhodováních přimknou a poskytují hlasy pro rozhodující většinu celkem devíti fakult. Proč univerzitu například při volbě rektora ovládá tak zdánlivě nelogická koalice? Žádná ze tří teologických fakult není v dobrém stavu. Některá má málo studentů, některá má málo vědeckých výstupů a někdy některá z nich nemá ani jedno. Podpora dominantní skupiny jim však dlouhodobě zajišťuje přežití bez zásadních změn, které by jim komplikovaly život (a jsme opět u problematického statu quo).
Poslední tři rektoři UK byli profesoři z některé z lékařských fakult. To je celkem dvacet let, co dominantní skupina lékařských fakult určuje směřování Karlovy univerzity. V souladu s Madisonovým pozorováním se tyto fakulty dokázaly postarat o sebe samé. Univerzita jako celek se však stala prázdným obalem bez skutečného obsahu. Pokud by nyní došlo k zavření KTF nebo sloučení všech tří teologií do jedné bezkonfesní fakulty (což by normálně dávalo dobrý smysl a výsledkem by mohlo být skvělé teologické pracoviště), demokratický deficit rozhodování v akademickém senátu se jen prohloubí.
Co s tím? Jak se vyrovnat s problémem dominantní skupiny v demokratickém systému? Madisonovo řešení spočívá ve větší pluralitě institucí a rozšíření zájmů, které do demokratického rozhodovacího procesu vstupují. Pak se podle něj zamezí vzniku stálé dominantní skupiny, protože bude reálně možné, že se každá skupina čas od času ocitne v menšině. Jak tohoto stavu docílit v rámci Univerzity Karlovy a obnovit tak funkční a věcnou demokratickou autonomii této instituce?
V současném uspořádání to možné není. Myslím si však, že se lze inspirovat v blízkém zahraničí. V 90. letech byly rakouské univerzity v podobné situaci jako nyní Univerzita Karlova (byť z jiných důvodů): bez silného vedení, obsahově vyprázdněné a ovládané formalismem, bránícím vnitřní obnově. Univerzitní zákon z roku 2002 (UG2002) obsahoval řadu reformních kroků, ale pro nás je podstatné oddělení lékařských fakult univerzit ve Vídni, Innsbrucku a Štýrském Hradci a v roce 2004 pak založení tří nových medicínských univerzit v těchto městech.
Mnohé články z té doby předpovídaly zánik univerzit bez medicín a hovořily o tragédii, ke které údajně dojde vydělením lékařských fakult do samostatných univerzitních institucí. Při 10. výročí vzniku těchto institucí v roce 2014 už byl pohled zcela jiný: autonomie medicínských univerzit přinesla své ovoce jak lékařským oborům, tak jejich původním univerzitám.
Jaké by tedy bylo federalistické řešení pro současnou vlastně neexistující Univerzitu Karlovu? Jak zaručit možnost jejího věcného a demokratického fungování? Udělat z Univerzity Karlovy dvě: lékařskou a všeobecnou, tak jako se v roce 2004 rozdělila vídeňská univerzita. Všeobecná univerzita může mít jednu bezkonfesní teologickou fakultu, která na ni bude plnohodnotně patřit. Je to bláznivý a absurdní nápad? Možná. Ale možná si bláznivý či absurdní stav instituce, ve které rektorka doručuje děkanovi odvolání přes hasiči vypáčené dveře, zdánlivě bláznivé a absurdní řešení vyžaduje.
