Článek
Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.
Berte ho vážně, ale ne doslova! To doporučovali zastánci Donalda Trumpa pochybovačům, kteří se obávali jeho divokých výroků, slibů a nestability. Co tedy brát z vystoupení amerického prezidenta po jeho jednání s Vladimirem Putinem na Aljašce vážně, slova nebo výsledky? Patrně ani jedno, protože na plnění slova nedošlo a výsledky z perspektivy Spojených států také nejsou. Jak to ale pochopit, pokud to vezmeme celé seriózně z hlediska dalšího vývoje?
Bez ohledu na to, co si kdo myslí o setkání rámovaném pokračujícími útoky Ruska na ukrajinská města, nelze ignorovat dvě skutečnosti: Rusko to myslí se svou silovou expanzí vůči Západu vážně. Její povaha byla demonstrována už na svetru s nápisem CCCP, který záměrně oblékl ruský ministr zahraničí Lavrov při příletu na Aljašku.
Summit především potvrdil platnost války jako zdroje Putinovy moci nejen v Rusku, ale mezinárodně. Rusko se proválčilo zpět na světovou velmocenskou scénu. Z Trumpových pohrůžek a ultimát se nerealizovalo nic. Putin byl naopak obdařen respektem a uctivým velmocenským přijetím. Trumpovy výhrůžky v jednání zcela neutralizoval a rozptýlil. Summit byl o ruské, nikoli americké agendě.
A z toho plyne, za druhé, a to se nás hodně týká: Donalda Trumpa nelze brát doslova ani v jeho vyslovených záměrech a slibech týkajících se války a míru. Dobře, ale lze ho tedy brát vážně?
Bez ohledu na to, jak si kdo celou věc pro sebe vyhodnotí, plyne z toho pro nás, že se silně změnilo bezpečností prostředí, v kterém žijeme a operujeme. Hlavního spojence, který udržuje odstrašující sílu NATO, nelze brát doslova. Naopak hlavní agresor, který nás explicitně mezi nepřátele řadí, se vrací se svým neutuchajícím apetitem diktovat druhým silou, co smějí, bez ohledu na právo a mezinárodní poměry. A to po velmocenské imperiální domluvě s USA.
Mám českého kamaráda, jenž v Rusku vyrostl, Rusko dodnes sleduje a Rusům rozumí. Ten dodává: Nespoléhal bych, že z dlouhého jednaní nevznikl nějaký „tajný dodatek“ nebo domluva. Intenzita domácího jásání ruské propagandy je neskrývaná. Paralela k historickému dodatku schůzky Molotov-Ribbentrop o rozdělení Polska ale spíše plyne z rozsahu nejistoty i ze znalosti tradic chování Kremlu. Jednu věc odráží nepochybně: rozkolísání důvěry i ve spojenecké vazby a loajalitu Donalda Trumpa, kterou my chceme stabilizovat zvyšováním obranných výdajů, nákupem amerických zbraní pro nás i Ukrajince.
Nové bezpečnostní prostředí v podmínkách rozkolísání transatlantických vztahů je přímé zadání pro domácí debatu naší obranné a bezpečnostní politiky v alternativách. S návazným rozjezdem diplomatického i spojeneckého úsilí přinejmenším v Evropě.
Nemůžeme ovšem vynechat ani Ameriku. Jednak proto, že USA nejsou jen Donald Trump, ale celý Kongres, obě komory, obě hlavní strany, armáda, bezpečnostní think tanky, akademický svět. A nezapomínejme na Kanadu jako významného spojence. Je ovšem otázka, zda my disponujeme potřebnými kapacitami a aktéry, kteří by zesílili a zahustili spojenecké vazby přes moře svou prací a vlivem.
Jisté pochybnosti budí přinejmenším dvě okolnosti. Prvou je rozkolísání našeho regionu propadem Maďarska a Slovenska do ruského vlivu, které nelze ignorovat, ani snadno překonat. Zda se orientovat severně, podobně jako česká muniční iniciativa směrem k Německu, Dánsku a Skandinávcům. Nebo zesilovat vazby k rozpolcenému Polsku?
A konečně, potřebujeme dělat intenzivněji synergickou politiku v unijních institucích, směrovat je, přijmout euro a sedět u rozhodujících stolů, nesabotovat evropskou politiku podporou vykolejené politiky izraelského kabinetu Netanjahua, posilovat společné unijní obranné projekty a ukotvit je i u nás jako například satelitní agenturu. Možností je dost, jen je využít.
Druhým zdrojem nejistoty je to, co jsme si po odchodu ze sovětské zóny vlivu vytkli jako základ – čekají nás svobodné parlamentní volby. A letos volby nebudou jen prostým obnovením demokratického parlamentu. Jsou samostatným zdrojem nejistoty pro vysoký podíl preferencí stranám, které bezpochyby musíme řadit do kategorie ruské páté kolony. Od SPD, přímo spojené s Ruskem kompromitovanou AfD a francouzskou populistkou LePenovou. SPD dokonce zesílila svůj proruský profil skrytou koalicí s dalšími extremistickými skupinami. Také Stačilo!, kde jsou nejen proputinovští a protizápadní komunisté, ale i další aktéři, kteří přímo artikulují a prosazují ruské zájmy.
Podle současných volebních preferencí je patrné, že dominující hnutí ANO, které samo o sobě představuje geopoliticky neukotvený spolek, oscilující mezi obdivem k MAGA a Viktoru Orbánovi, bude nakonec muset pro vládní koalici volit některou z výše zmíněných proruských formací. Bude toto naše voličská reakce na vývoj americko-ruských námluv a pokračující ruské válčení proti Ukrajině a Evropě? Právě to je totiž náš vlastní největší rizikový faktor a zdroj nejistoty. Pátá kolona, která se vesele dnes může zaštiťovat Donaldem Trumpem. Kdo by to čekal?
