Ostrava nejsou jen Colours. Ostravské dny rozezní mlýnici uhlí a kuchyni

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Ostravské dny volně rozvíjejí směr, který kdysi pomohl vytyčit rakouský skladatel Arnold Schoenberg. Strůjce dodekafonie usiloval o revoluci tím, že zrovnoprávnil všech dvanáct tónů v oktávě. Osudové pro něj bylo ale číslo třináct, ze kterého měl celoživotní iracionální hrůzu. Zemřel v pátek třináctého roku 1951.

Kdyby se byl býval narodil o století později, 13. bienále Ostravských dnů by možná s těžkým srdcem vynechal. Ostatní na něm čeká devět dní domácích a zahraničních premiér i program, v němž nechybí velké orchestrální koncerty, minimaraton elektronické hudby, sbory v katedrále nebo třeba večer algoritmických kompozic. Předchází jim týdenní Institut Ostravských dnů, de facto letní škola pro začínající komponisty.

Všechno začalo v roce 2001, kdy se skladatel, dirigent, flétnista a dodnes umělecký ředitel akce Petr Kotík rozhodl v Česku uspořádat kombinaci festivalu a prázdninového soustředění po vzoru slovutných Darmstadtských letních kurzů. V malém německém městě zvláště v 50. a 60. letech minulého století avantgardní skladatelé Karlheinz Stockhausen, Pierre Boulez či Luigi Nono určovali trendy.

V Ostravě se postupně zrodila přehlídka, která si od svého vzoru brala to dobré – zejména nadšení pro věc a nekompromisní dramaturgii, kdy nejsou výjimkou tři na pódiu naráz hrající orchestry či koncerty trvající tři a více hodin. Zároveň se organizátoři vyvarovali neduhů spojených s poválečným uměním, mezi něž patřily dogmatismus, elitářství či citelná hierarchie mezi „mistry a tovaryši“.

Dobře to vystihuje vzpomínka skladatele Petra Bakly na jeden z prvních ročníků. „Obdivoval jsem hudbu a myšlenky amerického skladatele Alvina Luciera, byl pro mě vzdálenou, nedostupnou legendou. Pak přijedu do Ostravy, a on proti mně kráčí po Nádražní s párkem v rohlíku,“ vybavuje si.

Stírání hranic mezi účastníky pořadatelé dodnes podporují třeba tím, že skladby rezidentů institutu zařazují na program vedle děl renomovaných autorů.

Letošního institutu se účastní mimo jiné Marie Nečasová, jejíž hudbu poslední dobou uvedly v premiéře Janáčkova filharmonie Ostrava či Prague Quiet Music Collective. Kurzů se účastní podruhé, a tak je na intenzivní proces učení, tápání, zpochybňování i polemizování už trochu zvyklá. Změnila se však sestava rezidentů, přijíždějících ze všech koutů světa.

„Další a další důkazy o tom, jak nekonečné jsou možnosti přístupů k tvorbě,“ hodnotí, co jí účast přináší. „Každý děláme něco úplně jiného a zdá se, že každý respektujeme přístup toho druhého. Něco se můžeme naučit, něco můžeme doplnit, chybí tu však určitá jízlivost, kterou jsem občas zažila na skladatelských seminářích. Cítím se tu ve smyslu tvorby bezpečně, a to je hrozně vzácné,“ říká umělkyně.

Bezpečně se budou moci cítit i návštěvníci, přestože uslyší hudbu, která nehladí po srsti. Podle mluvčí festivalu Kristýny Konczyny je „možnost slyšet velká orchestrální díla, zejména ve světových nebo českých premiérách“, jednou z hlavních devíz bienále. Nejde však jen o poslech, ale také „výrobu“ těchto premiér. Ostravské dny dokázaly od českých skladatelů pravidelně objednávat rozsáhlé orchestrální kompozice v době, kdy běžná filharmonická tělesa i festivaly o něco takového příliš nejevily zájem.

Dnes je situace příznivější, Pražské jaro už čtvrtým rokem pořádá speciální víkend zaměřený na soudobou hudbu s názvem Prague Offspring, v Hradci Králové se od roku 2005 koná Hudební fórum, v Brně se uchytila Expozice nové hudby. Pražské publikum, historicky konzervativnější, si vybudovalo vztah k odvážné hudbě 21. století také díky dlouholeté činnosti Orchestru Berg.

Stále ale není samozřejmostí „mít k dispozici obrovský orchestrální aparát a důstojný časový prostor v programu“, poznamenává Martin Klusák, který pro právě začínající bienále napsal skladbu Maják. Nové kompozice letos z domácích autorů vytvořili také Slavomír Hořínka, Luboš Mrkvička, Daniel Skála, Jakub Rataj nebo Petr Bakla.

Podle něj nemají Ostravské dny co do měřítka či velkorysosti konkurenci. „Dramaturgie je na jedné straně velmi otevřená, na druhé straně nesená nezaměnitelným étosem, který jinde nemá moc obdobu,“ srovnává Bakla.

Jedinečná atmosféra souvisí se zakladatelem, dnes třiaosmdesátiletým Petrem Kotíkem, který roku 1969 emigroval do Spojených států. V New Yorku, kde dosud střídavě žije, si záhy vybudoval osobní kontakty. Do Ostravy tak od prvních ročníků vozil osobnosti, které po svém navazovaly na odkaz nonkonformního skladatele Johna Cage, zaoceánské dění i třeba trendy v Darmstadtu: Alvina Currana, Frederica Rzewského, Earla Browna či Philla Niblocka. Někteří už nežijí, do Ostravy však jezdili, dokud mohli. A další za sebe vysílají alespoň díla: letos posluchači uslyší novou kompozici jednadevadesátiletého Christiana Wolffa, někdejšího Cageova spolupracovníka.

Postupem času se akce od Kotíkových amerických kontaktů přirozeně rozšířila. Organizátoři si uvědomili, že české publikum nikdy neslyšelo mnoho významných děl z druhé poloviny 20. století. Ve světě už osvědčené kompozice autorů, jako byli Iannis Xenakis, Karlheinz Stockhausen nebo Luigi Nono, měly v Ostravě často o desítky let zpožděnou českou premiéru.

Totéž bude platit letos, kdy právě Nonovo obří dílo Como una ola de fuerza y luz z roku 1971 zazní na závěrečném koncertu 30. srpna v Trojhalí Karolina. Naváže na provedení autorovy masivní prostorové kompozice Prometeo v rámci operního festivalu NODO, který se s Ostravskými dny od roku 2012 střídá v sudé roky. Obě akce pořádá Ostravské centrum nové hudby.

Splácení dluhů vůči velkým dílům 20. století by ale samo o sobě nestačilo. Životadárnou příměsí festivalu, během kterého se podle Martina Klusáka „tep na několik dní jakoby vychýlí z běžného rytmu“, jsou hosté z celého světa a specifické koncerty šité na míru konkrétním prostorům, mezi něž letos kromě Trojhalí Karolína patří katedrála Božského Spasitele nebo klub Parník.

Podruhé se diváci podívají do nového sálu City Campusu Fakulty umění Ostravské univerzity, zcela nově pak do Futurea, což je výstavní prostor na místě bývalé mlýnice uhlí, a do kuchyně prozatímně vybydleného hotelu Palace. Tam se bude koncertovat trochu po vzoru newyorské The Kitchen.

Do Ostravy poprvé zavítá kubánská držitelka Pulitzerovy ceny Tania León, švédská skladatelka Lisa Streich nebo původem srbská komponistka Snežana Nešić. Krátký výčet dobře vystihuje fakt, že oproti prvním ročníkům se na festivalu pravidelně objevuje více žen.

Znovu přijede rakouský skladatel Bernhard Lang, který na půdorysu klasických děl vytváří z původního materiálu odlišnou, a přece příbuznou verzi. Pomocí smyček a opakování redefinuje koncerty Ludwiga van Beethovena nebo opery Richarda Wagnera. Letos pro Ostravské dny zkomponoval čtyřicetiminutovou Game XXII pro tři orchestry, jež bude mít světovou premiéru 24. srpna v Trojhalí Karolina.

Tři orchestry a tři dirigenti současně hrající nekompromisní hudbu – to není jen letošní velkolepá akce, ale také prvopočátek Ostravských dnů. V roce 1999 připravil Petr Kotík pro Pražské jaro provedení kompozice Gruppen od Karlheinze Stockhausena. Vedle Gruppen zazněla další díla pro tři orchestry od Earla Browna, Alvina Luciera a pozdně renesanční Canzone od Giovanniho Gabrieliho. Úspěch přesvědčil Kotíka, že o něco ambiciózního má cenu se v Česku snažit i dál. A narušovat představu, že náročné skladby musejí být zařazovány na program opatrně, nejlépe jen ty krátké a pokud možno na začátek večera, aby abonenti po přestávce neutekli.

Kotík s kolegy jako výkonnou ředitelkou festivalu Renátou Spisarovou říkají, že jinde než v Ostravě by se bienále konat nemohlo. „Areály továren a obřích výrobních linek, které si ve své šíři nezadají s velkými podniky ve Spojených státech, ovlivňují zřejmě mentalitu Ostravanů. Není zde malost a zapšklost malého českého prostředí. Tím nechci situaci idealizovat. Problémů v Ostravě je až nad hlavu. Řešení je ale vždy možné najít,“ řekl umělecký ředitel v nedávném interview pro server Klasikaplus.cz.

Až do 30. srpna se teď nezapšklým Ostravanem může stát každý se zájmem o novou dobrodružnou hudbu. Stačí se nebát neznámého a číslovky třináct.