Článek
Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.
Kdyby Donald Trump seděl v Bílém domě už v roce 2001, možná by dnes svět vypadal úplně jinak. Anebo by nevypadal vůbec, protože by ho „přenádherný“ prezident zatáhl do zničující války. To je výhoda i krása alternativní historie: Můžete se ji pokusit sepsat, ale nikdy nevíte, jestli správně.
Víme samozřejmě, jak skoro o čtvrtstoletí mladší Trump reagoval na teroristické útoky 11. září ještě coby developer. V den útoku poskytl rozhovor lokální televizní stanici v New Jersey, kde popsal, že viděl „obrovský výbuch“ při nárazu druhého letadla. A pak, jako by se nechumelilo, rychle dodal, že jeho budova na Wall Street 40 je teď, když Dvojčata padla, opět nejvyšší v dolním Manhattanu. To je ten Trump, jakého známe – a ve kterém se mísí ego s fake news, a to i v reálném čase národní tragédie.
Mimochodem, ta poznámka o výšce jeho budovy byla nejen nevhodná, ale také nepravdivá. Ve skutečnosti byla vyšší sousední budova 70 Pine Street. Ale pokud jste od Trumpa očekávali faktickou přesnost, pravděpodobně také věříte, že dárky na Vánoce nosí Ježíšek.
Když pak čteme Trumpovy výroky a sledujeme jeho postoje v následujících letech, je to hezký studijní příklad utváření alternativní reality. Trump totiž postupně „upgradoval“ své očité vzpomínky. Původně viděl výbuch z okna, později už osobně pozoroval lidi skákající z hořících věží. Ačkoliv jeho vlastní výpověď z daného dne to nepotvrzuje (tehdy řekl, že něco takového viděl někdo z jeho týmu, ne on sám).
Ještě větší pozornost ale vzbudilo jeho tvrzení o muslimech oslavujících v New Jersey. Během své kampaně v roce 2015 prohlásil: „V Jersey City tisíce a tisíce lidí jásaly, když budovy padaly.“ Novináři okamžitě začali toto tvrzení prověřovat a – překvapení – nenašli žádný záznam ani článek, které by to potvrzovaly. Jediná zmínka hovořila o pár desítkách mladíků údajně slavících v Patersonu v New Jersey, ale ani to se nedalo pořádně ověřit.
Média jako The Washington Post a PolitiFact jednoznačně označila Trumpovo tvrzení za nepravdivé. Trump ale na svém prohlášení trval a nikdy se neomluvil – to už bychom chtěli příliš.
Trump také několikrát naznačoval, že „předpověděl Usámu bin Ládina“. Odkazoval se na svou knihu z roku 2000, kde zmiňoval právě terorismus a bin Ládina. The Washington Post toto tvrzení ohodnotil jako čistý výmysl – šlo spíše o náhodnou zmínku už tehdy široce známého teroristy než o jasnozřivou predikci útoku.
Pozoruhodná byla jeho „saúdská stopa“. V únoru 2016 prohlásil na Fox News: „Kdo odpálil Světové obchodní centrum? Nebyli to Iráčané, ale Saúdové – mrkněte se na Saúdskou Arábii, otevřete dokumenty.“ Narážel tím na utajovaných 28 stran z vyšetřování Kongresu, které údajně naznačovaly zapojení saúdských elit do financování al-Káidy.
Pak přišla realita moci. První zahraniční cesta prezidenta Trumpa? Rijád. Rekordní zbrojní kontrakty? Se Saúdy. Krytí korunního prince po vraždě novináře Chášukdžího? Samozřejmě. Z politika se stal obchodní partner. Není to však jen cynismus – je to ukázka toho, jak populistická rétorika funguje jako nástroj k získání moci, nikoli jako program k její realizaci.
Takže: Jaký by byl svět, kdyby Donald Trump seděl v Oválné pracovně 11. září 2001?
Zaprvé, jeho večerní projev k národu by se zásadně lišil od Bushova uklidňujícího tónu. Místo aby se soustředil na pietu, možná by kritizoval „minulé chyby“, které útok umožnily (rozuměj: vládu Billa Clintona). A určitě by se nezdržel nějaké sebechvály – třeba by zmínil, kolik federálních agentů nasadil nebo jak situaci „má pod kontrolou“.
Co se vojenské reakce týče, lze si představit Trumpa, jak chce reagovat „co nejtvrději a hned“. Je docela dobře možné, že by se už 11. září zajímal, zda může „srovnat teroristy se zemí“ i jadernými zbraněmi. Víme, že v roce 2016 se údajně ptal poradce, proč USA nemohou použít jaderné zbraně na ISIS, když je mají.
Otázka zní, zda by se rozhodl vést válku v Iráku a hlavně zda by si pro ni jako Bush dokázal vyjednat evropskou podporu. V roce 2016 označoval tuto válku za „nejhorší rozhodnutí v historii USA“, ale jak známo, po bitvě je generál každý. Lze si ale představit, že by k válce nedošlo z jiných důvodů, třeba proto, že pro vyjednávání a dlouhou přípravu by prostě Trump neměl trpělivost.
Současný prezident ukončuje menší konflikty za hodiny, ty větší do čtyřiadvaceti hodin (ano, a případně nikdy), ale zároveň je impulzivní a roztěkaný. V úterý by se možná rozhodl válku zahájit, ale ve středu na golfu by na to zapomněl a ve čtvrtek by už byl největším nepřítelem Ameriky novinář, který by se ho zeptal, proč má Melania špatnou náladu.
Každopádně, nezačít válku v Iráku by znamenalo obrovský posun světových dějin. V tomto „vlákně“ alternativní historie by se USA plně soustředily na Afghánistán. Bez války v Iráku by nevzniklo mocenské vakuum, ze kterého vzešel ISIS. Irák by zůstal pod sankcemi OSN a u moci by byl Saddám Husajn – ne ideální scénář, ale možná lepší než chaos, který následoval po jeho svržení.
Lze si představit, že by Trump nařídil masivní bombardování Afghánistánu, možná s jadernými hrozbami, ale také rychlé stažení, jakmile by byl bin Ládin mrtev a al-Káida rozprášena. Žádné budování demokratických institucí, žádné dlouhé mise NATO. Prostě „shock and awe“ následované „mission accomplished“ a návratem domů.
Je to logika podnikatele: Maximalizuj výsledek, minimalizuj náklady, nekomplikuj to. Bush trávil roky vysvětlováním, proč musíme zůstat v Iráku a Afghánistánu. Trump by prostě prohlásil vítězství a odešel. Politicky elegantnější řešení – aspoň do doby, než by se Tálibán vrátil k moci o 15 let dříve.
V oblasti vnitřní bezpečnosti by Trump asi zašel mnohem dál než Bush. Okamžitě by zavedl velmi přísné restrikce vstupu a zmrazil vydávání víz pro občany blízkovýchodních a muslimských zemí. Možná by nařídil FBI zvýšený dohled nad muslimskými komunitami a nasazení informátorů do mešit.
Byl by nepředvídatelný Trump po 11. září lepší prezident? Asi ne. Bush, se všemi svými chybami, aspoň usiloval o to, aby se jevil jako státník. Trump by řídil zahraniční politiku jako reality show, s dramatickými zvraty, osobními útoky a neustálým hledáním „ratingů“. Žádal by kompetence, ale používal by je víc pro svou vlastní agendu než ve prospěch Ameriky.
Ovšem pozor, psaní alternativní historie je taková politologická pornografie. Je to zábavné a vzrušující, ale o realitě to říká málo.
Trump roku 2001 by byl jiný člověk než Trump roku 2025. Ne že by byl moudřejší nebo opatrnější, to rozhodně ne. Ale chyběla by mu sociální média jako nástroj přímé komunikace s publikem, chyběly by mu roky zkušeností s mediálními manipulacemi, chyběla by mu především ta specifická kombinace frustrace a megalomanie, kterou vytvořily roky „fake news“ narativů a pocitu perzekuce.
Trump roku 2001 by na rozdíl od současného Trumpa neměl k dispozici nástroje k systematickému obcházení tradičních institucí. Bez Truth Social by jeho impulzy musely projít filtrem poradců, mluvčích, tiskových konferencí. Možná by dokonce poslechl generály. I když asi ne.
Dodnes mnozí Bushovi vyčítají, že „jeho“ válka v Iráku byla založena na lži o zbraních hromadného ničení. U Trumpa, který lže neustále, by to nikoho nepřekvapilo. U něj jsme se naučili, že pravda není konkurenční výhodou, ale spíše přítěží. Kdo se zabývá ověřováním faktů, prohrává s tím, kdo píše emocionálně přesvědčivé příběhy. Prezident vytrénovaný účinkováním v reality show prostě lépe rozumí mediálnímu prostředí než tradiční politici.
A možná právě proto je alternativní historie 11. září tak děsivá a spekulace s Trumpem tak zneklidňující. Ne proto, že by byla nerealistická, ale proto, že by mohla fungovat lépe než skutečná historie. Američané by možná už tehdy ocenili prezidenta, který by „vyřešil“ terorismus za dva roky místo dvaceti. Ne proto, že by se to stalo, ale že by to napsal na sociální sítě a vyhlásil na veřejném shromáždění. Hned po tanci na melodii písně YMCA.
To je to nejděsivější, co nás Trump naučil o politice: Že v ní není pravda to nejdůležitější. Důležitější je, kdo na pódiu ovládá příběh.
